Nejúžasnější krabička od Giugiara: Původní Fiat Panda musí každého nadšence do aut nadchnout

V roce 1980 nahradil Fiat nejmenší model 126 plnohodnotným miniautomobilem Panda. Ten si získal takovou popularitu, že jméno je používáno dodnes, kdy se prodává už jeho třetí generace. Skutečnou legendou je ovšem ta první, kterou navrhl Giorgetto Giugiaro a vyráběla se v Turíně jako třídveřový hatchback a později také ve Španělsku pod značkou Seat. Při uvedení z toho bylo druhé místo v anketě Evropské auto roku za Fordem Escort. Panda byla navržena jako levná a většina jednoduchých řešení se skutečně uplatnila v konstrukci i výrobě. Jako první se představily modely 30 a 45, později je doplnil právě typ 34 určený pro export do Francie, Belgie, Německa a Holandska.

Jednoduchý krabicovitý design vytvořil Giorgetto Giugiaro ve studiu Italdesign. Sám o Pandě prohlásil, že je stejně praktická a jednoduchá jako džíny. A že se pokusil dát do auta něco z vojenských helikoptér, takže je lehké, racionální a účelově postavené. Ty hrany byly radikální, v té době už se ve světě prosazovaly aerodynamické principy a obliny, ale tady měla hranatost své opodstatnění. Giugiaro obdržel za Pandu i ocenění za průmyslový design roku 1981 a považoval ji za svou nejlepší práci, i když se Pandě někdy posmíval i dobový tisk (německý Bild ji označil za krabici na boty).

I když se během dlouhé výroby auto vylepšovalo, robustní jednoduchost a použití tenkých lehkých plechů mu zůstaly po celou dobu produkce. Jen se časem vytratila původní plechová maska s žebrováním po straně, Fiat jí nahradil plastovou s pěti šikmými pruhy. Také šedý lak spodní části dveří a karoserie postupně z Pandy zmizel. Netradičně působí i rovná okna, ale ta byla díky tomu levnější na výrobu. Na tom předním je jeden jediný stěrač.

Stejné je to i v interiéru. Jednoduchá sedadla mají sedm možností nastavení, navíc je možné je sklopit a udělat z nich improvizované lůžko. Zadní lavice se dá nastavit do V, což pak může sloužit k převážení… Vlastně mě ani nenapadá, k čemu je to dobré, ale jiné auto s tímto systémem jsem netestoval. Místa je tu ale dost i pro dospělé, i některá dnešní auta o dvě třídy výš by se mohla od Pandy učit. Případně můžete sedadla snadno zcela vyjmout a udělat si po cestě piknik.

Snadno demontovatelné je i polstrování sedadel, výplní dveří a palubky. Jednak je to levnější na výrobu a také to můžete jednoduše vyprat v pračce, když to ušpiníte. Výplně dveří jsou navíc stejné na obou stranách, aby se opět zlevnila výroba, pod nimi jsou na spodku dveří jednoduché prolisy, které zvyšují tuhost. Přes celou šíři auta se místo palubky táhne látková polička, takže s odkládáním věcí problém nemáte. Navíc je to elegantní minimalistické řešení. Zadní sedadla jsou ale spíš pro děti, mnoho místa na nich opravdu není. Jednoduchost konstrukce poznáte například i při zabouchnutí dveří a akustických dozvuků této činnosti.

Panda je postavená na platformě Tipo Zero. Většinou maličký motor se nachází pod lehoučkou přední kapotou a pohání přední malá a úzká kola. Je tak drobný, že se k němu vejde i rezerva. Vyráběla se ovšem i terénní verze 4 × 4. Pod kapotou je vodou chlazený řadový čtyřválec pocházející už z typu 850. Část techniky si první modely převzaly z typu 127. Tuhá zadní náprava s listovými pery také nebyl výkřik moderní techniky ani v době uvedení.

Jelikož je auto jednoduché, nemá ani pořádné odhlučnění. Takže zvuku malého motůrku si užijete dosyta, ale upřímně mi to nevadilo. Ještě jednou připomínám, že jízdní komfort nebyl hlavním záměrem konstruktérů. Řazení je trochu tužší, než bych v takovém prckovi čekal, ovšem nejde o nic nepříjemného. Jen kvalty zpočátku trochu hledám a řadím spíš intuitivně, než si na jejich polohu zvyknu.

Co potěší nadšence do aut, to jsou bezprostřední reakce na jakýkoliv ovládací prvek ve voze. Panda neprojevuje vůbec žádnou prodlevu na pokyny od volantu nebo pedálů, za což vděčí své jednoduchosti a absenci asistenčních systémů. Vše tak za jízdy cítíte naprosto reálně. Vlastně je to strašně návykové. Na některých fotkách můžete Pandu vidět spolu s Volkswagenem Polo druhé generace, který jsme fotili ve stejný den. A i když jsem měl na výběr, tak jsem mnohem radši pokaždé sedl do Pandy a projel se s ní. Pravého nadšence totiž právě ta přímočarost a bezprostřednost auta baví víc než o něco málo silnější a lépe vybavené Polo, kterému budeme v budoucnu také věnovat článek.

Pandě změnil život facelift v roce 1986 a další v roce 1991, ve výrobě se ale držela dál až do roku 2003 s mnoha akčními edicemi. Od roku 1996 ji Fiat ale pomalu stahoval z některých trhů kvůli emisím a bezpečnostním předpisům. Pak teprve uvedl druhou generaci a vyhrál s ní ocenění Evropské auto roku 2003. Od roku 2011 se prodává již třetí generace.

Celkem se prodalo 7,5 milionu pand, z toho 4,5 milionu připadá na hranatou první generaci, která se stala jedním z nejdéle vyráběných aut v tomto segmentu. Je jednoduchá a levná na provoz i údržbu. Antikorozní ochrana ale nepatřila k nejlepším. Kromě Itálie běžela výroba i ve Španělsku u značky Seat, později se tamní výrobek přejmenoval na Seat Marbella, který jsme dříve také otestovali.

Panda sice nedosáhla tak kultovního postavení jako Citroën 2CV, Trabant nebo Mini, ovšem možná ji to čeká. Legendární už dnes první generace rozhodně je. Já jsem si jízdu s ní po Praze užil a smál se od ucha k uchu. Tak jednoduché a účelné autíčko je prostě kouzelné a nemůžete za jeho volantem mít špatnou náladu. A zdvižený palec ze sedmičkového BMW také nedostanete v každém autě.