Článek
Na Dakaru jsou právě dvě hodiny ráno. Teploměr ukazuje šest stupňů nad nulou a fouká čerstvý vítr. Prohání se mezi stany, soutěžními stroji a kamiony. Dostane se do každé škvíry a každého záhybu, studí hluboko pod kůží. Bivak v Al-Henakiyah je místem jen na jednu noc, zítra se startuje do maratonské etapy. Což znamená, že závodníci budou opět spát ve stanech, bez servisu, a že jejich technika musí vydržet dva dny tvrdého závodění po sobě.
Což je důvod, proč ani tak pozdě v noci minimálně polovina bivaku ještě nespí. A že téměř nikdo nerozbaluje kompletní zázemí. Před chvílí jsem se celý rozespalý vydrápal ze spacáku a co vidím, mě hned probralo: Uprostřed noci na plachtě pohozené na holé zemi pod širým nebem vyšívají kluci na Shrekovi. „Měnili jsme všechna ložiska, která nás tak vytrápila a kvůli nimž Martin s Vikym tolik ztratili,“ vypočítává inženýr týmu Ivan Matoušek.
„Měnili jsme neplánovaně řízení, zadní rameno a dávali komplet nové brzdy. Problém s předním diferenciálem se nepotvrdil, ale měli jsme ho venku. No, a pak jsme dávali auto celkově do kupy, protože bylo zatraceně dobité, nové plachty pod zadním zavěšením a také běžný každodenní servis, tedy výměna všech olejů, filtrů a pneumatik.“
Rally Dakar je světově nejprestižnější závod terénních vozidel. Letos musejí závodníci v termínu od 3. ledna do 17. ledna 2025 urazit více než 7700 kilometrů saúdskoarabské pouště.
Mechanici jedou podle jasně daného servisního plánu, na konci se všechno ještě jednou kontroluje.
Mechanici u Fordu mají pro dnešek hotovo – to je asi jediný větší tým, kde je zhasnuto. Maká se v MM Technology, v Toyotě i u Dacie. Všude vrčí centrály, hraje muzika, jedou se bomby. Jen v těch opravdu malých týmech si na technice dělá samotná posádka, tedy jednotliví soutěžící, ti toho mají po náročném úvodu sedmačtyřicátého ročníku dakarské rally už tak dost, většinou je to záležitost pro mechaniky.
Vracím se ze záchodů a je jasné, že u Prokopa se něco děje. Několik milimetrů silný ochranný plech podvozku je zase venku, kluci svítí baterkou na přední ramena. „Hoši, vyměníme je, to nemá cenu riskovat!“ Při odvzdušnění brzd si totiž jeden mechanik všiml drobné, jen několik milimetrů dlouhé praskliny na horním rameni předního zavěšení a detailní kontrola druhé strany ukázala podobné poškození. „Možná by to odjelo celý Dakar a nic by se nestalo, ale nechtěli jsme to riskovat,“ dozvídám se ráno. „Možná by to také stačilo vyměnit až v Hailu při dni volna, ale kdoví, jak bude vypadat ta maratonská etapa, a kdyby se to třeba zhoršilo… Prostě to nemělo cenu.“
Pro tu partičku to v té chvíli znamenalo jediné: Zase shodit přední kola, vyměnit ramena a udělat znovu geometrii. Potom ještě natankovat, zkušební jízda a pak auto definitivně dodělat. Nová zrcátka, opravené polepy, loga sponzorů na svých místech. Končí se v půl páté ráno, po osmi a půl hodinách v té zimě mají mechanici Martina Prokopa hotovo!
A teprve poté, co už je tenhle článek venku a já točím podcast pro kanál 1000 koní, tak se dozvídám, že Libor Vaněk, týmový kuchař, si nařídil budíka na půl třetí ráno, aby vstal a uvařil klukům horký kuřecí vývar. „Ležíme pod autem, makáme a najednou přijde kuchař a každému z nás vrazí do ruky kelímek s horkou polévkou. To člověka prostě strašně potěší, to tě zahřeje stejně jako ta polévka sama o sobě,“ vypráví šéfmechanik.
Fotka, na které je vidět všechno. Zima, špína i únava.
Začíná se rozednívat. Úsměvy na promodralých rtech, zkřehlé ruce, vtípky už bolí. Na sprchu nemá nikdo ani pomyšlení, jen vyčistit zuby, tři hodiny spánku a ráno přesun do dalšího bivaku. Je to necelých čtyři sta kilometrů. Mechanici řídí svoje servisní kamiony a těší se, že se třeba konečně alespoň trochu vyspí. Protože po maratonské etapě bude ten servis ještě větší a všichni víme, že v Hailu bude ještě větší zima.
Bezejmenní mechanici… Ale jděte! Inženýr týmu: Ivan Matoušek (Mates). Šéfmechanik: Petr Brynda (Beruška). Softwarový inženýr: Lukasz Cieszsko. Mechanici: Antonín Susa, Petr Pučegl (Puči), Vojtěch Šťastný, Michal Streit.
Kluci, díky!