Nádherné kupátko 220S je klasický mercedes se vším všudy. Úchvatný kousek vám ukáže, že se občas vyplatí zpomalit

Jasně, pořád mám rád sportovní svezení a ryzí zážitky mnoha různých klasických i modernějších automobilů, toho se jen tak nevzdám. Ale zároveň už asi umím víc ocenit nestárnoucí eleganci a styl automobilů, které starší generace sběratelů dávno bere jako konstantu. Takže proč ne, pojďme se podívat na nádherné kupé, jež aktuálně nabízejí Veteráni na Truc a které jsme s Ondrou Kroutilem vzali na velmi poetickou vyjížďku zamlženou krajinou jižních Čech.

Můj přístup je z velké části založen na tom, že nic moc nečekám – mizí případné zklamání a člověk může být maximálně mile překvapen. Tohle přesně se stalo v momentu, kdy jsem v showroomu poprvé spatřil mercedes, u něhož jsem mezitím skoro zapomněl, že existuje. Určitě jsem jich v životě viděl už spousty (zejména na německých výstavách), ale vzpomínky byly překryty dalšími vrstvami zážitků s mnoha dalšími auty. Možná i proto teď koukám jako vyoraná myš – na starobyle působící jemné linie kupátka, obložené chromovými lištami, z nichž vystupuje rozměrná, lesknoucí se maska chladiče a dvě kulatá světla skoro jako oči.

Mercedes-Benz považuji za zásadní automobilku, která dala světu mnohé inovace a úžasná technická řešení. A také jedinečný styl plavnosti a pohodlí podvozků, jež velkým modelům značky zůstaly až do současnosti. Shodou okolností totiž zrovna řídím nový Mercedes E 450 4Matic All-Terrain, který mi osvěžujícím způsobem připomíná, že stále existují úžasná nová auta, která bych si dokázal představit ve své garáži. Takže jsem reálně ovlivněn? Jo, rozhodně, ale u připomínky krásného klasického vozu je to možná spíš dobře než špatně, což ostatně posuďte sami…

Nejprve pár historických souvislostí a odpovědí na otázky, kam mercedes s označením W180, známý jako velký ponton, vlastně patří. Asi tušíte, že do 50. let, kdy byla řada W180 představena. Důležité je ještě připomenout, že už o rok dříve se objevil spřízněný model zvaný W120 (malý ponton). Ten používal čtyřválcové motory (a dokonce i jeden naftový) a byl o třídu níž. Podstatné je, že na rozdíl od předchůdců stál na nové, samonosné platformě.

Důležité je připomenout, že továrna Daimler-Benz ve Stuttgartu byla po druhé světové válce z velké části (asi ze sedmdesáti procent) zničena, takže poválečná obnova byla pomalá a náročná. Už v roce 1946 se ale věci začaly dávat do pohybu – byla zahájena výroba předválečné řady Type 170V, i když jen v limitovaném počtu. Přibyly ještě verze 170S a 170D s naftovým motorem a v roce 1949 dosáhla výroba 17 000 kusů, což pro potřeby země, co se pomalu dávala dohromady po porážce, bohatě stačilo. Německo se ale zvedalo rychle a Mercedes už v roce 1951 dokázal přivést na svět svou tehdejší vlajkovou loď, Type 300 aneb W189 (neboli Adenauer). O tomto třílitrovém prestižním automobilu, konkurujícím tehdejšímu Rolls-Royce Silver Cloud, si povíme někdy jindy.

Důležité je, že po něm přišly zmíněné pontony, jež se v obnovené továrně začaly vyrábět v červenci 1953 a na podzim téhož roku byly představeny veřejnosti. Šlo o zcela nová auta, a to nejen technicky, ale i designem, který jim vtiskl Karl Wilfert a jeho tým v čele s hlavním návrhářem Friedrichem Geigerem. Malý ponton neboli řada W120 se vyráběla do roku 1962 jen jako čtyřdveřový sedan a byla velmi oblíbená - celkem vzniklo 442 963 kusů.

Co se týče řady W180, ta byla luxusnější s výše umístěnou verzí řady W120 s rozvorem prodlouženým o 170 mm na celkových 2820 mm. Důvodem byl nejen komfort cestujících vzadu, kteří získali víc místa pro nohy, ale také víc prostoru pod kapotou, kam se nastěhoval důstojný řadový šestiválec M180. Snadným rozpoznávacím znamením mezi čtyř- a šestiválcovými modely jsou lištou dělená okénka v zadních dveřích, která u čtyřválcových aut chybí.

Velký ponton měl nejen zmíněný šestiválec, ale ve svém životním cyklu od roku 1954 do roku 1959 také tři druhy karoserie – kromě výchozího sedanu v letech 1954-1959 vznikal od roku 1956 i jako kupé a kabriolet. Proti malému pontonu vzniklo výrazně méně aut – celkem 84 645 kusů, z toho jen necelých tři a půl tisíce kabrioletů a kupátek.

Oživování elegantního mercedesu je celkem snadné, když tedy napoprvé neulijete svíčky, jako se to podařilo mně. Podruhé už jsme sladěnější – přesným řazením na volantu volím neutrál, ale i tak ze zvyku stojím na spojce a brzdě. Klíček přesunuji do polohy zapalování a poté tisknu tlačítko. Karburátory krmený motor startuje krásně a šestiválec vyniká hladkým, čistým chodem. Může za to nejen skvělý stav auta, ale i práce mechanika Vojty, který mu dal před prodejem trochu lásky.

Co se týče motoru, pod kapotou řady W180 byl jeden motor – řadový šestiválec M180, představený už v roce 1951 pro tehdejší řadu W187 (ta teprve působí proti vlastně modernímu samonosnému pontonu archaicky). Nadčtvercový agregát (vrtání 80 mm a zdvih 72,8 mm) s jednou vačkovou hřídelí poháněnou řetězem dosahoval zpočátku výkonu 85 koní. S tím souvisí označení – auta tzv. W180 I do začátku roku 1956 byla značená jako 220. Od března 1956 vznikaly verze 220 S, již s posíleným motorem, který díky dvěma karburátorům Solex 32 dosáhl na výkon 100 a později dokonce 106 koní.

Každopádně kabriolety a kupé stejně přišly až v roce 1956 a všechny byly vybaveny silnějším motorem – a upřímně, výkon lehce přes sto koní je pro 1 350 kg hmotnosti zcela v pořádku. Motor je skutečně sametový a krásně buduje sílu se stoupajícími otáčkami, které jen odhaduji, protože na palubní desce sice nacházím spoustu informací, ale otáčkoměr mezi nimi není. Hlavní jsou ale stejně uspokojivý tlak oleje, stabilní teplota kapaliny a v neposlední řadě hladina životadárného benzinu v nádrži.

Jak asi čekáte, kupé s délkou 4,7 metru se vodí silnicí přesně tak přirozeně, jak se má klasický mercedes řídit. Tiše, jen za doprovodu vyrovnaného chodu solidního motoru, proplouváme krajinou a přitom bez váhání žehlíme nerovnosti. Kombinace trojúhelníkových ramen vpředu (doplněných stabilizátorem) a výkyvnou nápravou vzadu ve spojení s tlumiči a vinutými pružinami funguje bez výtky. Účinné jsou i hydraulické brzdy s podtlakovým posilovačem. Trvanlivá technika přináší tak uspokojivý pocit, že si jen v klidu užíváme jízdu s tím, že výhled přes vyzdobený interiér na třícípou hvězdu je snadno přijatelné klišé.

Tradiční mercedes sice nenabídne ostré sportovní zážitky jako třeba alfa romeo nebo jaguar, což ani nebylo cílem, ale zase mu věřím, že dojede kamkoliv a vydrží napořád. A někdy je fakt příjemné se nechat ukonejšit, opřít se o solidního parťáka a nemuset se pořád za něčím hnát. Dokážu pochopit aktuální tržní hodnotu kolem 65 000 eur, představený kousek je nabízen přesně za tuhle částku. Doplňující informací je fakt, že nejlevnější jsou logicky sedany (kolem 20 000 eur) a nejdražší zase kabriolety (i přes 100 000 eur). Samozřejmě se bavíme o krásných autech, nikoliv projektech.

Setkání s klasickým mercedesem z 50. let bylo přesně z těch, kdy realita uměla velmi příjemně překvapit. Určitě k tomu pomohl i úžasný stav testovaného auta, které se podle mého názoru u Truců moc dlouho neohřeje. A zcela pochopitelně – krásný zástupce klasické školy Mercedesu, navíc v krásné barevné kombinaci, který perfektně jezdí a nestojí nesmysl.

S pokorou děkuji za možnost objevit další skryté zákoutí spletitého a zdánlivě nekonečného světa klasických automobilů, kde se člověk vždycky dozvídá něco nového.