Dakarský deník: Tvrdší a vyrovnanější, než všichni čekali. A už došlo i na nejhorší - první oběť

Můj milý deníčku. Trochu jsem tě poslední dny zanedbával, ale to bylo proto, že jsme byli v té Pusté končině, pak 850 kilometrů dlouhý přejezd, den volna uprostřed každého Dakaru, co tak nemám rád, a pak zase další dva přesuny. A mezitím se stala spousta dalších věcí, takže jsem musel (čti: chtěl) psát jiné věci.

Třeba Češi na Dakaru po první polovině závodu, jak se z favoritů stali nosiči vody, pak vyloučení polských závodníků s buginami a nakonec organizátoři na jednom z brífinků zmínili, že právě dnes je to 38 let od smrti zakladatele soutěže Thierryho Sabineho. Tak to jen na vysvětlenou.

A ten den volna? Kus jsem ho prospal, kus propsal a kus prožvanil. Nemám ho rád. Všechno to vypadne z tempa, všichni opravují. Závodníci vypadnou z role, jejich mechanici padají vyčerpáním. Chápu jeho smysl a ta nekonečná horká sprcha také bodla, ale nelíbí se mi.

A co se tedy za těch pár dní stalo? Kdybych neměl pečlivě zapsané poznámky, dost možná by mi to splynulo v jednu velkou šmouhu. Takže hezky postupně…

„Mám pocit, že organizátoři to tady už poznali. První rok to bylo šité horkou jehlou, pak byl ten nešťastný covid, ale vloni už přitvrdili a letos je to Dakar, který je tvrdý a obtížný, možná i víc, než organizátoři chtěli,“ zamýšlí se Martin Prokop v podcastu 1000 koní.

Nejde zdaleka jen o tu osmačtyřicetihodinovou etapu, ale i o charakter jednotlivých dní, o úmyslné vyčerpání závodníků i jejich doprovodných týmu, o přesuny a věčné balení. Takhle nějak to vypadalo, když jsem před šesti lety jel Africa Eco Race (mimochodem gratulace Tomáši Tomečkovi, který tam letos vyhrál v kamionech a jel zase sólo).

Závodní kilometry jsou mnohdy na hranici možností dojezdů aut a kamionů (spotřeba aut v dunách je asi 130 litrů na sto kilometrů, u kamionů je to nějakých 200 litrů), startuje se za svítání a někdy se dojíždí za tmy. Trasy jsou těžké jezdecky i navigačně, není čas si někde odpočinout. „Třeba etapa před osmačtyřicetihodinovou, kdy to bylo o pěti stech kilometrech přesunu a pak o nějakých sto dvaceti ostrých kilometrech v dunách, to bylo fakt těžké a třeba pro motorkáře až likvidační,“ říká k tomu Prokop.

A ještě jedna věc k té obtížnosti. Do první půlky Dakaru organizátor vměstnal jednu půlmaratonskou etapu (s omezeným servisem) a pak dvoudenní 48h Chrono, ale opakovaně varuje, že tou nejtěžší etapou bude až jedenáctá, tedy v samém závěru soutěže. „Nikdo nebude mít nic jisté do poslední chvíle,“ varuje David Castera, ředitel dakarské rally, sám bývalý závodník.

Ano, tohle myslím smrtelně vážně. Místní řidiči jsou sice mizerní, jejich auta otlučená a chování na silnici je, jemně řečeno, živelné, ale už si ani nevzpomínám, kdy a kde jsem si dal na tempomat 140 km/h a ujel čtyři sta kilometrů průměrnou rychlostí 118 km/h. Letos jsem povýšil a místo obytného auta řídím úplně nový Ford Ranger Raptor, a to je jiná písnička. Jeho benzinový šestiválec je příjemně hutný, ergonomie příkladná a navzdory terénním pneumatikám je jízda překvapivě přesná a hlavně tichá.

Těch prvních čtyři sta kilometrů v Pusté končině jezdila jen auta z dakarské kolony, jinak nebyl nikde nikdo. Jeli jsme převážně po dálnicích, jež sice nemají středový pruh ani svodidla a na kterých je běžné, že řidiči odbočí doleva, přejedou do protisměru, aby pak sjeli kamsi do pouště, ale ten provoz tady je tak malý, že vám to vlastně ani nepřijde. Větší riziko je srážka s velbloudem. Nebo vám dojde benzin, tak jak se to málem stalo nám, protože pumpy jsou od sebe proklatě daleko a Ranger je sice rychlý, ale také žíznivý. Jenže kdo by to řešil, když benzin stojí třináct korun, že?

Jinak dálniční asfalt je fajn, občas vás sice překvapí kruhový objezd nebo monstrózní zpomalovací prahy, ale jinak je to všechno „cajk“. A krajina kolem je svým způsobem krásná, jak projíždíme celou Saúdskou Arábií, tak vidíme planiny, nekonečné duny, jejichž barva se přelívá od bílé přes všechny odstíny žluté a oranžové až po hutnou červenou, ale také hory, které ze všeho nejvíce připomínají obrovské hromady kamenů.

Teď už jsme na severu, v Hailu, ale proti loňsku je tady o deset stupňů víc a o pět centimetrů vody méně, tak se to dá vydržet. Takže teď večer, když píšu tyhle řádky, je devět stupňů a hlavně sucho.

První dva dny to vypadalo, že se pořadí roztrhá jak papíry z vánočních dárků, ale když včera odpoledne projely cílem první dvě motorky, tak se časomíra zastavila s rozestupem pouhé jedné vteřiny. Ricky Brabec a Ross Branch pak projeli osmou etapou bok po boku, jak kdyby se chtěli hlídat navzájem. Odstupy mezi dalšími motorkáři už jsou větší a třeba Michek na průběžném desátém místě už bude spíš vyčkávat, než aby mohl něco vylepšit svým přičiněním.

Mezi auty vypadl ze hry čtrnáctinásobný dakarský vítěz Stéphane Peterhansel i pouštní liška Nasser Al-Attiyah, soutěž průběžně vede „El Matadore“ Carlos Sainz, ale pětadvacet minut, které ztrácí nesmírně hladový Sébastien Loeb, se nezdá vzhledem k okolnostem žádné velké drama. To okolo sedmého místa, kde je právě teď Martin Prokop, je to podstatně dramatičtější. Tady stačí jeden defekt, jedno zakufrování nebo jedna jezdecká chyba. Tady se totiž jede v rozdílu jednotek minut.

A kamiony? Osmačtyřicetihodinovou etapu řádně dojelo jen devět z nich a reálně je to soutěž čtyř strojů. K radosti českých fanoušků vládne Martin Macík s náskokem 1,5 hodiny, Aleš Loprais ze třetího místa může ještě v pohodě zaútočit na druhé, ale když vydrží technika, tak už je o stupních vítězů asi rozhodnuto, tedy minimálně o tom, kdo na nich bude.

Sedím v bivaku po dojezdu osmé etapy a píšou mi kluci z redakce, jestli už to vím. Nevěděl jsem. Tady v bivaku, bez signálu, je to spíš jako tichá pošta. Ale už to přišlo i oficiálně, bulletin od organizátorů.

Na brífinku se bude držet minuta ticha. Pár lidí, co ho znali lépe, bude chvíli koukat do prázdna nebo si trochu pobrečí. A nejhorší to bude samozřejmě ve Španělsku u Carlese Falcóna doma.

Smrt k Dakaru patří a všichni si to riziko uvědomují, ale nikdo si nepřipouští, že by se to mohlo stát zrovna jemu. Takže se zítra ráno zase všichni postaví na start další etapy a budou závodit. Budou riskovat, tahat a tlačit. Protože všichni tady vám řeknou, že Dakar není o smrti. Dakar je o životě.