Dakarský deník – Fantastický souboj, ale také nekonečná nuda

A tím se rovnou dostávám k tomu důležitému. Žijeme sice ve 21. století, létáme do vesmíru a mobilní telefony nás během několika okamžiků spojí s kýmkoliv na druhé půlce zeměkoule (je-li signál), ale živě vysílat víc než tři sta kilometrů dlouhou rychlostní zkoušku, to (zatím) prostě nejde. A tak se musíte spokojit s tím, že Dakar budete sledovat online jen na časomíře přes web Dakar.com či jejich vlastní mobilní aplikaci, případně se zpětně podíváte na sestřih v televizi a na internetu. Nebo si o něm přečtěte na Garáži.

A že to stojí sakra za to! Když vidíte ta závodní monstra, jak se řítí neznámou krajinou, kdy piloti nikdy nevědí, co bude za horizontem a jak moc se trať změnila od té doby, co někdo úplně cizí napsal itinerář, je to zážitek. A musel to být zážitek i pro Al-Attiyaha a Loeba, kteří sice startovali s tříminutovým rozestupem, ale v půlce zkoušky se už sjeli a pak si to rozdali kolo na kolo.

Dnešní etapa tak byla zdánlivě nudná nejen pro nás, členy doprovodu, ale asi i pro část startovního pole, protože, jak si někteří závodníci stěžovali, tyhle rychlé úseky, kdy jde primárně o to se dostat z bodu A do bodu B, než se někde probíjet přes duny, jsou spíš o tom, kdo podrží víc plyn, než kdo umí najít ten správný balanc nebo dobře navigovat. „Tohle není nic pro nás. Chtěli bychom jet rychleji, ale nechce motor ani hlava,“ krčí rameny Martin Prokop, který si na podobné úseky stěžuje od té doby, co jezdí na Dakar.

„Uskákaná etapa, spousta velbloudí trávy, díry… Ale nic těžkého. Jedeme na 99 procent a byl z toho pátý flek, budeme muset asi ještě to jedno procento přidat, ale technika trpí. A bude hůř,“ prorokuje Aleš Loprais, kterému se od začátku letošní soutěže daří. „Ale stejně se těším, až budeme tam, kde je to těžký.“

Dnes jsme se po cestě bavili, jak je stejně skvělé, že na soutěžích, jako je Dakar nebo jiné pouštní závody, nejde jen o techniku a řidičské schopnosti, ale i o to, jak dobře umíte navigovat a odhadovat terén. Podle některých zkušených závodníků trvá víc než tři sta hodin, než se naučíte číst písek a jezdit v něm, ale jak při řízení, tak v navigaci hraje důležitou roli talent.

„I když talent… Možná jsou rozhodující zkušenosti. Možná určitě,“ říká Viktor Chytka, Prokopův navigátor, který se blýskl ve včerejší etapě, když ani jednou nezaváhal. „To je základ, být si jistý. Nepochybovat a nepanikařit, ani když to v ten daný okamžik úplně nejde. A ty zkušenosti, to je taky strašně důležité. Stejně jako se vyvíjí technika, tak se vyvíjí i roadbooky. Napřed byly papírové, teď mají všichni elektronické. Napřed všechny používané zkratky vycházely z francouzštiny, teď je to mix s angličtinou. A to se nedá naučit jak básničku doma v pokoji, to se prostě musí trénovat při ostrých kilometrech.“

A pak Chytka začne poutavě popisovat rozhodující okamžiky z jednotlivých etap loňského i letošního ročníku, kdy právě ty zkušenosti a vnímání trati v souvislostech bylo rozhodující. „Na roadbooku jsou tři políčka. Na tom prvním kilometry, na druhém je zakreslená situace a v tom třetím jsou poznámky. A ty jsou důležitější, než si většina navigátorů na začátku myslí. Tam jsou popsané situace, jak na sebe navazují, tam je dané, kdy a jak zatáčet, co hledat, kam se motat… To když si přečtete správně, tak pak víte, jak se to bude celé vyvíjet, a nezacyklíte se na aktuálním okamžiku, kdy to může být všechno třeba lehce zmatečné.“

Uvidíme, jak to nejen jim, ale všem závodníkům půjde zítra. Totiž první třetina etapy, ta těžší, byla anulována, protože po vydatných deštích je trať nesjízdná. Zbylé dvě třetiny jsou i podle organizátorů hlavně o rychlosti. Nicméně pak se prý mají závodníci, a tedy i my, na co těšit!

Chytka jede s Prokopem už třetí sezonu a zkusil s ním i mistrovství světa v rally, jenže tam mu další angažmá znemožnily technické předpisy (zjednodušeně řečeno, není sedačka s homologací FIA, která by vyhovovala tomu, jak je vysoký), ale jedna věc z toho se mu přece jen hodí i na Dakaru. „Čtu teď víc dopředu, ať přesně ví, co ho čeká, a má jistotu, že vím, kde jsme a co bude následovat. Nekoukám se na cestu, prostě čtu a teprve, když se zeptá, když se potřebuje ujistit, tak hledám cestu společně s ním.“

Přesně tyhle chvíle mě baví, tohle se doma na gauči nedozvíte. A nezažijete ani ty emoce v bivaku, tu radost nebo i zklamání. Ale jak už jsem napsal hned na začátku, rozhodně stojí za to Dakar sledovat, pořád jde o nejtěžší dálkovou soutěž světa. Češi tady mají silné zastoupení, a jak už jsem několikrát zmínil, jestli jen trochu můžete, tak se přijeďte podívat, a jestli máte dost našetřeno, tak se nebojte si ho odjet. I když se smiřte s tím, že to bude bez ambicí na výsledek. První příčky jsou totiž jen pro velké kluky, kteří už nějaký ten pátek jezdí.