Článek
Trabant je autem, které si užilo mnoho posměchu. Říkalo se mu hromada trsátek nebo bakelitový král. Všichni ví, že prý mizerně jezdí. Jenže to jsou doby minulé a dnes jde o auto, na které se snad všichni usmívají. Neustále vám každý mává, bliká na vás a ukazuje vám zvednutý palec. Terč vtipů se změnil v ikonu a to vlastně mluvím jen o zkušenosti na našich silnicích. Pravým kultem je Trabi hlavně v bývalém Východním Německu.
Ono ale není divu, každá lidovka je populární, stejný status má třeba původní Mini, kachna 2CV, Brouk nebo Fiat 500. My dnes otestujeme sedan nazvaný honosně Limousine, dost lidem se ale líbilo praktické kombi Universal.
Design Trabíka je hodně inspirován staršími auty s vystouplými světlomety a svažující se kapotou uprostřed. Lišta táhnoucí se od předního až po zadní světlomet po horní hraně křivky měla za úkol schovat spáru mezi kapotou a blatníkem. Vepředu je mřížka, za kterou se ale neukrývá žádný otvor. Dvoutakt byl totiž vzduchem chlazený a tak zde nebyl chladič, který by přísun vzduchu vyžadoval.
Konkrétní Trabi je po celkové renovaci a majitel si vybral židovskou zlatou, tedy béžovou z původního vzorníku automobilky. Dovedl bych si teda představit veselejší odstín, ale barva je to pro Trabanty typická. Dovnitř se dostanete snadno přes lehoučké dveře, které se otevírají takřka kolmo. Dlouhánům se jen těžko bude prostrkovat noha pod velkým volantem. A ani přístup dozadu není zrovna ideální, protože otvor mezi sklopeným opěradlem a B-sloupkem rozhodně nepatří k největším. Jeden dospělý člověk se ale usadí za spolujezdcem pohodlně, pokud si nohy hodí za řidiče a spolujezdcovo opěradlo a prostor za oknem bude používat jako loketky.
Prostor vpředu je však tak útulný, že máte vše po ruce. Jistě, sedadla i opěradla jsou hodně krátká a bez boční opory a hlavových opěrek to na delších cestách opravdu nebude nejpohodlnější auto. Ale trabík takový být ani neměl. Jako přibližovadlo na krátké trasy totiž fungoval a s jistou dávkou nostalgie funguje dodnes. Kufr je u sedanu maličký a na dnešní poměry máte pocit, že nepojme nic. Notnou část jeho objemu navíc spolkne na kolmo postavená rezerva, která jej dělí na dvě části.
Zbývá nastartovat, ale to chce prvně zkontrolovat stav paliva. To se dělá plastovou měrkou, kterou obyčejně strčíte do nádrže a hned víte, na čem jste. Pokud je množství paliva dostatečné, zasunete měrku pod výztuhu kapoty a přesunete se za velký a do rukou krásně padnoucí volant. Za ním musíte najít příslušné tlačítko a zapnout palivo. Spínač má dvě polohy, vybíráte buď zapnutí paliva, nebo rezervu, pokud by bylo benzínu málo. Ještě zapnout sytič, napumpovat plynovým pedálem nějaký benzín a můžete startovat stiskem tlačítka. To je dnes moderní a vidíte, soudruzi v NDR s tím předběhli dobu. Pedály jsou však oproti volantu dost vyosené. Kvůli absenci středového tunelu je má na dosah i spolujezdec. Ten před sebou nemá tradiční kastlík, ale jen madlo. Odkládací prostor tu ale je – polička táhnoucí se přes celou šířku pod palubkou. I ve dveřích jsou koženkové kapsy, byť pouze tenké.
Zahřívající se motor už se ohlašuje typickým zvukem Crazy Froga a z výfuku už se valí modrý dým. Mezitím se učím kulisu řazení, která přeci jen není úplně standardní pro mou generaci. Koukám na přístrojovku, kde se nachází rychloměr a ekonoměr ukazující hospodárnost vaší jízdy. Nad ní je maličké okno s malinkatými stěrači. Výhled z auta je ale díky velké prosklené ploše a tenkým sloupkům výtečný. Brzy se tak oklepu a zrychluji. Reálně tedy nejde o žádnou rychlou jízdu, jen už se prostě po silnici tak nevleču. Výhodou malého lehkého auta je, že se nemusíte tolik bát do zatáček, protože na auto působí menší odstředivá síla a pohon předních kol krásně drží stopu. Srandovní pocit je také sjíždění kopců s takzvanou volnoběžkou, kdy motor prostě vysadí.
Malý Trabant mě nakonec docela nadchnul. Ano, není to řidičsky to nejlepší auto, ale je s ním zábava. Navíc jsme se už dnes posunuli z fáze, kdy byl všem pro legraci, do stavu, kdy spíš budí pozornost jako zasloužený youngtimer. Když v něm jedete, každý se usmívá. Jeho kultovní status se mu prostě nedá upřít.
