Dakarský deník – Češi v poušti i Češi na nebi

Já vím, já vím. Dlužím vám jeden den. Jenže co napsat o dni, kdy jedete bydlíkem 400 kilometrů rovně, pak odbočíte a dáte to dalších 150, abyste zajeli rovnou do bivaku. Volantem jsem točil jen při parkování. Takhle nějak to vypadalo, celý můj den ve čtrnácti vteřinách:

Takže na tuhle nudu v Saúdské Arábii zapomeneme a rovnou se probudíme do perfektního úterý. Od předchozího dne víme, že nebudeme mít takzvané photopointy, tedy místa, kam se jet podívat, a že budeme moci jen do prostoru startu a cíle. Po snídani tedy vyrážíme s týmovým doktorem do cíle, který je podle navigace uprostřed místních kruhových polí a políček, a zbytek že dojdeme. To ještě netušíme, že skutečný konec zkoušky je čtrnáct kilometrů daleko, a to na pláni uprostřed ničeho.

Když je sedmadvacet stupňů a sluníčko vysoko, tak se vám moc po poušti šlapat nechce. Zvlášť když víte, že těch čtrnáct tam budete muset dát i zpět. Ale jak už jsem několikrát zmiňoval, tady jste v Arábii a místní jsou pohostinnější, než by vás doma v Česku napadlo. No a do toho potkáte partu česky mluvících lidí, které jste vlastně už někde potkali. Správně, dva dny předtím večer v bivaku! Parta lidí z Travel Service, české letecké společnosti, která tady létá pro organizaci ASO, tedy pro pořadatele Dakar Rally. Dvě letadla, šestnáct lidí, samí chlapi. „Když máme den volna, stejně jako vy tady v bivaku, tak jezdíme fandit!“

Hned na sebe máváme a už i oni vědí, že do skutečného cíle je to ještě proklatě daleko. „Nebojte se vlka nic, my už to známe, řekneme místním, oni nás odvezou.“ Kapitán letadla má vždycky řešení, zdá se. „Jeli jsme s nimi i předevčírem, to když nás z hotelu odvezli do pouště, abychom tam pak zjistili, že si je nemůžeme zavolat zpět, protože tam kdesi v dunách není ani trocha signálu.“

A místní s pick-upy jsou na místě skutečně hned. Do dvou aut se skládáme hravě, v osmnácti lidech je to pohoda. Někdo dovnitř, někdo na korbu. Volím variantu větru ve vlasech a sedím vzadu, záhy zjišťuji, že se musím držet jako klíště. Místní jedou podle citu a taky podle motorek, které se příležitostně objevují v protisměru, práší se… No práší se jako na Dakaru.

Cíl zkoušky je na úplně rovné pláni, podklad je tvrdý, sem tam kameny, občas nějaký ten keř. Ty nejlepší fotky tady rozhodně neuděláme, ale uvidíme všechny, jak to valí na plné pecky. Parta z Travelu přesně ví co dělat a kam se postavit. Na pláni neomylně vybírají místo, nějakých tři sta metrů před cílem dělají keře takový trychtýř, kam se všichni (snad) budou muset sjet.

A pak už to přijde. Motorky, první auta i kamiony. Když se kolem proženou motorky, je nám jasné, že to bude fičák. Když vidíme první elektrické audi, říkáme si, jaké to asi je, jet 170 km/h pořád rovně po pláni, kde nevíte, co bude. Shrek a jeho osmiválec je slyšet zdaleka a oblak prachu pak spolehlivě prozrazuje i kamiony. Tradičně jsou první Kamazy, ty prostě jen letí. Posádky Travel Service nadšeně mávají na Aleše Lopraise i na Iveco Martina Macíka, ale ruce letí nahoru vždy, když za to někdo pořádně bere.

„Na hotelu je dnes jen jeden z nás, není mu dobře. Jsme tady dobrá parta. Baví nás to a jsme rádi, že můžeme tohle vidět v akci, lepší než týdenní pobyt někde v Egyptě,“ smějí se Češi, kteří jinak létají podle toho, co si pořadatelé vymyslí. To, co mi jedeme s obytným autem skoro celý den, oni zvládají do hodiny.

Později se vracíme se zpátky a doufáme, že nějaký místní s pick-upem bude poblíž. A je. Jenže jen jeden. Všichni se tedy mačkáme, někdo dovnitř auta, zbytek na korbu. Toyota podstupuje jednu z mnoha zátěžových zkoušek v životě, spolujezdec řičí radostí něco arabsky a natáčí si to všechno na mobil, my se sotva zvládáme držet, šedesátka na tachometru je tam pořád. Pořadatelé, kteří nás nepustí do pouště, že nemáme bezpečnostní rám, by jistě měli radost.

Peníze se jim ani nesnažíme nabídnout, brali by to jako urážku. „Minule jsme jednomu dali přes jeho odpor padesát rijálů, strčili jsme mu je do kaslíku spolujezdce a on se normálně urazil a odjel. A v jedné restauraci si nenechali zaplatit, že jsme jejich hosti.“ Těch šestnáct borců má z letošního Dakaru zážitků na rozdávání. A já jsem, milý deníčku, moc rád, že jsem je potkal.