Článek
Timo Mäkinen se narodil už v roce 1938, konkrétně 18. března v Helsinkách. Byl jedním z prvních soutěžních jezdců, kterému se přezdívalo „létající Fin“. Poměrně brzy získal tři národní tituly, celoevropský ohlas a stal se členem továrního týmu BMC. Poprvé za něj nastoupil v roce 1957, kdy řídil Triumph TR3 a spolujezdce mu dělal jeho bratr Harri. Třetí místo ve třídě za Saaby Carlssona a Aaltonena udělalo dojem na dealera Morrisu z Helsinek a zmínil se o nadějném mladíkovi na centrále automobilky a vylobboval pro něj auto pro RAC 1962. Na Mäkinena tak v Británii čekal Mini Cooper S a on se odvděčil vítězstvím ve své třídě. O rok později mu BMC připravilo velký Austin-Healey 3000 a on skončil pátý a další dva roky po sobě vždy druhý.
Jméno Mäkinen se ale pojí také s auty Mini Cooper S – vyhrál Tulipánovou rally 1964 a Rallye Monte Carlo 1965 - druhou soutěž dokonce s náskokem 20 minut na Porsche 904 GTS Eugena Böhringera. Ve stejném roce pak vítězí na finské Rally 1000 jezer a německé 3-Städte-Rallye. Po zimě vyráží opět na Monte Carlo a obhajuje předchozí vítězství, francouzští pořadatelé však všechny Mini Coopery diskvalifikují kvůli údajně ilegálním světlometům a nechávají vyhrát Pauli Toivonena s Citroënem ID. Ten ale vítězství odmítá, nepřijde si převzít pohár a celý zbytek života bude tvrdit, že v Monte Carlu nikdy nezvítězil.
Timo si opět spravuje chuť v domácím Finsku druhým vítězstvím, ke kterému v roce 1967 přidá třetí. To je okořeněné těžkou situací na erzetě Ouninpohja, kde mu povolí kožené úchyty kapoty, která se otevře a zastíní mu celé čelní sklo. Kapota se zvedne a kompletně překryje čelní sklo, takže Timo nevidí ven. Zkusí vystrčit hlavu z okna, ale s helmou neprošel posuvným okénkem. Jenže finský soutěžák se přece nevzdává. Prostě si malé Mini rozhodí a jede celý zbytek erzety (asi 12 km z celkových 25) smykem, aby mohl sledovat trať bočním okénkem. V cíli zkoušky má třetí nejlepší čas a celkově finskou rally vyhraje před Simo Lampinenem na Saabu 96. Když se ho ptají, jak to dokázal, odtuší, že se musí brzdit levou nohou (totéž dělal i Rauno Aaltonen), jinak nemáte se stokoňovým Cooperem šanci.
Tovární tým BMC ale po úspěších s Mini soutěže opustil a jeho jezdci si museli hledat nové angažmá. Po Timovi (a šéfovi týmu Turnerovi) skočil Ford a posadil jej do Escortu RS. Timo na oplátku vyhrál na britské RAC Rally třikrát za sebou v letech 1973 až 1975. V roce 1973 vyhrál i Finskou rally, což jsou jeho jediná vítězství v oficiálním Mistrovství světa. Vyhrál ale i Rally Hong Kong 1973, Arctic rally 1973 a Rally Pobřeží Slonoviny 1974. Ještě později usedl do Peugeotu 504 a nechal se navigovat Jeanem Todtem. V této sestavě vyhráli v Africe v roce 1976. Právě s Peugeotem má i zajímavý trumf – vítězství v nejdelší RZ v historii mistrovství světa. Šlo o zkoušku Transmarocaine z Fesu do Agadiru při marocké rally 1975, která měřila 786 km a on jí zvládl za 7 hodin a 50 minut. Během kariéry Timo osedlal Fiat 131 Abarth, Toyotu Celicu, Saab 96 V4, BMW 2002 Ti a 320i, Lancii Fulvii HF a Triumph TR7, se kterým se vrátil za volanty britských aut. A poslední soutěž, slavnou Rally Monte Carlo 1994 jel ve svých pětapadesáti opět s Mini Cooperem. Rover tehdy oslavoval 30 let od vítězství Paddyho Hopkirka. Kvůli závadě na palivovém systému ale Mäkinen soutěž nedokončil.
Mäkinen miloval rychlost a tak není divu, že kromě rally vyzkoušel i cestovní vozy nebo motorové čluny. A pokud se náhodou ptáte, tak Tommi Mäkinen, čtyřnásobný mistr světa z druhé poloviny devadesátých let není jeho příbuzným, jde jen o shodu jmen. Timo Mäkinen zemřel letos 4. Května.
