Článek
Toyota Celica startovala na rally snad od svého zrodu, na první titul to však stačilo až v roce 1990 s první čtyřkolkou. Už v roce 1989 ale debutovala nová kulatá pátá generace T180, která éru devadesátých let symbolizuje nejlépe. Toyota od počátku věděla, že i tohle auto pošle do rally do nejvyšší kategorie, a připravila model Turbo GT-4 (někdy také pojmenovaná Turbo 4WD). S výkonem 221 koní a točivým momentem 304 Nm šlo opravdu o relativně dostupné auto snů. A na rozdíl od rodinného sedanu Sierra nebo hatchbacku 323 jste tady dostali skvělou techniku v sexy karoserii kupé.
První soutěžní prototypy nasadila Toyota už v roce 1989 na regionálních soutěžích v Austrálii. Toyota začala pracovat na odstraňování much a teprve když vše vychytala, homologovala speciál v roce 1992 k mezinárodní účasti. Hlavní důraz byl kladen na chlazení včetně intercooleru v předním nárazníku. Původní hmotnost byla 1206 kg, ale později Toyota auto o 80 kg odlehčila. První starty v roce 1992 nebyly oslnivé. V Monte Carlu nestíhal Carlos Sainz Lanciím, Markku Alen a Armin Schwarz navíc havarovali. Sainz byl Lanciemi a Fordem Sierra poražen i v Portugalsku. Situace se obrátila až na Safari rally, kterou Sainz vyhrál a auto dovezl zcela bez poškození. Až na oslavách na cílové rampě mu šéf týmu Ove Andersson nešťastnou náhodou rozbil čelní sklo lahví šampusu. Na Acropolis havarovali Alen se Schwarzem na stejném místě a Sainz předvedl pěkné salto. Jak nehezky vypadal začátek sezóny, tak se dařilo na konci, kde Sainz vyhrál tři soutěže a získal překvapivě svůj druhý titul Mistra světa.
V Toyotě ale nezůstal a odešel radši k Lancii. Do týmu nově přišli Juha Kankkunen a Didier Auriol. Zpočátku to vypadalo na dominanci Toyoty, ale v druhé polovině sezóny získávaly navrch nové Escorty RS Cosworth. Kankkunen ale útokům odolal a získal svůj poslední titul v životě. V roce 1994 nadále pokračovalo zlepšování auta, štafetu úspěchů však převzal Auriol. Na obzoru už byl soutěžní speciál ze šesté generace, který automobilka pilně vyvíjela. S ním nastupoval na konci sezony Kankkunen, Auriol ale zůstával věrný staršímu osvědčenému modelu, kterému tedy právem patří i tento titul.
Nová Celica T200 dostala svou soutěžní verzi GT-Four ST-205. Většina aut homologační série zůstala v Japonsku, do Evropy se dovezlo jen 300 aut. Hmotnost byla 1450 kg (minimum dle předpisů bylo 1400 kg), mezi technické frajeřinky patřily čtyřpístkové ventilované brzdy, vodní ostřikování mezichladiče, mohutné zadní křídlo s možností nastavit dvě polohy a zcela nové zavěšení. Nakonec z toho byla druhá pozice Kankkunena za ten rok dominujícím Colinem McRae na Subaru.
Pro další rok vyšly nové předpisy, jejichž přizpůsobení Celicu zpomalilo a ona začala na konkurenci ztrácet. Navíc jezdci kritizovali i špatný výhled z auta. Nové předpisy určily velikost restriktoru turbodmychadla, čímž Celica přišla o výkonový náskok. Technici však přišli na řešení pohyblivého restriktoru, což handicap odstranilo. Auriol pak dokázal vyhrát na Korsice. Na katalánské rally ale měli komisaři podezření a auto Didiera Auriola rozebrali. Přišla penalizace, odebrání bodů a roční zákaz startů na Mistrovství světa. Neplatil ale v nižších šampionátech, takže se Armin Schwarz stal mistrem Evropy a u nás se s Toyotou dařilo Milanu Dolákovi a Karlu Trojanovi.
