Dakarští odpadlíci: Pocit zmaru a beznaděje, o penězích vyhozených oknem ani nemluvě

Závodníci o tom neradi mluví. Přijeli závodit. Vyhrát, nebo se alespoň zúčastnit. A místo toho se nedostanou ani do cíle. A je jedno, jestli selhala technika, tělo nebo to nešlo z jiného důvodu. Závod, kterému dali měsíce příprav, veškerou svou energii. A který stál spoustu peněz.

Pro pár vyvolených je závodění hlavní zdroj příjmů a za peníze od sponzorů nejen závodí, ale i živí sebe i svoji rodinu. Pro většinu ostatních je to ale splněný sen, za který spoustu svých vlastních peněz utratili. A někteří z nich si na něj i půjčili s myšlenkou na to, že jim sponzoři pak pomůžou. Jak bláhové…

„Už když jsem letěl, tak jsem věděl, že je zle,“ říkal předloni Libor Podmol po svém prvním dakarském pádu. „Nejdřív jsem si spočítal kosti v těle. A pak jsem počítal škody na motorce. Měl jsem napjatý rozpočet a bylo mi jasné, že spadnu ještě jednou a jsem už v mínusu, že jedu za peníze, které nemám.“ Letos mu ty kosti popraskaly. Konečná. Všechno v kýblu, letíme domů. „Zklamal jsem fanoušky, zklamal jsem sponzory, zklamal jsem sám sebe.“

Sainz si vysloužil přezdívku Nesmrtelný dědek. Rozbít auto, druhý den do něj sednout a zase jet na plné pecky je heroický výkon. Těžko říct, jestli je to adrenalin, chuť, povinnost nebo je mu to prostě všechno jedno, jak s oblibou říkají ostatní závodníci. A poté, co předvedl šipku z duny, trpěl evidentními bolestmi. Už byl ve vrtulníku a pak se zase vrátil, aby poškozené auto dovezl do cíle, k tomu už není co dodat. Závodění je to, co ho žene.

Kontrastuje to s tím, co zažil Milan Engel, český motorkář, kterého zastavila technika. Po dohodě s týmem prostě nasedl na první letadlo a odletěl domů. Mohl v závodě pokračovat dál, podpořit svého parťáka, ale nechtěl Dakar „jen“ dojet. Říká se tomu ztráta motivace. Člověk najednou nemá důvod dál pokračovat, nechce. Nepřeje si nic jiného než zmizet, schovat se před světem a nejspíš i sám před sebou.

A Loprais? Nikdo z nás si ani neumí představit, co se mu teď honí hlavou. Kdo ho zná, ten vám řekne, že je pokorný, klidný a citlivý. Při rozhovorech působí až plaše, ale v závodě a v rozhodování je silný. A co víc, jel na prvním místě, měl slušný náskok a v dunách si věří, tady chyby nedělá. Pokračoval by dál? Sám by odstoupil? Diskuze jsou plné „odborníků“, ale co se mu děje v hlavě a duši, to ví jen on. Každopádně to teď pro něj i jeho blízké musí být zatraceně těžké.

Rozbili jste to? Smůla. Když si srovnáte v hlavě, co se vlastně stalo a jak dál, pak následuje další fáze, a to zachránit techniku a minimalizovat škody. Organizátor vám sice pomůže dostat poškozené auto nebo motocykl do dalšího bivaku, ale tím to pro něj končí.

Ještě když se závodilo v Africe, stalo se, že tam jedna Tatra úplně zůstala. A když jsem jel před pěti lety závod Africa Eco Race, tak posádka jiné závodní Tatry auto nouzově opravila, odstavila a po dvou měsících se pro něj vrátila z Česka zpět i s chybějícím náhradním dílem.

V kategorii Original by Motul odpadla Podmolovi starost o technickou stránku věci, protože pořadatelé mu motocykl a jeho dvě bedny naložili do kamionu a vyzvedne si je v únoru v Marseille. Zápasil jen s pojišťovnou o předčasnou letenku zpět domů. Engelova motorka je naložená dál u týmu Orion MRG a co bude dál, se uvidí až za pár týdnu v Česku.

A třeba u Audi, tak Peterhansel sednul na první letadlo a letěl domů, stejně to teď čeká i Sainze. A auta, se kterými závodili, jsou už dávno schovaná před světem v týmových kamionech, aby se pak až doma vyhodnocovalo, co bude dál.

Jenže když jste na Dakaru s omezeným rozpočtem, jako třeba jiní Češi, kteří už taky skončili, narazíte na to, že techniku, byť třeba pojízdnou, musíte nalodit na trajekt zpět do Marseille. Jenže přístav se pro účastníky otevře až 15. ledna, takže to tady musíte nějak vydržet. A je jen na vás, jestli budete dál v dakarské karavaně s doprovody, a tak budete mít co pít a jíst, protože to máte zaplacené dopředu, nebo se na vlastní pěst přemístíte do přístavu a tam budete čekat na hotelu.

Když je pak technika poškozená nenávratně, tak se v ideálním případě naloží na podval a odvezete si ji sami. Pokud takovou možnost tým nemá, shání pomoc jinde. A když ani to nepomůže, pak výhoda civilizovaných zemí je, že se ještě pořád dá sehnat kontejner a dopravce, který vám všechno přiveze až před dům. Jen na to potřebujete jednu důležitou věc – peníze. A tím se dostáváme k poslednímu bodu.

Málokdo jede na Dakaru za svoje peníze, a tedy bez zodpovědnosti ke sponzorům. A když nesplníte svoje závazky, budete rádi, když nebude muset vracet peníze. A samozřejmě o to horší bude vaše pozice, až budete shánět peníze na další závod.

Pro většinu sponzorů je důležité, aby si lidé jejich značku s Dakarem a motorsportem buď spojili, nebo aby byla jejich značka maximálně vidět. Proto v podobných situacích mnohdy vznikají příběhy, o kterých se dá říct, že se sice zakládají na pravdě, ale staly se jinak a jen jsou přibarvené. Proto se někdy heroizují výkony odstoupivších, aby se jim neponičila jejich pracně budovaná pověst. Ale to už se pouštíme na tenký led.

Nicméně koukat se na to jen optikou peněz by byla chyba, jakkoliv jsou důležité. Když Dakar nedokončíte, stejně jako jakýkoliv jiný závod, žere vás to. A v podstatě jsou jen dvě rozuzlení. Buď se vrátíte ještě silnější, nebo to definitivně vzdáte. Závodníci se shodují, že v tom případě už to není jen o nich a jejich hlavě, ale i o rodině, týmu a lidech kolem nich.

Přeju všem odpadlíkům co nejvíc sil!