Hlavní obsah

Švédská cihla Volvo 200 je hranatý všeuměl, který se stal kultem. Je to king of cool!

Foto: Ondřej Kroutil

Volvo série 200 patří mezi zásadní evropské automobily druhé poloviny 20. století. Kolem švédské cihly se snadno a logicky vytvořil kult, který přetrval do současnosti. Je Volvo série 200 klasikou? Bez debat. Ale proč? To zjistíme.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Za prvé je důležité si uvědomit, že série 200 byla velmi populární – celkem vzniklo zhruba 2,8 milionu kupé, sedanů a kombi, a to v letech 1974 až 1993. To znamená životní cyklus trvající 19 let! Oblíbenost, kterou si hranatá volva získala u všech společenských vrstev, dokonce znamenala, že série 200 se vyráběla celou dekádu po boku svého nástupce, série 700. To je samo o sobě velmi působivé a ještě zajímavější je fakt, že série 200 byla od předního skla dozadu prakticky sérií 100, tedy autem pocházejícím ze 60. let. Když to shrneme, tak Volvo série 200 pokrylo několik lidských generací a to je v automobilovém světě celkem unikátní.

Proč tomu tak je? V první řadě je to praktičností a širokou nabídkou karosářských verzí, výbav, motorizací a stylů. Série 200 byla něco jako lego – každý si mohl poskládat verzi, která mu vyhovovala. Kombinací byly doslova tisíce, takže hranaté auto mohlo zastávat různé role od praktického rodinného kombi až po turbem krmené sportovní dvoudveřové modely nebo luxusní sedany se všemi vychytávkami své doby. Volvo zkrátka dokázalo ve střední třídě pokrýt všechny podstatné oblasti trhu.

Popularita je samozřejmě příjemná, zejména pro výrobce. A jak to tak bývá, z popularity se často vytvoří kult – u Volva 200 se začal formovat už v době, kdy se auto v Torslandě montovalo. Objekt našeho dnešního zájmu byl například velmi populární u intelektuálů v Severní Americe. Pro ně byla dvoustovka synonymem bezpečného, spolehlivého, hospodárného a praktického způsobu dopravy. A navíc se bavíme o autě, které velmi hezky a komfortně jezdí.

Foto: Ondřej Kroutil

Za hranatou karoserií stojí designér Jan Wilsgaard.

Legendární hrany

Samostatnou kapitolou je vlastní identita – dnes již legendární design od Jana Wilsgaarda, hlavního designéra značky od 50. až do 90. let, netřeba příliš představovat. Našli se i kritici hranatých tvarů, ale ve finále si lidé snadno rozeznatelný styl Volva oblíbili. Nemluvě o dalších aspektech rovných ploch solidního plechu - design byl maximálně praktický a také nabídl bezkonkurenční úroveň bezpečnosti, tedy hodnoty, na nichž značka staví do současnosti. Verze GT nebo Turbo byly z hlediska výkonu a vlastností schopné vyškolit i prestižní německou konkurenci a přitom zůstávaly nenápadnými krabicemi, které nepřitahovaly tolik nežádané pozornosti (například od policie).

To souvisí s dalším aspektem kultu série 200. A tím jsou sportovní a závodní úpravy, pro které je dvoustovka ideálním kandidátem. Díky velké popularitě se vůz stával základem pro závodní verze, které se divoce proháněly po okruzích, na točitých okreskách, lesních cestách a vlastně všude, kde se na světě závodilo. Díky účasti ve světě motorsportu byla vždy k dispozici široká paleta sportovních a závodních dílů. Ale tím to nekončí – díky tvaru cihly vynikalo Volvo ohromným motorovým prostorem.

Foto: Ondřej Kroutil

Těžko říct, kolik má motor po všech těch úpravách nakonec koní. Původně jich měl 140.

Tak velkým, že pod kapotu se dalo namontovat prakticky cokoliv – od amerického osmiválce po dlouhý řadový šestiválec (a mnozí zkusili i něco extrémnějšího). Videí ze Skandinávie je spousta, k vidění jsou různé větší či menší motory V8, moderní přeplňované řadové pětiválce (z modernějších volv) nebo brutálně upravené sériové motory s turbodmychadlem o velikosti míchačky na maltu. Výkony kolem pěti set koní nejsou nic neobvyklého, táhlé drifty stabilních dlouhých sedanů jsme obdivovali všichni. Univerzální voják, chtělo by se říct.

Motorová rodinka

Když už jsme u toho, série 200 byla sériově nabízena s celkem třemi rodinami motorů. Většina byla vybavena vlastními red block motory, tedy čtyřválci s objemem 2,0 až 2,3 litru. Existovaly verze OHV i OHC, s karburátory a později vstřikováním. K dispozici byl i motor V6, který patřil do rodiny PRV a vznikl z třístranného partnerství mezi Volvem, Peugeotem a Renaultem. Naftové pětiválcové motory pro změnu dodával Volkswagen.

Foto: Ondřej Kroutil

Otáčkoměr je přidaný, ale pro jízdu se pochopitelně velmi hodí!

Pod kapotou představeného auta se nachází čtyřválec „red block“ o objemu 2,3 litru značený jako B230. Právě v roce 1976, kdy se narodil i modrý sedan na obrázku, byl motor standardně vybaven rozvodem OHC poháněným řemenem. Výkon se lišil podle toho, jaký měl konkrétní vůz přesný typ motoru a kompresní poměr s velkým rozptylem výkonu. V praxi je trochu jedno, s jakou silou se auto narodilo, zejména v momentu, kdy se podíváte pod kapotu – i zde je patrné, že Volvo prošlo řadou úprav. Aftermarketové svody a výfuk doplňují z druhé strany velké horizontální karburátory s molitanovými houbičkami sání a upravenou hlavou. A tak dále.

Hrany i uvnitř!

Prakticky okamžitě mě zajímá, jak takové exotické Volvo jezdí, proto beru za masivní kliku a otevírám těžké dveře. Než probudím čtyřválec, dívám se kolem - stejně jako zvenku i vnitřku dominuje hranatost. Černý plast je všude kolem a nic moc kulatého kromě hlavice řadicí páky a volantu nenacházím. Dokonce i přístrojový štít se vzdává hran jen ve prospěch jednoduchého rychloměru. Otáčkoměr je navíc, ale na palubní desce mě neruší – naopak chci vědět, v jakých otáčkách se pohybujeme. U Volva se dá mnoho věcí rozklíčovat podle kódů (například motoru, ale i čísla šasi) a také výbav. Testované L znamená, že se narodilo jako základní Luxe, tedy s nejnižší výbavou. Platilo, že čím víc písmenek, tím větší rozmazlování posádky na palubě - DL (de Luxe), GL (Grand Luxe), GLE (Grand Luxe Executive), GLT (Grand Luxe Touring), sportovně střižené GT pouze pro 242 (tedy dvoudveřový sedan) a Turbo (od roku 1981).

Foto: Ondřej Kroutil

I uvnitř samozřejmě najdeme hlavně hrany.

Jelikož v praxi toho kolem sebe moc nepotřebuji, stačí mi volant, pedály a řadička, tak už dále nestuduji strohou palubku ani hezky modré čalounění většiny interiéru, a tahám za sytič. Zapalování pobídne startér a čtyřválec se rychle probouzí. Chrochtání se ustaluje a my vyrážíme. Při zahřívání se jen tak kocháme, ale zhruba po čtvrt hodince začínáme tahat. Jaké to je? Super! Hrdelní zvuk karburátorů se rozeznívá se stoupajícími otáčkami a já jen občas přeřazuju přesnou převodovkou. Většinu času už valíme na čtyřku a využíváme slušný točivý moment doprovázený okamžitou reakcí karburátorů na pokyn mé pravé nohy.

Do zatáček se mu chce

Těžko říct, kolik má motor vlastně koní – původně jich měl mít 140, což by odpovídalo zatížení 1 320 kg. Dynamicky necítím hrubou dravost, ale spíše stálou sílu od nějakých 2 000 otáček dál. Překvapivě mnohem zajímavější a typičtější je ale jízdní projev. Volvo se tak samozřejmě a klidně skládá do zatáček (pomáhá přesné hřebenové řízení bez posilovače), že si člověk dovoluje čím dál víc. Sportovní podvozek zamezuje náklonům a skvěle sedne k vyváženosti celku, stejně jako raritní 16palcová kola BBS se širokými pneumatikami. Série 200 byla vždy velebena za nezáludné, sebejisté jízdní vlastnosti a i představený kousek dokazuje, že právem. Je báječné, jak jistě a klidně se dá ovládat a vodit ladnými stužkami asfaltu. V zatáčkách žádné drama, celek pode mnou pevně drží a ta jistota při akceleraci, zatáčení i na účinných brzdách je fascinující. Všechno je tak nějak v pohodě, i když se pohybujeme slušnou rychlostí, vůbec se nezapotím.

Foto: Ondřej Kroutil

V zatáčkách se téhle krabici vyloženě líbí!

Je cítit, že tohle je solidní, dobře postavené auto, které stárne s grácií. Odbylo si dobu, kdy se jeho hranám ostatní smáli, a nyní je, stejně jako kdykoliv předtím, připravené polykat další tisíce kilometrů, při nichž svého řidiče sice nevtáhne do nirvány vzrušení, ale zato ho v pohodě a komfortu provede jeho cestou. Tohle je tak příjemné! Někdy jsou drama queens samozřejmě fajnovým kořením života, ale jindy je zase fajn se opřít o pevná ramena někoho, kdo je bezesporu king of cool.

Proč je tedy představené auto v inzerci u Veteráni na Truc? Současný majitel své Volvo prodává poté, co ho v roce 2023 přivezl ze Švédska, přihlásil a dal mu další docela výrazný servis. Nenaplnilo snad jeho očekávání? I když už dávno slintal nad šíleně nafoukanou krabicí, od které nikdo nečeká, že do minuty spálí zadní pneumatiky, nakonec se ukázalo, že v životě se objevily jiné priority než další „staré auto“, které vyžaduje pozornost a péči.

V případě tohoto kousku tedy hlavně jezdit, všechno je totiž plně funkční. Když ho uvidíte naživo, překvapí vás velikost – málokterý dvoudveřový sedan totiž měří na délku 4,9 metru. Na silnici je to v pohodě, mate tělem, protože obratné je dost. Solidní kus švédské oceli, který si oprávněně nachází fanoušky napříč nejrůznějšími společenskými a věkovými sférami. Nedivím se, také si mě získal!

Načítám