Dakar jako řemen: Včera dojezd za tmy, dnes závodníky čeká ďábelská etapa

Jakmile na dakaru zapadne slunce a vy jste někde v dunách, tak máte problém. Kužel světel míří chvíli do nebe, pak někam hluboko do písku. Vyjeté stopy zahlédnete jen na okamžik, velikost dun jen odhadujete, jejich sklon a charakter si jen představujete. Souboj s časem se rázem mění v boj o přežití. Když uděláte chybu, může to znamenat nejen závažný problém, ale klidně i definitivní konec.

Nejrychlejší motorkáři a auta jsou v cíli, ale ti pomalejší tolik štěstí neměli a na trati je zastihla tma. A začal zmatek. V písečných dunách před koncem šesté etapy se to pěkně míchá, jezdí se zleva, zprava a občas i v protisměru. Kamiony, buginy, pomalejší auta a nejpomalejší motorkáři, kteří už toho mají za celý den plné zuby. Pořadatelé trnou. Kdyby se teď něco stalo, jen těžko by mohli poslat do vzduchu záchranářské vrtulníky, které jinak celý den krouží nad tratí. Do toho civilní auta místních fanoušků, od kterých opravdu nevíte, co čekat. Jen se podívejte na fotku z onboardu…

Každá etapa má takzvané wayponinty, což jsou místa, která musíte trefit, a pak průjezdní kontroly, kde vidíte časy. Obojí jsou jen GPS body v roadbooku, přičemž v průjezdních kontrolách jsou přesně stanovené časy, kdy se zavírají. Tedy dokdy je musí závodníci jednotlivých kategorií projet. Když se jim to nepodaří, mají smůlu a pořadatelé jim na dálku nahrají do navigačních přístrojů nejkratší a nejbezpečnější trasu na normální silnice a pak do bivaku.

Tenhle postup mohou udělat i na dálku všem soutěžícím, bez ohledu na to, kde na trati se právě nachází, počítá se pak čas z předchozí průjezdní kontroly. Došlo by na to pouze v případě nějaké mimořádné situace. Může to být nehoda, vloni to třeba bylo kvůli lokálním povodním. Prostě pokaždé, když soutěžícím hrozí nebezpečí.

Pořadatelé mají ve vzduchu šest záchranářských vrtulníků a několik lékařů jede v autech se speciální výbavou v závodě průběžně se soutěžícími. Organizátoři se zkrátka maximálně snaží, aby byli schopni zajistit pomoc v řádech minut. I když se jedou oddělené etapy pro auta a motorky, vedou v podstatě paralelně, jen pár kilometrů od sebe.

Ale když padne tma, je všechno najednou jinak a hrozí problémy. Organizátoři se rozhodují operativně. Nejsou na to žádné univerzální postupy a poučky, záleží na konkrétní situaci a terénu. Méně zkušení soutěžící dobrovolně opouští trať, najdou si nejbližší civilní cesty a raději volí penalizaci, než aby (v tom lepším případě) nocovali někde v dunách nebo to rozbili (v tom horším případě). Ti ostatní jedou, ale výrazně pomaleji. A čím jedou pomaleji, tím rychleji ten čas běží.

Nikoho proto nepřekvapilo, když ještě před pravidelným večerním jezdeckým brífinkem, kde ale rozhodně nebude stoprocentní účast, pořadatelé rozesílají do e-mailů a telefonů zprávu, že zítřejší etapa bude zkrácena. A také že posunuli start - první soutěžící budou vyjíždět z bivaku už v 5:10, aby oficiální konec sedmé etapy byl naplánován na půl druhé v noci…

A jen tak na závěr: Šestá etapa byla rozdělená na dvě půlky - ta první, rychlá, se pak stala osudnou hned několika elitním jezdcům v kategorii aut i motocyklů.

A v té druhé se zase bloudilo v dunách. A bloudí se i teď večer, když dopisuji tyto řádky.

Na závodníky v neděli navíc čeká mimořádně náročná etapa, podle organizátorů by mohla být dokonce rozhodující. Speciála sice měří „jen“ 419 kilometrů (412 km pro motocykly), má však oddělené trasy pro auta a motocykly (což vždy komplikuje navigaci) a obsahuje mix rychlých a pomalých terénů, třešničkou na dortu má být závodění v horách.

Tohle je Dakar jako řemen!