Populární Simca 1307 GLS stála desítky tisíc bonů. Dodnes nabízí příjemné svezení

V roce 1975 spustila evropská pobočka amerického koncernu Chrysler výrobu modelu, který byl nejen úspěšný, ale dokonce i oceněný titulem Evropské auto roku 1976 a nahradil populární klasické sedany Simca 1301 a 1501 a také Hillman Hunter (jeho výroba ale běžela souběžně až do roku 1979, pak jej nahradil sedan Solara). Kromě verze 1307 se Simca dočkala i názvů 1308, 1309 (s většími motory a automatickou převodovkou) a také 1508 a 1609 (s většími motory). Na některých trzích pak pohledný hatchback sázel na název Chrysler Alpine (Irsko a Nový Zéland), Dodge Alpine (Kolumbie) nebo Chrysler 150 (Španělsko). A kolik měl názvů, tolik měl i rodišť po celém světě od finského Uusikaupunki (tamní upravené verze s díly ze Saabů se ovšem nesměly vyvážet mimo jejich trh) po novozélandské Porirua.

Simca vypadá opravdu dobře, Roy Axe a jeho tým (hlavně Keith Cockell) ve Whitley odvedli skvělou práci. Navíc velké hatchbacky v té době přicházely do módy. A ačkoliv nápisem je to všude Simca, na masce najdete i logo Pentastaru typické pro Chrysler. Americký koncern na něj byl pyšný, a tak se jím Simca chlubila od počátku a mnozí pamětníci mají zažité označení Chrysler-Simca 1307. Také velké šedé nárazníky ze zesíleného sklolaminátu působí dodnes docela moderně. Stejnou barvu mívalo i jediné zpětné zrcátko, lepší verze dostaly chromové. Chrom se používal i ke zdobení a lemování oken nebo masky. Pokud někoho napadla podoba s Moskvičem 2141 Aleko, tak není náhodná, ale změn bylo nakonec tolik, že si Francouzi ani nenárokovali žádné licenční poplatky.

Původně Simca nabízela stupně výbavy GL, S a GT, teprve později se objevila tato verze GLS s centrálním zamykáním. Elektrická okna byla za příplatek, tato Simca jimi vybavená není. U nás byla Simca tradičně populární, už staré modely Aronde a po nich i klasické sedany 1300 a 1500. Líbivá tedy byla i tato moderní 1307 a své zákazníky si v Mototechně (tam jen v pár kusech) a Tuzexu našla také. Stála 38 tisíc bonů, tedy čtyřnásobek ceny Škody 105 S. Celkem k nám byly dovezeny necelé dva tisíce těchto aut (v počtu je zahrnutých i zhruba dvě stě i faceliftovaných Talbotů 1510, které později stály 32 tisíc bonů). Oblíbili si ji lékaři, ale i umělci, například Miroslav Horníček a Jan Werich. Dnes vyjde zachovalý exemplář na 150 tisíc Kč, ale nabídka je velice omezená. K mání jsou i kousky za 10 tisíc, ty ale po vlastní ose neodjedou.

Simca se chlubila líbivými metalickými laky, ale ty se špatně opravovaly, a tak bývala auta při nehodách často přelakována do nudnějších odstínů. A i když toto auto také nepůsobí nějak výrazně, jde v tomto případně naštěstí o původní hnědou barvu. Škoda, fotky zelených nebo oranžových aut působí o něco víc sexy. Ovšem na tomto kousku z nabídky Oldtimer Hunters musím ocenit jeho původní stav, dodnes jsou na něm všechny původní výrobní štítky a originální samolepky.

Poměrně velké a pohodlné auto prostě zákazníky nalákalo snadno, prostor měl být co nejlépe využitý. Stížnosti mají vyšší pasažéři jen pro místo nad hlavou v druhé řadě, jinak nejste utiskováni nikde. Ani pocitově, protože prosklená plocha je obrovská a tenké sloupky z výhledu nic neubírají. Palubní deska je krásně přehledná a příjemný tvar mají i sedadla. Vpředu byly standardně samonavíjecí pásy, hlavové opěrky byly ještě za příplatek, stejně tak zapalovač. Měkká palubní deska působí docela moderně i dnes a líbí se mi hlavně výdech topení před spolujezdcem přes celou její šířku. Naopak dvouramenný volant svůj věk nezamaskuje, ale zase je skrze něj dobře vidět na přístrojovku. Uprostřed je původní dobové rádio. Celý interiér je laděný do světle hnědého odstínu, takže hezky ladí i s barvou karoserie.

Velký zavazadlový prostor pojme 473 litrů a po sklopení opěradel dokonce 1 400 litrů. Přístup do něj je skvělý díky pátým dveřím, spodní část kryje dvoudílné plato. Rezerva je pod podlahou přístupná zvenku, bohužel mechanismus uchycení pak snadno rezne. Klíč na kola a hever ale mají své místo v motorovém prostoru.

Koncepce vše vpředu působila tehdy moderně a svěže. Na vývoji se pracovalo v Poissy v továrně Simcy. Základní osmiventilová třináctistovka pojmenovaná také Poissy sice z velkého auta neudělá žádný trhač asfaltu, ale to neuměla ani vrcholná šestnáctistovka. Jde o litinový čtyřválec OHV s pětkrát uloženou klikovou hřídelí, který je umístěný napříč a skloněný vzad s elektronickým zapalováním a je spojený s plně synchronizovaným čtyřstupňovým manuálem. Nebyl to zcela nový motor, konstrukčně také vycházel ze starších pohonných jednotek modelu 1100 a je vybaven karburátorem Solex 32 BISA. Výkon je 68 koní (50 kW) v 5 600 otáčkách, což je hodnota důvěrně známá majitelům domácí Škody Felicia. Maximální točivý moment pak dosahuje hodnoty 107 Nm a nejdete jej ve 2 800 otáčkách. Ve vyšších je pak motor docela slyšet, na to se připravte.

Simca váží jen 50 kilogramů přes tunu a umí jet až 140 km/h, přičemž na stovku zrychluje 15 sekund. I spotřeba se umí držet kolem rozumné hodnoty 7 litrů na každých 100 kilometrů, nádrž má objem 60 litrů. Navíc ta jízda je příjemná, houpavá a pohodlná, to díky nezávislému zavěšení všech kol. Ta přední jsou odpružena podélnými torzními tyčemi na lichoběžníkových závěsech (konstrukce vycházela ze starší Simcy 1100), ale vzadu už najdete zcela nové řešení s vinutými pružinami a trojúhelníkovými vlečenými rameny. Obě nápravy mají hydraulické teleskopické tlumiče a zkrutné stabilizátory.

Přední brzdy s posilovačem jsou kotoučové, ale vzadu najdete klasické bubny. Řidiči ke zpomalení pomáhá podtlakový posilovač. Hřebenové řízení je příjemně citlivé, do volantu ale nepřenáší vibrace. V lepších verzích bylo vybaveno i posilovačem. Navíc naladění Simcy působí tak, že je nedotáčivost velmi výrazně potlačená a auto působí krásně neutrálně. A moderní bylo i pojetí celé přední části jako kvalitně navržené deformační zóny. Jen kdyby Simca nabízela nějakou dvoulitrovou verzi jako konkurence.

Chrysler se ovšem dostal do problémů, a tak své evropské značky prodal Francouzům. Simca se vytratila v roce 1979, ale kariéra auta tím neskončila. Pod koncernem PSA, konkrétně pod značkou Talbot, tento model, byť již modernizovaný, dožíval do roku 1986. Jméno bylo zvoleno díky průzkumu, protože Talbot za svou značku považovali Francouzi i Britové. U nás je tento nástupce známý jako Talbot 1510, ale někde podědil i on jméno Alpine nebo 150. Navíc dostal ještě příbuzný sedan Solara.

Simca byla prodejně velmi úspěšná, nejspíš jí pomohlo právě vítězství v anketě Evropské auto roku. Obrovský zájem ale automobilku překvapil a auta se prodávala tak dobře (v roce 1976 šlo o absolutně nejvíce vyráběný model této třídy v Evropě), že to prý ovlivnilo i jejich výrobní kvalitu. Hlavně antikorozní ochranu, která je slabá, a tak je rez nejhorším nepřítelem majitelů starého auta roku. Prý bylo správně ošetřené jen každé desáté auto, víc se nestíhalo. Pokud je to pravda, je to škoda, protože Simca se mi líbí a byl bych rád, kdyby se jich dochovalo víc.