Tomáš Vejmola dojel tuk-tukem z Thajska až na Moravu

Thajský tuk-tuk není žádná limuzína. Jedná se o tříkolku s nepříliš výkonným motorem, určenou pro cestování převážně po městě. Kousek, který Tomáš v Bangkoku zakoupil, toho navíc měl již hodně za sebou. Trasy, které vedly přes vysoké hory nebo obří porce kilometrů po všelijakých cestách každý den, dávaly tušit, že tahle rok dlouhá výprava nebude úplně zadarmo. A teď nemluvíme o penězích, ale o fyzických a hlavně psychických silách tohoto mimořádně odolného jedince. Však si to poslechněte sami…

Jak vás vůbec tahle dobrodružná cesta napadla? Co vás k tomu vedlo?

Už dříve jsem cestoval na kole nebo pěšky, například 7 tisíc kilometrů do Gruzie a zpátky. A chtěl jsem podniknout nějaké další dobrodružství. V učebnici zeměpisu jsem viděl obrázek thajského tuk-tuku a ten se mi ihned zalíbil, protože ho tady v Evropě vůbec nepotkáte. Líbila se mi zkrátka myšlenka, že si ho sem dovezu a lákala mě také ta cesta přes Indii, Nepál a podobně.

Co nám můžete říct o vašem tuk-tuku?

Je to tříkolka Daihatsu, vpředu jedno kolo a vzadu dvě. Má čtyři kvalty plus zpátečku, maximální rychlost je asi 70 km/h. Má řídítka, plyn je na pravé straně řídítek, spojka je na levém pedálu a brzda na pravém pedálu. Motor je dvoutaktní o objemu 356 cm3 a výkonu 11 kW a celý tuk-tuk váží kolem půl tuny. Je 170 centimetrů vysoký, 150 centimetrů široký a dá se otočit přibližně na dvou metrech, takže je velmi mrštný. Ten můj kousek byl konkrétně z roku 1986 a už toho hodně zažil.

A dosáhl jste s ním vůbec té maximální rychlosti 70 km/h?

Jojo, ze začátku jo. Potom se to ale začalo kazit, zejména karburátor, takže pak už jsem byl občas rád, že to vůbec jede. Chvílemi to jelo i jen na jeden válec, takže těch 70 km/h to zvládlo de facto jen v Thajsku a pak až tady v Česku, když jsem to opravil.

Když jste si tuk-tuk vybíral, čím jste se řídil? Řešil jste nějaké technické parametry toho vozidla?

Musel jsem tehdy zahrát, že tomu rozumím. Kdyby věděli, že o tom nic nevím, tak by mě natáhli. Navíc jsem neměl moc vysoký budget, takže jsem musel dělat, že tomu sakra rozumím, i když ve skutečnosti jsem o tom nevěděl vůbec nic. Sedl jsem si za řídítka a zkoušel to, a když mi k tomu ti prodejci něco říkali, tak jsem kýval a říkal jsem, že to samozřejmě vím. Ale dělal jsem si předem rešerši, kolik by ten tuk-tuk z druhé ruky měl asi stát, a prohlížel jsem různé nabídky na internetu. Chtěl jsem určitě starý tuk-tuk, abych ho mohl v Česku přihlásit na veteránské značky, takže nějaký moderní by mi byl stejně k ničemu.

A vzal jste první, který jste viděl, nebo jste dlouho vybíral?

Já jsem chodil a ptal jsem se taxikářů, jestli nemůžu koupit ten jejich. A jim se moje nadšení tak líbilo, že mi pomohli s výběrem. Sami mi ho ale prodat nikdy nechtěli, protože se to nelíbilo jejich manželkám, že by přišli o obživu. Asi po čtyřech dnech jsme nějaký našli a já jsem ho vzal. Stál mě nějakých 25 tisíc korun a dalších asi 5 tisíc za mechanika

Kolik měl tuk-tuk najeto, když jste ho koupil, a kolik kilometrů jste s ním najel vy?

On nemá tachometr, takže je to těžké říct. Motor tam byl určitě už několikrát měněný, ale ten taxikář, od kterého jsem to nakonec kupoval, říkal, že s tím jezdil kolem sta kilometrů denně. Takže to odhadem vychází na něco kolem milionu ujetých kilometrů. Lidé sice rádi přehánějí, ale tady bych tomu možná i věřil. A z Thajska domů to pak bylo 13 tisíc kilometrů, potom jsem ještě dva tisíce kilometrů ujel tady doma v Česku.

Jak tuk-tuk zvládal cestu? Nedělaly mu problémy třeba dlouhá stoupání ve vysokých horách?

Je to dvoutakt, takže jsem se bál vyšších nadmořských výšek, ale nakonec to zvládl v pohodě i v Nepálu ve více než 3 500 metrech nad mořem. A to jsem s sebou zrovna vezl ještě kamaráda, který má metrák. Jel jsem tam na jedničku, občas na dvojku a jelo to krásně takových 5 km/h. Výšky tomu nakonec tedy tolik nevadily.

Ale když jsem jel přes Barmu, tak to bylo opravdu náročné. Není lehké ji projet, stojí to dost peněz a musíte ji celou přejet do deseti dnů. To je 1 600 kilometrů. Máte přesně vytyčený itinerář, kde můžete nocovat, a když ho nedodržíte, tak dostanete pokutu a vyhostí vás zpátky do Thajska. Jeden den jsem podle itineráře musel ujet 50 kilometrů, druhý den 100 kilometrů, ale třetí den třeba 400 kilometrů, což je s tuk-tukem peklo. Navíc jejich silnice jsou spíše polňačky, takže jsem musel vyjet třeba ve tři ráno, abych to stihl, a stejně jsem dorazil do cíle v jedenáct večer. Byl jsem z toho neskutečně vyklepaný a bolela mě strašně třísla, protože máte motor mezi nohama, a musíte tak mít celou dobu rozkročené nohy. Normálně si děláte přestávky každých 30 kilometrů na protažení, ale to tady z časových důvodů prostě nešlo. Ale já rád chodím do extrému, to je pravda.

To zní hrozně…

Netrpěl jsem jenom já, odnesl to taky tuk-tuk. Uškvařil se mi tam píst a kousek se odlomil. Dalších 1 500 kilometrů, než jsem našel servis, jsem tak jel jen na jeden válec, což bylo dost náročné.

A jak jste na cestě řešil technické problémy? Určitě jich muselo být víc.

Problém je, že thajskému tuk-tuku rozumí jen Thajci. Když jsem během cesty volal tátovi, tak ten se mi snažil radit, ale na tom tuk-tuku je všechno jinak. Táta mi do telefonu nevěřil, ale po návratu se přesvědčil sám na vlastní oči. Takže když jsem opustil Thajsko, kde jsem se toho snažil co nejvíc naučit od místních opravářů, tak tomu už nikdo nerozuměl. Například v Indii mají také dvoutakty, tak jsem si myslel, že to bude v pohodě, ale ono vůbec, je to úplně něco jiného. Takže jsem se nemohl moc spoléhat na ostatní, mohli mi ale poskytnout alespoň garáž s nářadím a nějakou podporu.

Třeba ti Indové se zrovna vždycky prsili, že zavolají nejlepšího mechanika z celé oblasti. A ten když přijel, tak si s tím nevěděl vůbec rady, i když to byla třeba jen nějaká maličkost. My Češi jsme ve všem moc šikovní a vždycky si nějak poradíme, ale ti Indové na to byli schopní koukat třeba dva dny a pak jsem jim musel já jakožto laik říct, jak to tam mají přivařit, a bylo hotovo. Já motorům vůbec nerozumím, ale oproti nim, a to se tím živí, jsem na tom byl ještě dobře.

Ale jinak vám z nesnází tamní lidé pomáhali, ne?

Jo, to jo, byli úplně super. Nepamatuji si, že by mě někdo odmítl, možná tak jednou nebo dvakrát. To je ale úplné nic oproti tomu všemu. Vždycky lidi kolem zastavili a běželi mi pomoct. Neuměli anglicky, ale to nevadilo, zavolali třeba místního faráře, ten přišel a zavolal někomu kompetentnímu. Já jsem už dopředu věděl, že v Asii jsou takhle hodní lidé, ale na té cestě mě to až dojalo, jak byli perfektní.

Z technického hlediska jste se toho během cesty musel spoustu naučit. Stal se z vás částečně automechanik-amatér?

Jestli máte doma tuk-tuk, tak já vám ho opravím. Ale vážně. Dneska už tomu rozumím perfektně, tedy konkrétně tomuhle jednomu stroji, ostatním motorům nerozumím. Jsem takový mechanik asijského typu, tedy že rozumím jen jednomu druhu, ale zbytku moc ne.

Co všechno jste s sebou vezl? Měl jste s sebou například nějaké náhradní díly?

Protože mám rád kontakt s lidmi, tak jsem toho záměrně moc nevezl. V Thajsku jsem měl s sebou jen šroubovák a kombinačky. Všude tam jsou lidi, kteří vám nářadí půjčí. A ty technické potíže vás aspoň donutí s těmi místními mluvit a poznat jejich životy. A to já mám rád. Kdybych měl neporuchové vozidlo, tak mě ta cesta vůbec nebaví.

Nějaké nářadí jsem ale pak postupem času samozřejmě posbíral. Náhradní díly mi nějaké dal mechanik ještě v Thajsku – pár pístů, kroužků – zkrátka to nejdůležitější. Ale jinak jsem to nechal náhodě – co bude, to bude. Tak mě to na cestách baví, to je to pravé dobrodružství.

Jak jste zvládal hektický provoz v asijských zemích? Dokázal jste se vyhnout dopravním nehodám?

Jo, dokázal. Nejtypičtější je pro to asi Indie, tam je milion motorek, nikdo nenosí helmu, občas jich jede na jedné motorce klidně pět a tak podobně. Viděl jsem tam i nějaké ty nehody, ale nikdo to tam moc neřeší. Když motorkář narazí do auta, tak vstane, oklepe se, společně s řidičem auta opraví kladívkem poškozené plechy a jedou dál. Je to živelné, zpočátku to nechápete, ale po chvíli v tom najdete smysl, stačí se to jen naučit. Všichni například troubí – troubí, že zatáčí, troubí, že předjíždějí, troubí, že podjíždějí – je to zkrátka druh komunikace, aby o sobě navzájem věděli, protože zrcátka oni nepoužívají, často je ani nemají. Nakonec vám to ale přijde všechno logické. Když jsem pak přijel do Česka a sedl jsem do auta, tak jsem na všechny troubil a všichni mě posílali do háje. Tam ale když troubíte, tak si s lidmi povídáte.

Ve kterém státu se vám jelo nejlépe a kde to bylo naopak peklo?

Ta Indie byla asi nejnáročnější, protože to cestování tam vás strašně unaví. Musíte furt dávat pozor. Ale zase to byl zážitek. Od Iránu dál už je to pak de facto civilizace, nejlíp se mi jelo asi v Turecku, tam jsou široké a přehledné cesty a dobrý asfalt.

Jel jste celou cestu sám, nebo se k vám během cesty na chvíli třeba někdo připojil?

Na chvilku se připojili dva kamarádi v Nepálu, to pro mě byla taková dovolená. Byl jsem na cestě už pět měsíců, takže to bylo příjemné. A pak v Turecku za mnou přijel kamarád, který se mnou byl dva týdny. Na jednu stranu to byla úleva a trochu odpočinek, na druhou stranu ale také zátěž, protože ne všichni jsou zvyklí na takové extrémy jako já a chtěli by si po cestě víc užívat. Kamarád hledal na mapách kavárny a restaurace, kde si dáme oběd a kafe, ale já jsem mu říkal, že to takhle nejde plánovat. Nakonec jsme ten den skončili někde na smeťáku a já jsem tam hledal šroubky v odpadkách, abych zprovoznil tuk-tuk a mohli jsme jet dál.

A jak na vás reagovali lidé, které jste cestou potkal? V Asii vás asi nikdo moc neřešil, ale co potom v evropských zemích?

V Asii mě skutečně nikdo neřešil, ačkoliv jsem jel úplně jiným tuk-tukem, než mají třeba v Indii. Zlomilo se to až v Turecku, od Istanbulu dál jsem už budil pozornost, lidé na mě třeba troubili nebo mi mávali.

Neměli s tuk-tukem problém evropští policisté? Předpokládám, že nesplňoval technické parametry pro provoz na evropských silnicích…

Toho jsem se hodně obával. Když jsem na tu cestu vyrážel, tak jsem tohle vůbec neřešil, ale později, když už mě lidé sledovali na facebooku, tak mi začínali psát, že to je super, ale že mě s tím do Evropy nepustí. Já jsem to moc neřešil, řekl jsem si, že pojedu a uvidím, že to když tak někudy objedu. A když jsem přijel do Bulharska a viděl to Bulhar na hranicích, tak jediné, co ho zajímalo, byla zelená karta. A tu jsem já měl, ta šla přes pojišťovnu zařídit. Takže jsem mu ji ukázal a byl jsem v Evropě, v civilizaci.

A pak už to frčelo – Bulharsko, Srbsko, Maďarsko, Slovensko – to byla paráda. Na Slovensku mě zastavovali policajti v jedenáct hodin večer, a když to viděli, tak říkali jen: „Čo to je, ty ko*ot?!?“. Tak jsem jim řekl, že jedu z Thajska, už asi rok. A oni jen: „Čo ti jebe?“ a dali mi dýchnout, jestli nejsem opilý, a nechali mě jet dál.

Pokutu jste žádnou neplatil?

Ne. Jako ti policisté se po mně mohli povozit. Řekli by třeba: „Tady vám to odstává, nemůžete jet takhle dál, zavolejte si odtahovou.“ Ale byli shovívaví. Viděli, že jedu pomalu, na blikačkách a jenom po okreskách, tak byli v pohodě.

A jak na tuto cestu zpětně vzpomínáte? Převažují s odstupem spíše pozitivní, nebo negativní zážitky?

Největší krizi jsem měl v Iránu. To byl už devátý měsíc na cestě, čekal jsem na tuk-tuk, který plul po moři z Indie, protože přes Pákistán jsem z politických důvodů nemohl jet, a čekal jsem tam dva měsíce. Všichni mi psali, že mě tam jen okradou a že tuk-tuk už nikdy neuvidím, tak jsem už propadal panice, navíc mi už docházely peníze. A když ten tuk-tuk konečně připlul, tak byl kompletně rozebraný. Indové, když ho nakládali, tak ho celý rozebrali a ukradli z něho náhradní kolo, výfuk, baterii a další věci. Takže já byl s úplně rozebraným strojem někde 6 tisíc kilometrů od domova a už jsem nemohl, byl jsem úplně na dně.

Tam jsem myslel, že už to vzdám a že už nikdy nikam nepojedu. Nakonec jsem si ale řekl, že když už jsem tak daleko, tak že to nevzdám a dojedu domů. Opravil jsem tuk-tuk a pokračoval jsem. A teď zpětně jsem strašně rád, že jsem to tehdy nevzdal, tyhle zážitky jsou s odstupem času k nezaplacení. Je to rok života, ale to, co jsem tam zažil, bych jinak nezažil snad ani za celý život.

Co byl z celé cesty ten nejsilnější zážitek?

Nejsilnější byl asi příjezd domů. Na náměstí v Hranicích na Moravě na mě čekalo asi tisíc lidí, což bylo neskutečné. Už cestou z Bratislavy jsem troubil a křičel radostí, od hranic jsem jel přes Vsetín a za mnou už jela kolona podporovatelů, to byl neuvěřitelný zážitek. Rok jedete sám a pak tohle.

Další můj oblíbený zážitek z cesty je z Bulharska, kdy mi zase selhal motor. Tam za mnou přišli na parkovišti před supermarketem dva Bulhaři a chtěli mi pomoct. Začali to opravovat, když něco potřebovali dokoupit, tak pro to zajeli do města a zase se vrátili, a nic za to nechtěli, jenom piva ze supermarketu. V jedenáct hodin večer řekli, že jdou spát, a já jsem myslel, že už odjedou, tak jsem jim poděkoval a rozloučil se s nimi. Ale oni jen vlezli do svého auta, natáhli se tam a usnuli. Ráno si zase otevřeli pivko a začali na tom zase pracovat. A takhle tam se mnou byli tři dny. To jsem nechápal, byli to dva úplně cizí lidé a tolik času mi věnovali. Manželka je poslala nakoupit rohlíky a oni se tři dny nevrátili domů.

Jenže motor jel i po třech dnech opravování furt jen na jeden válec. Ten jeden Bulhar, co furt pil jednu plechovku piva za druhou, tak koukal na to zničené těsnění a najednou zjistil, že to má stejný průměr jako ta plechovka. Vyexoval pivo, rozřízl plechovku, naklepal ji do potřebného tvaru a strčil ji do toho motoru. A ono to fungovalo! Táhlo to jak nový a s tou plechovkou od piva jsem s tím dojel až domů.

A je tam pořád ta plechovka?

Měsíc po návratu jsem tuk-tuk kompletně rozebral, koukal jsem na ni a už byla úplně vychozená. Takže už tam není, už je tam originální díl, který jsem si nechal poslat z Thajska.

Plánujete do budoucna nějakou podobnou cestu?

Rád bych, ale příchod koronaviru mi to trochu zkomplikoval. Tak jsem alespoň pro legraci nedávno objel s tuk-tukem Česko. Teď vozidlo ladím a snažím se ho dát do co nejlepšího stavu, protože z něho chci udělat expediční speciál a dojet s ním z Egypta po východním pobřeží Afriky až do Jihoafrické republiky.

Takže zahálet tuk-tuk nebude?

Mně se tuk-tuk vryl natolik pod kůži, že už vlastně ani jiným způsobem cestovat nechci. Vlastně ani jiné auto nemám, jen tuk-tuk, takže zahálet rozhodně nebude.