Dakarský deník: Bylo to písečné peklo! Macík však po zabijácké 48hodinové etapě průběžně vede, Prokop je sedmý

Pustá končina, obávané místo v Saúdské Arábii. Nekonečné duny, místy vysoké až 250 metrů. Vedou skrz ni tři silnice, lidi ani zvířata tady nepotkáte, bez vody a paliva v kanystrech se tam nikdo rozumný nevypraví. A tam, někde uprostřed ničeho, se jela 48h Chrono, první podobná etapa svého druhu na Dakaru.

Kdo Dakar sledujete, tak už víte. Sedm bivaků a kam dojedeš první den do 16 hodin, tam spíš. Žádní mechanici, k případné opravě jen to, co si vezete. Žádná obytná auta, jen stan a vojenské příděly. Jiná trasa pro motocykly a pro auta s kamiony. Druhý den ráno se pak startuje za východu slunce, po minutových intervalech. Na poslední chvíli museli organizátoři upravovat délku etapy, protože měli jen jednu tankovací zónu a většina vozů vrcholné třídy Ultimate by k ní navzdory plně natankovaným 500litrovým nádržím nedojela. Nakonec musely auta a kamiony absolvovat 547 závodních kilometrů.

Organizace této náročné etapy vůbec poněkud pokulhávala. Ještě v půl jedenácté večer před startem 48h Chrono organizátoři měnili pravidla. „Čeká nás nejdelší a nejtěžší etapa, vstáváme ve tři ráno a místo abychom spali, čekáme, jak to zítra bude,“ láteřili motorkáři. Jezdci a navigátoři v malých týmech pobíhali a vyptávali se. Ve velkých týmech měli závodníci nařízenou večerku, zařizovali to za ně ostatní s tím, že se pokusí všechno nachystat.

„Dlouho do noci jsme počítali, jak to zvládneme s palivem,“ vysvětluje Ivan Matoušek, Prokopův inženýr. „Můžeš sice natankovat doplna, ale pak povezeš zbytečná kila. A už takhle jsme do auta dávali nějaké díly navíc. Počítali jsme, co sežere přejezd, jak asi v dunách, kolik pak doplnit na zbytek etapy.“

Mechanici připravovali techniku, jak nejlépe uměli, s vidinou toho, že část z nich čeká druhý den přesun do Rijádu dlouhý 850 kilometrů. Jiní čekali v bivaku Empty Quater na techniku a pojedou až dnes. Závodníci poletí letadlem. Tedy pokud se dostanou do cíle…

Protože 48h Chrono byla sítem pro všechny. Končili v ní favorité i bezejmenní. V době, kdy píšu na parkovišti v Rijádu tyto řádky, není ještě spousta závodníků v cíli (včetně těch českých). Ještě včera havaroval Al-Rajhi, místní jezdec a jeden z favoritů. Peterhansel v Audi skončil s poruchou hydrauliky. A problémy měl i Skyler Howes, jeden z nejlepších motorkářů. Z Čechů zastavil Ouředníček, který spal podle všeho v dunách, stejně tak v dunách přenocovaly hvězdy týmu Buggyra (de Baar uvázl a Valtr mu pomáhal ven a s opravami). Dušan Drdaj, nadějný český motorkář, odstoupil v slzách s proraženou nádrží.

A dnes ráno stopka pro Nassera Al-Attiyaha, kterého zastavilo prasklé řízení a čekal tři hodiny na asistenční kamion. Ještě včera jsem se přitom já i všichni fanoušci Dakaru těšili z toho, s jakou lehkostí surfuje v písku – video, které můžete vidět na mých sociálních sítích, všechno vystihuje. A Martin Prokop přišel s informací, že na druhou polovinu etapy chystá Prodrive pro Al-Attiyaha odolnější zavěšení, aby mohl víc tlačit. Pozdě.

Píšu na počítači, na mobilu otevřený livetiming a novinky od organizátorů. Ti šťastní, co jsou v cíli, se zalykají emocemi. Ti ostatní ještě bojují na trati. Duny Pusté končiny jsou nejen obrovské, ale i sypké a zrádné. Když vidíte některé sjezdy, obávané trychtýře a to písečné nekonečno, s člověkem to zacloumá, aniž by tam byl. „Ani organizátoři nepočítali s tím, že by to mohlo být tak náročné,“ řekl v cíli Prokop. Nasvědčuje tomu i fakt, že poslední ze sedmi bivaků zůstal včera večer prázdný, nikdo do něj nedojel.

Podobně mluvil v cíli i Martin Macík: „Pocity jsou opravdu neuvěřitelné, dnes jsme opravdu šťastní.“ V kamionech dojel druhý do cíle Mitchel van den Brink, na Macíka měl i specializací ztrátu skoro hodinu a pět minut, těsně za ním pak Aleš Loprais.

V autech vyhrál nejtěžší etapu letošního Dakaru Loeb, jen dvě minuty za ním po více než sedmi hodinách jízdy skončil Sainz. Třetí je další Audi, dovezl ji Ekström. Právě tihle dva jsou i v čele průběžného pořadí v automobilech.

Mezi motorkáři jde na první místo Ricky Brabec z USA, nejlepší Čech Martin Michek jede s poraněnou rukou a klesl na jedenáctou příčku. Heroický výkon pak ukazuje Libor Podmol, který má po pádu v jedné z předchozích etap devět stehů na obočí a kvůli obrovskému monoklu vidí jen na jedno oko.

A já? Milý deníčku, včera sto kilometrů výlet na start 48h Chrono, což byl nejlepší start, co jsem za těch pět let tady na Dakaru v Saúdské Arábii viděl. Motorky i auta startovaly pohromadě, jen každý odjížděl trochu jiným směrem. Nervozita, očekávání, adrenalin a písek. Všude strašně moc písku.

Pak sto kilometrů zpět do bivaku, pobalit a přeházet si věci a směr Rijád. Pouhých 850 kilometrů. Obytné auto, tedy ložnice Martina a Viktora, jelo také, stejně jako jeden servisní kamion. Další kamion zůstal v Pusté končině, stejně jako menší DAF, který převážnou dobu funguje jako kuchyň a ložnice, ale teď to bude garáž pro Shreka na přejezdu.

Teď už jsou všichni také na cestě. Prvních tři sta kilometrů pojedou po úplně prázdných silnicích, jen dakarská karavana. Pak už to bude horší, provoz zesílí a místní rozhodně nepatří k těm řidičům, které chcete potkávat. Většina cesty vede rovně, takže všichni koukají do mobilů. Pozornost nula. Kluci budou muset dávat pozor i za ně.

Před chvílí jsme ještě stihli umýt ta tři auta, co tady máme, sluníčko už smaží. Přesto mám husí kůži, to když koukám na výsledky, fotky a videa. I tohle je Dakar. Zítra je volný den, ale ten, kdo vymyslel to jméno, asi nikdy na Dakaru nebyl. Všichni budou šroubovat, opravovat, dávat dohromady techniku i sebe. A pak začne ta druhá půlka…

Díky, že jste v tom s námi!