Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Malý hatchback Renault 5 se objevil poprvé v roce 1972, v říjnu 1984 pak přišla na trh druhá generace, které se také někdy říká Super 5. Na první pohled ale vypadala velmi podobně, protože původní a velmi pohledný design navrhnul Michel Boué velmi nadčasově, on sám se kvůli rakovině uvedení hotového auta na trh bohužel nedočkal. Těsně pak původnímu vozu unikl titul evropského Auta roku, Renault skončil druhý za Audi 80. U druhé generace si tedy design vzal na starosti Marcello Gandini a automobil navrhnul velmi podobné.
Pětka možná na první pohled vypadá skoro stejně, ale ve skutečnosti je úplně nová, aerodynamičtější a také širší a delší. Stojí na platformě upravené z větších modelů 9 a 11 a má zcela nové všechny panely karoserie. Prosklení je o 20 % větší, interiér prostornější a koeficient odporu vzduchu menší (z 0,38 klesl na 0,35).
Plastové integrované nárazníky nebyly tehdy běžné ani u větších a dražších aut (ale ocenili je Pařížané kvůli jejich oťukávacímu parkování), klika schovaná v prolisu byla také velmi originální. Oplastování kolem celého auta zase chránilo před drobnými oděrkami.
Tiga byla jedna z mnoha akčních výbav s líbivým barevným interiérem.
Pětka nabídla dobře využitý prostor interiéru pro čtyřčlennou posádku. Na zadní sedadla nabídl lepší přístup pětidveřový model, ale já sdílím názor Otty, majitele tohoto exempláře, kterému se také líbí víc třídveřák. A rozhodně víc než od první generace odvozený sedan Renault 7. Uvnitř je místo pro čtyři dospělé, ale pochopitelně nemůžete čekat prostor jako ve velkém sedanu. Dozadu se po sklopení předních sedadel nastupuje díky velkým dveřím docela dobře.
Verze Tiga nebyla nijak luxusní, ale nabídla příjemné svezení
Zavazadlový prostor má objem 233 litrů, po sklopení dělených zadních opěradel dokonce 917 litrů. Odkládacích míst je v autě také velké množství. Palubní deska je měkčená a před ní je dvouramenný volant. Jinak je ale německá verze TR Tiga označením pro poměrně spartánskou výbavu. Odlišovaly ji jen barevné potahy, výplně dveří a střešní okno.
Potahy trochu probarvily ten fádně šedý interiér.
Renault samozřejmě musí mít koncepci vše vpředu, v druhé generaci už ale byly pohonné jednotky umístěné napříč, zatímco v první podélně. Motory byly pouze řadové čtyřválce od jedenáctistovky po 1 721 cm3 a k nim připojená manuální převodovka nebo u některých verzí třístupňový automat.
Tady je čtrnáctistovka Cleon CIJ (1 390 cm3) ve své atmosférické verzi s jednobodovým vstřikováním, třícestným katalyzátorem (montoval se od roku 1992), lambda sondou a pětistupňovým manuálem. Motor u této verze nabízí 60 koní (44 kW) ve 4 750 otáčkách a 100 Nm ve 3 000 otáčkách.
Lehká stavba a dobré jízdní vlastnosti jsou hlavním trumfem
Pětka je lehká, váží necelých 800 kilogramů. Vpředu má druhá generace nově zavěšení MacPherson. Zadní náprava je převzatá z předchozí verze a má zkrutné tyče, ale je upravená a vyztužená. V zatáčkách Renault krásně sedí a nikam neodskakuje. To je určitě díky té nízké hmotnosti a dobrému naladění.
Za mě je druhá generace líbivější a taková dotaženější než její předchůdkyně.
Průměrná spotřeba se klidně pohybuje kolem pouhých šesti litrů na sto kilometrů, čemuž pomohla lepší aerodynamika a pětistupňové převodovky. Otto prý občas jede i za 5,5 litru. Do nádrže se vejde 43 litrů. Maximální rychlost je 158 km/h a na stovku auto zrychluje 14 sekund.
Možná to nezní nijak dramaticky, ale jde o fakt zábavný vůz. V pětce se prostě budete usmívat, což mám rád. Navíc působí hezky svižně a rozhodně si v ní nepřipadáte jako brzdy provozu. A díky malým rozměrům je hračka i parkování, díky nízké hmotnosti není absence posilovače na překážku.
Střídalo ji populární Twingo
Definitivní konec výroby pro pětku přišel v roce 1996. Žezlo pak převzal model Twingo představený v roce 1993, i když za nástupce se považuje i první generace modelu Clio z roku 1990. Oba modely se ale vyráběly několik let současně po boku pětky, i když v továrnách mimo Francii a v méně verzích. Nejlépe se dařilo levné variantě Campus.
Pětka byla mezi roky 1972 až 1986 nejprodávanějším autem ve Francii, obsadila 5 % tamního trhu, ale byla populární na všech trzích, kde se prodávala, a vzniklo víc než 9 milionů aut, z toho 3,4 milionu připadá na druhou generaci. Jako Le Car znají pětku i Američané a Kanaďané. Technika pak posloužila i užitkovému Renaultu Express, víc ale lidé toužili po sportovním modelu GT Turbo, který se v budoucnu v našem magazínu také objeví. Belgická společnost EBS nabízela i přestavbu na kabriolet. V současnosti Renault oživil jméno 5 jako nový malý elektromobil.
Majitelé si občas stěžují na nedostatečné topení. Jinak jde o spolehlivé auto, ovšem hledat se vyplatí zachovalejší exempláře. Dost majitelů pětky dojíždělo v době, kdy šlo o laciná malá vozidla, a už do nich neinvestovali. To pak samozřejmě odchází tlumiče, čepy a nemusí dobře fungovat brzdy. Na vině bývá i kvalita našich venkovských silnic. Antikorozní ochranu zlepšilo pozinkování části karoserie a odolný nátěr spodní části. Sehnat některé specifické díly už je ale dnes těžší.
Pocitově je to však velmi moderní auto, i když moderní asi není to správné slovo. Spíš bych měl říct velmi osmdesátkové auto!