Skončil ten nejtěžší Dakar v Saúdské Arábii. Macík obhájil vítězství mezi kamiony, Prokop doplatil na technické problémy

Zapomeňte na nějakou předehru, na etapy na zahřátí. 47. ročník Dakar Rally byl ostrý od prvních kilometrů. Hned v první polovině Chrono 48h a maratonská etapa, kamení a skály, stromy a keře a v noci teploty blízké nule. V druhé půlce ostré kameny, navigační špeky a poslední tři dny v extrémně těžkých dunách. Když se rozhlédnete po bivaku, uvidíte jen unavené tváře, všichni toho mají plné zuby. A je tady také spousta prázdných míst - letos totiž platilo víc než kdy dřív, že úspěch už je jen dojet do cíle.

„Ano, tohle byl těžký Dakar a já jsem na to hrdý,“ řekl David Castera, ředitel soutěže. „Povedlo se nám připravit jinou soutěž, než byly předchozí ročníky, a to jak skladbou jednotlivých etap, tak jejich náročností. Opět se ukázalo, že Saúdská Arábie má závodníkům co nabídnout, a myslím, že to byl jeden z těch skvělých ročníků, na které se bude dlouho vzpomínat.“

Ale ne všechno bylo zalité sluncem. „Haprovaly“ elektronické roadbooky, na což si stěžovali hlavně motorkáři, ale doplácela na to i auta. Při jejich výpadku nejenže soutěžící nevěděli, kam jet, ale zároveň jim přestal fungovat sentinel. „Organizátoři nás nutí riskovat životy,“ stěžoval si Argentinec Luciano Benavides, jeden z elitních jezdců. „To, že nevíte, kam máte jet, je samozřejmě děsivé, ale pořád můžete zastavit. Jenže jak zastavíte, nepřichází ani varování pro jezdce jedoucího za vámi, že tam jste. A to je nepřijatelné.“ Není sám, kdo si stěžoval. „Ta technologie mě ničí,“ posteskl si v průběhu soutěže Daniel Sanders, který vyhrál kategorii motocyklů. „Když funguje, je to v pohodě, ale když se vypne, je z toho noční můra. Uprostřed pouště najednou nevíte, kam jet. Což je v soutěži, jako je tahle, absolutně nepřijatelné.“

V autech a kamionech mají posádky navigační přístroje zdvojené, přesto si na to i ony stěžovaly. „Totálně to člověka rozhodí z koncentrace, když mu zhasne jeden tablet a vy se ho snažíte oživit, místo abyste navigovali,“ říká k tomu Viktor Chytka, navigátor Martina Prokopa. „A že nefunguje sentinel, je prostě šílené! My sice můžeme jet, ale třeba první polovina soutěže, kdy se jelo neustále v prachu, tak nikdy nevíte, kdo se před vámi objeví, jestli tam bude stát auto nebo ležet motorkář!“

Pro organizátory tohle bude rozhodně téma, stejně jako fakt, že třeba speciálně den volna nebo závěrečný ceremoniál by si zasloužily důstojnější prostředí a víc možností sdílet tyhle chvíle s fanoušky. Na druhou stranu, za těch šest let v Saúdské Arábii je znát obrovský posun v zabezpečení bivaků, co se hygienického zázemí týče. A je vidět, jak stoupl i zájem veřejnosti.

Ale zpátky k závodu samotnému! Jak jsme predikovali ještě před soutěží, největší bitvy se odehrávaly v kategoriích aut a motocyklů, kde se hrálo o minuty ještě v poslední etapě. A na obtížnost doplatili mnozí favorité. Málokdo asi čekal, že tak rychle vypadne ze soutěže třeba Sainz či Loeb nebo že Nasser Al-Attiyah s novou dacií nebude ani na stupních vítězů.

Čekala se velká bitva mezi Hondou a oslabenou KTM, hned od začátku soutěže také promlouval do konečného pořadí Ross Branch s motocyklem Hero, který ale nakonec soutěž kvůli havárii nedokončil.

A nedojel ani Martin Michek, kterému se přetrhl řetěz a s poškozeným motocyklem musel soutěž opustit, nejlepším český závodníkem se tak stal Dušan Drdaj na sedmnáctém místě a na sedmém v kategorii Rally 2. „Vloni pro mě Dakar skončil předčasně, letos jsem si spravil chuť. Největší radost mám ale z toho, že jsem schopný jet stabilně mezi desítkou, což je příslib do dalších ročníků!“

Vyhrál Australan Daniel Sanders, který napřed sváděl dennodenní souboje s Lucianem Benavidesem, aby pak porazil Španěla Toshu Shareinu, v cíli je dělilo necelých devět minut. Třetí dojel Van Beveren se ztrátou čtrnáct minut na prvního a o vyrovnanosti startovního pole nejvíc vypovídá fakt, že prvních sedm motorkářů dojelo po pěti tisících ostrých kilometrech v jedné hodině.

Kromě Drdaje se prosadil i Jára Romančík, který v kategorii Malle Moto obsadil třetí místo! Jan Brabec, jenž ještě před startem avizoval, že je to naposledy, dojel třicátý. David Pabiška, který jel soutěž už pošestnácté, je 36. a kaskadér Adam Peschel při své premiéře obsadil 44. místo.

Čekalo se velkolepé představení továrních týmů Dacia a Ford, ale místo toho urvaly dvě první příčky toyoty dvou konkurenčních týmů. Domácí Yazeed Al-Rajhi si to až do poslední etapy rozdával s Henkem Lateganem, v předposlední etapě pak v těžkých dunách doslova letěl, aby nakonec vyhrál o necelé čtyři minuty. Po třetím a druhém místě se mu to tedy konečně povedlo a slavil nejen on, ale i všichni jeho příznivci. „Jsem šťastný a hrdý, co jsem pro Saúdskou Arábii dokázal. Pro lidi z naší země to znamená hrozně moc, tahle soutěž se stává čím dál tím populárnější a teď bude ještě víc,“ řekl Al-Rajhi v cíli.

Pro Ford byla největším zklamáním havárie Carlose Sainze, který opět ukázal, že věk je jen číslo a že se toho rozhodně nebojí. Když v Chrono 48h překulil svůj Raptor přes boudu, pokračoval o pár desítek minut později nezměněným tempem dál a stejně sebejistě a rychle odstartoval i do druhého dne. Ford by sice dokázal jeho auto jistě opravit, ale komisaři ho nepustili dál, stejně jako Sébastiena Loeba o den později - kvůli poškozené bezpečnostní kleci.

Martin Prokop, který vloni dojel v konkurenci továrních týmů na fantastickém pátém místě, měl letos dvě zaváhání technického rázu a skončil jedenáctý. „Mám smíšené pocity,“ hodnotil Prokop v cíli. „Přivezli jsme auto, které je ve všem lepší. Motor, podvozek, aerodynamika i ovladatelnost. Mám kolem sebe skvělý tým, který neskutečně makal. Ale poškozené ložisko a včera ta prasklá poloosa nás zastavily. Možná jsme narazili na technické limity, ale alespoň víme, co máme zlepšit, což je příslib do budoucna.“ Prokop odjel svůj desátý Dakar a všechny dokázal úspěšně dojet do cíle.

Druhý Čech ve třídě aut, Karel Trněný, dokončil soutěž na osmadvacátém místě se ztrátou na vítěze skoro čtrnáct hodin.

Kdo může být naopak maximálně spojený, je Martin Macík, kterému se povedlo obhájit loňské vítězství. „Ano, jsem spokojený, obstáli jsme v klíčových etapách, dokázali jsme vždy správně vybalancovat rychlost se spolehlivostí, neničili jsme auto a dobře jsme navigovali,“ vypočítává v cíli. „Za klíčové považuji etapy Chrono 48h a maratonskou, které jsme vyhráli, a pak samozřejmě tu včerejší, předposlední, kde jsme se nenechali nachytat a od začátku si sami našli svoji stopu i rytmus. Jsem šťastný, že jsme v cíli, že se to povedlo. Nejen kvůli sobě, ale kvůli celému týmu a i kvůli fanouškům.“

Macíkův náskok byl v cíli soutěže 2 hodiny a 21 minut, vyhrál pět etap. Stejný počet etapových prvenství nestačil Aleši Lopraisovi na víc než třetí místo, druhá příčka mu utekla o pouhých šest minut, když si mladý van den Brink jen kontroloval pozici. „Mrzí mě to, chtěl jsem samozřejmě víc. Říkal jsem si, že vyhraju kamiony a pak třeba přesedlám do auta, ale teď nevím, co bude dál. Záleží na penězích a na tom, jak se domluvím s de Rooyem, od kterého mám kamion pronajatý… Těch aspektů je zkrátka víc. Každopádně ten náklaďák je koncepčně dobrý, jen zaspal vývoj a potřeboval by doladit.“

Devátý dojel v kamionech Tomáš Vrátný se ztrátou 23 hodin a 42 minut, nováček soutěže Poslední skončil na jedenáctém místě. Obrovskou smůlu si vybral Martin Šoltys, který v předposlední etapě musel vinou techniky odstoupit ze skvělého průběžného čtvrtého místa. Celkově se v cíli soutěže klasifikovalo čtrnáct kamionů.