Skvělý sedan, na který jste nejspíš dávno zapomněli: Alfa Romeo 33 QV je tak dobrá, že ji nebudete chtít přestat řídit

V roce 1983 uvedla Alfa Romeo nový malý model a pojmenovala jej podle svého snad nejkrásnějšího typu vůbec, byť samozřejmě tato moderní varianta s designem Ermanna Cressoniho tak hezká nebyla. Ano, dnes bude řeč o Alfě Romeo 33, italsky trentatre, nástupci modelu Alfasud. To byl úkol i pro souběžně vyráběný levnější model Arna, který však neměl úspěch.

Alfa Romeo 33 existovala jako menší pětidveřový liftback s krátkou stupňovitou zádí nebo pětidveřové kombi (původně pojmenované Giardinetta, později Sportwagon), jehož zadní část navrhlo studio Pininfarina. Koketovalo se i s třídveřovou variantou, ale k její výrobě nikdy nedošlo. V roce 1986 přišel drobný facelift, v roce 1989 (prodej začal až v lednu následujícího roku) pak navázal tento výrazný s aerodynamičtější přední částí a lakovanou maskou místo černé. Auto mělo více připomínat nový designový směr, který odstartovala vlajková loď 164. Vyšší zadek propůjčuje autu pěkný klínovitý profil a skrývá prostorný zavazadelník. Alfa je tedy praktičtější, než by se mohlo zdát. Konkrétní auto zdobí neoriginální, ale dobová kola Ronal Turbo.

Interiér byl kompletně přepracovaný a dostal kvalitnější materiály, v některých verzích dokonce i pravé dřevo (zajímavost pro znalce, výdechy topení sdílela Alfa s Ferrari F40). Sportovní verze QV měla na anatomických sedačkách Recaro specifický vzorek čalounění. Přesto jsou plasty tvrdší a v kombinaci s tužším podvozkem mohou rezonovat. Alfa Romeo také nabízela v této třídě docela slušnou výbavu. Novinkou, která ve třídě tehdy nebyla standardem, bylo výškové nastavení volantu, v tomto případě vyměněného za ten z varianty Permanent. Řidiči ovšem mohou vadit poněkud vyosené pedály. A je tu i elektrické stahování oken. Jinak je vnitřek útulný a velmi pohodlný pro oba pasažéry na předních sedadlech. Vzadu je auto o něco stísněnější.

Technicky Alfa Romeo 33 vychází z předchůdce Alfasud, po kterém podědila podlahovou plošinu a pohonné ústrojí. Pod přední kapotou má motor umístěný podélně a ten pohání přední kola, i když existovaly i čtyřkolky. Kromě tříválcového turbodieselu byly v nabídce jen zážehové čtyřválcové boxery od objemu 1,2 do 1,7 litru a vždy manuální pětistupňové převodovky. Boxery tehdy byly ve třídě ojedinělé a originalitu máme všichni rádi.

Verze QV má samozřejmě největší možný motor, tedy sedmnáctistovku typu boxer se vstřikováním Bosch Motronic ML4, čtyřmi ventily na válec (jak naznačuje název QV, tedy Quattrovalvole), laděnými továrními svody a nádherným zvukem ve vyšších otáčkách. Ten je u nejvýkonnější šestnáctiventilové verze naladěný na výkon 137 koní (101 kW) v 6 500 otáčkách a točivý moment 161 Nm ve 4 600 otáčkách. Tohle auto si klidně vyšláplo i na Volkswagen Golf GTI nebo Peugeot 205 GTI a na okreskách je to neuvěřitelně zábavná hračka. Při akceleraci trochu kope. Překvapit ale může, že vzadu brzdí bubny. Po ostrém svezení však stejně cítíte spíš vůni spálených gum.

Motor vyplňuje celý prostor pod dopředu otevíranou kapotou, takže přístup k některým komponentům je poněkud komplikovaný. Za motorem je pak pevná příčka, jež nahrazuje dodatečně montované rozpěry tlumičů, které někdy automobilky u sportovních modelů využívají. Auto je samozřejmě už vybavené katalyzátorem a je vlastně překvapivé, jak je při klidné jízdě tiché. Pak se také můžete dostat ke spotřebě 7 litrů, ale spíš počítejte s tím, že vám to nedá a budete ji pěkně prohánět. A to si pak řekne spíš o deset litrů.

Alfa 33 váží jen kolem tuny, což je parádní hodnota, ale současně i důkaz o nedostatečné torzní tuhosti. Podvozek je snížený a sportovně tvrdší, a tak Alfa krásně sedí v zatáčkách. Hřebenové řízení je nádherně přesné a čisté, nepotřebuje dokonce ani samosvorný diferenciál, a přesto krásně vykrouží jakýkoliv oblouk. Tohle prostě je sportovní model, který vás chytne za srdce. Ovšem to se promítne i do ceny a variantu QV prostě za méně než sto tisíc určitě nenajdete. Za méně než sto tisíc ostatně nenajdete v hezkém stavu ani nějakou obyčejnou variantu.

V roce 1995 přišel konec výroby a střídání s modely 145 a 146, které podědily stejné motory, ale stály na platformě Fiatu Tipo. Za těch 11 let vzniklo více než milion kusů modelu 33, takže šlo o velice úspěšný model. Ale v typicky italském stylu určitě ne bezchybný.

Trápí jej vrtošivá elektronika, vadná těsnění (prakticky všechna), puchřející hadice, odcházející synchrony na převodových stupních (hlavně na dvojce) a slabá antikorozní ochrana. Oboje ale platí spíš pro starší model, novější už měl galvanizovaný rám a pozinkované plechy, takže sice koroduje méně, ale vzhledem k věku se rzi nevyhnete. Koukněte se hlavně na lemy blatníků, prahy, podlahu a okolí víčka nádrže, to je velmi slabé místo. Problém už je také shánění dílů.

Alfa Romeo 33 startovala i v rally a kombíky se zúčastnily i slavného Dakaru, vznikly také zajímavé prototypy, jako například kompaktní MPV Z33 Free Time, kabriolet nebo hybridní verze. Suma sumárum je to za mne parádní auto, jež by si zasloužilo větší fanouškovskou základnu a které bych rád na silnicích potkával častěji. Ani v Itálii je nepotkáte tak často. Vždyť německá nebo japonská konkurence vedle něj působí tak usedle. Ale musíte na něj mít povahu nebo být celoživotní alfista.