Top 5 aut, která vypadají mnohem lépe, než jezdí!

Podmanivý pohled, italský šarm a krásné křivky. Alfa Romeo Brera okouzlovala na první pohled, a to jak exteriérem, tak interiérem. Jenže pak přišly první zvěsti od lidí, kteří se s ní svezli, a začali jsme pochybovat. Dnes, po 11 letech od začátku výroby již máme jasno - tohle auto se Alfě příliš nepovedlo. Někteří říkají, že již vzhled je ve výsledku malinko baculatý, problémem se však stala až nadváha při jízdě, zejména u šestiválce s pohonem všech kol, jehož hmotnost se mohla přehoupnout přes 1700 kg. Benzinové motory navíc nejsou příliš spolehlivé, silné ani charakterní, tedy až na pozdější variantu 1750 TBi, která napravuje reputaci. Platí to zejména pro šestiválec, který již není Busso, ale jakýsi mix mezi motorem Holdenu a Alfy. Můžete si tedy koupit diesela, jenže vážně chcete Breru v dieselu?

Pro mnohé jedno z nejkrásnějších českých aut, jeden z mála sporťáků, který zde šel za socialismu koupit a současná ikona, jejíž ceny letí strmě vzhůru. Škoda 110 R má silné renomé, o jízdě v tomhle autě se však až tak moc nemluví a má to svůj důvod. Dokonce i sami sběratelé škodovek totiž říkají, že jízdně je to i na dobu vzniku příšerné auto a někteří se nebojí říci, že obyčejný sedan stovka má lepší jízdní vlastnosti. Dnes už vám to může být jedno, tato auta jsou již sběratelským kouskem či strojem na poklidné víkendové projížďky, ale před třiceti lety jste mohli být docela zklamaní.

Na první pohled je Plymouth Prowler dokonalým retro strojem z přelomu tisíciletí. Vypadá jako koncept, který se omylem dostal na silnici a i základní technické uspořádání napovídá, že tohle by mohlo stát za to. Motor je totiž vepředu, převodovka však vzadu pro lepší rozložení hmotnosti a poháněna jsou samozřejmě zadní kola. Jenže není tak těžké zjistit, že tohle auto je vlastně jen showcar, naleštěná bída. Pod protáhlou kapotou se totiž nenachází žádný fantastický osmiválec či desetiválec s kompresorem, ale podvyživený atmosférický šestiválec o výkonu 217, od roku 1999 pak 257 koní. A co víc, ten je spojen výhradně se čtyřstupňovým automatem. Jak smutné! A to jsem ještě zapomněl zmínit, že maximální rychlost byla elektronicky omezena na 180, později 190 km/h...

Druhá generace Volva XC90 vypadá spíše jako socha, než auto. Design tohoto vozu se vážně povedl - je jasně severský, chladný, ale elegantní, což platí i o interiéru. Jenže pak se zahloubáme více do techniky a začneme být na pochybách. Na rozdíl od konkurence používá Volvo jednodušší techniku jako je pohon všech kol pomocí spojky Haldex či maximálně čtyřválcové motory. Na takto velké auto je dvoulitr navíc poddimenzovaný, ačkoliv se to Volvo snaží řešit více turby či hybridním pohonem. To je však to nejmenší, co by nám vadilo. Horší je, že naftový motor, který bude s největší pravděpodobností nejprodávanější, není zrovna kultivovaný, takže se naftový klepot dostává do interiéru. A podvozek, ten je i ve vzduchové variantě nepříliš dobře odhlučněný a přenáší rázy k posádce. Z hlediska jízdy bohužel konkurence Volvu utekla.

Na první pohled to vypadá vše skvěle - prapůvodní Dodge Viper byl něco mezi supersportem a muscle carem. Pod jako kapotu se zatoulal desetiválec z náklaďáku, jehož 400 koní z osmi litrů objemu není nikterak radikálních, ale mnohem více zaujme točivý moment 630 N.m! Auto vážilo 1490 kg, což není málo, ale je třeba si uvědomit, že jen samotný motor měl 323 kg. Viper dokázal svým vzhledem ohromit a pomalý také nebyl. Problémy ale nastaly s první zatáčkou. Podvozek by jedním slovem příšerný, stejně jako řízení či funkce samosvorného diferenciálu. Ve výsledku jste se tedy s autem neustále prali a ono kousalo i ve chvílích, kdy vůbec nemuselo. Celé to působilo jako promarněná šance.