Článek
Je sobota, pět hodin ráno. Organizátoři kvůli počasí prohodili dvě etapy a celý dakarský ansámbl se předčasně přesunul na obrovskou asfaltovou plochu na severozápadě Rijádu. Závodníci se vracejí tam kde se mělo původně spát, včera ujeli dohromady 950 kilometrů, teď je čeká dalších 860. A na neděli jim organizátoři naplánovali dalších 820 km. 2700 kilometrů za tři dny, z toho je víc jak tisícovka ostrých. Jestli jste si to teď museli přečíst ještě jednou, pak se omlouvám. Ale nevěřili tomu ani samotní závodníci.
Noční dojezdy jsou letos na Dakaru naprosto běžná věc. Závodníci se na dálnici a ve městě často bojí o auto víc než někde v poušti
Aby tohle všechno šlo zvládnout, a protože je bivak v Al Duwadimi kompletně pod vodou, tak se na Dakaru improvizuje. Pořadatelé tedy závodníkům naplánovali nečekanou maratonskou etapu, den před plánovaným volnem v Rijádu. A pro ty co neví - maratonská etapa znamená, že závodníci spí v poušti, mimo svoje týmy. Letos měla být jen jedna, v obávaném místě s všeříkajícím názvem Pustá končina, jenže počasí mělo jiný názor.
Pokud čtete pozorně dakarské články, tak víte, že pořadatelé vypsali takzvaný servisní bod, kde týmy mají dvě hodiny na to, aby daly techniku co možná nejvíc do pucu. Teď se tam jede. A jedeme tam, protože tým. Kromě servisu to znamená taky maximální pomoc pro Martina Prokopa i jeho navigátora Viktora Chytku, i kdyby to měla být třeba jen sprcha a něco k jídlu. Ale na Dakaru přece nikdy nevíte, co bude za pár minut.
Servisní kamiony vyjely ráno v pět, my až na devátou, takže jsme měli tři hodiny na spaní navíc. Ani nevíte, jak jsem za ně vděčný. Jsem taky moc rád, že nejedeme přes střed města jako vloni, protože to bylo řidičské peklo. Když jedete po nekonečně dlouhých dálnicích Saúdské Arábie, tak vás před usnutím spolehlivě chrání nečekané retardéry v místech policejních kontrol, přecházející velbloudi, auta či koně v protisměru, nebo auta, co sjíždí z dálnice tak, že prostě odbočí někam do pouště. Klidně i přes protisměr, samozřejmě. Ale ve městě, tam je to ještě výrazně horší. Místní nepoužívají blinkry, ale kupodivu ani klakson, jezdí se hodně natěsno, týmový doktor už má odřené svoje milované Mitsubishi, to jak do něj někdo najel.
Když zrovna nepouštíte velbloudy, nebo proti vám nejede auto, může tam běžet kůň
V obytném autě tohle úplně nechcete zažívat - každý zkušený karavanista vám řekne, co znamená každé ostřejší zabrzdění a jak pomalu bydlík reaguje na volantu. A já se za zkušeného karavanistu zatím rozhodně nepočítám – vloni chybělo jen pár centimetrů a na jedné benzínce jsem z něj málem udělal karavan. Co na tom, že jsem jen po Saúdské Arábii najel vloni s karavanem víc než šest tisíc kilometrů.
Takže na silnici se snažím tohle všechno dohnat defenzivní jízdou. To znamená, že se snažím zbytečně se nikam necpat. Jenže odpoledne veškerá moje snaha přichází vniveč. Asi osmdesát kilometrů před Rijádem provoz houstne. A čím je hustší, tím má původně tříproudá dálnice víc pruhů. Nakonec jich je šest. Vzhledem k tomu, že bych tady nerad řešil nějaký incident, ukazuje se jako nejlepší řešení jet úplně vpravo u svodidel. Jenže jen co skončí, vzniknou další dva pruhy, tentokrát už na písku.
Některé benzínky jsou navoněné a krásné, na některých raději netankujeme. Tohle je takový zlatý střed
Běžný příjezd do Rijadu
Standardní výhled na cestu…
Ale občas se jezdí i takhle…
A pak stejně skončíte v koloně
Místní se nerozpakují to poslat kamkoliv a kdykoliv, stačí, když vidí pár zbytečných centimetrů navíc. Nejoblíbenějším autem tady jsou pickupy od Toyoty s šesti nebo osmiválcovými motory a s ní dopravní zácpu klidně objedete po poušti, nebo se prosmýknete mezi skalami, to fakt není problém.
Ale jak už jsem jednou zmínil. Jezdění tady je radost už jen kvůli tomu, že benzin stojí čtrnáct korun a nafta čtyři padesát. A to doslova.