Dakarský deník: Dnes o tom, že první etapa byla peklo, ale každý závod se vyhrává až v cíli. A o internetu a chození na záchod

Mechanici právě teď dávají v bivaku péči svěřeným strojům, většina jezdců je na brífinku a ti, co neměli tolik štěstí, se trápí ještě někde na trati. „Celý turbomotor mi byl dnes úplně k ničemu, když jsem musel jet tak pomalu,“ láteřil ještě před chvílí Martin Prokop, na kterého jsme čekali, než jsme zmizeli někam do pouště.

Každý z těch lidí, co jsou tady, jedno, jestli je to jezdec, navigátor, mechanik, týmový manažer, novinář, fotograf, zkrátka kdokoliv, si dnes začal žít svůj další dakarský příběh. Na prvním místě je udělat co nejlépe svou práci. Pak se najíst. A nakonec se alespoň trochu vyspat.

David Castera sliboval už v létě v Praze, když prezentoval Dakar 2024, že to bude nejtěžší ročník, který se za těch pět let v Saúdské Arábii jel. „A zcela evidentně nelhal,“ ulevuje si motorkář Jan Brabec v cíli. „Prvních dvě stě kilometrů fajn, ale pak jsme jeli kolem sopek, po lávě a kamenech. Strašné. Míjel jsem pár kluků, co to rozbili. Byl mezi nimi třeba i Španěl Schareina, co byl loni třináctý a byl to také vítěz pátečního prologu. Po pádu prý musel skončit i Michael Docherty, který to snad vedl. A problémy musela mít i auta, ne?“

No to tedy. Martin Prokop udělal dva defekty na prvních sto kilometrech a zbytkem etapy se vysloveně protrápil, má ztrátu padesát minut. „Musel jsem jet pomalu a nechat tam spoustu času, protože kdybych jel rychle, mohl jsem tam nechat také celý závod.“ Hned první auto, co odstartovalo do etapy, srazilo po tři sta metrech od startu neopatrného diváka, kterého s otevřenou zlomeninou nohy transportovala helikoptéra do nemocnice. Znamenalo to padesát minut zdržení pro celý dakarský konvoj, kamionům proto pořadatelé zkrátili trať na 281 ostrých kilometrů.

Problémy v kamenech měl i další český favorit Martin Macík. Mezi kamiony dojel osmý se ztrátou necelých dvaceti minut. „Nasadili jsme krásné tempo, střihali jsme jednoho za druhým za sebou. Pak jsme škrtli kámen, což je moje chyba. A museli jsme měnit pneumatiku.“

Brabec na 37. místě ztrácí na nejrychlejšího motorkáře přes hodinu, nejrychlejší Michek osmnáct minut.

Jak vidíte, hned v první etapě nabrali mnozí větší ztrátu, než bývalo na Dakaru v posledních letech zvykem. Sébastien Loeb ztrácí po první etapě přes dvacet minut, pětinásobný šampion Nasser Al-Attiyah bezmála pětadvacet. I Peterhansel měl, stejně jako oba jmenovaní, také dva defekty a na prvního ztrácí 32 minut. A slyšeli jste někdy jméno Guillaume de Mévius? Ne? Tak ten dnes vyhrál kategorii aut.

V podobném duchu se to podle všeho ponese i v dalších etapách, minimálně v první polovině soutěže. I ti největší favorité mohou shořet jako papír a neznámá jména mohou zazářit. Bude to chtít zatnout zuby a jet kilometr po kilometru, etapu po etapě. Nikdo by se nemohl divit, kdyby na rozdíl od předešlých ročníků dělily na konci dakarské rally závodníky ne desítky vteřin, ale minut. „Jsem v klidu, všichni moji soupeři měli stejnou smůlu,“ řekl v cíli Loeb.

Nu, to bude jejich boj. Můj boj bude o tom psát a pak to poslat přímo z místa do Čech. Děkuju klukům v redakci za případnou pomoc a vám za trpělivost. Máme místní datové připojení, ale to je vám často desítky i stovky kilometrů úplně k ničemu. A když se večer sejde celá dakarská karavana v bivaku a všichni se pokusí připojit na internet nebo třeba jen poslat domů zprávu, že jsou v pořádku, nezbývá nic jiného než si pro ten signál někam dojet.

A ještě na jednu věc jste se ptali: „Jak se na Dakaru chodí na záchod?“ Tak aby bylo jasno jednou pro vždy. Většina závodníků to vydrží, protože mají úplně jiné starosti. Když ne a chce se jim čurat, pustí to do kombinézy. Nebo mají jakési prezervativy s hadičkou. Když se jim chce na velkou, musí vydržet. Ti nejlepší zkrátka nezastavují.