Milovaný i nenáviděný, obdivovaný a zatracovaný: Podivný Renault Avantime je především nadčasový

Vývoj nového auta, to jsou roky dřiny – navrhování, konstruování a testování – desítky návrhů, stovky zapojených zaměstnanců a miliardy eur v investicích, které si ani ty největší automobilky nemohou dovolit jen tak vyhodit z okna. Proto jen málokdy experimentují. Místo radikální revoluce chodívají raději prošlapanou cestičkou opatrné evoluce. Většinou také nevystupují ze zažitých segmentových chlívečků, které dávají alespoň zdání jistoty. A velmi často a opatrně u zákazníků zjišťují, jaké auto by si vlastně přáli.

Jenže ti omezenci si už za dob Henryho Forda nebyli schopní představit nic pokrokovějšího než „rychlejšího koně“ a ani o století později by je nenapadlo, že by mohli chtít nevídanou kombinaci velkoprostorového MPV, luxusní limuzíny, dvoudveřového kupé a kabrioletu – to jim musel ukázat až Renault svým modelem Avantime.

Můžete nabýt podezření, že se Avantime zrodil po nějaké hodně povedené firemní party, kde se nešetřilo šampaňským, kaviárem a kokainem, ale ve skutečnosti je za ním velmi racionální myšlenka – Philippe Guedón, tehdejší šéf společnosti Matra (jež stála za zrozením původního Espace z 80. let), ho stvořil jako auto pro ty, kteří vyrůstali na sedačkách rodinného modelu Espace a oblíbili si jeho velkoprostorové pojetí.

A jako by originální pojetí nebylo dost pro odlišení Avantimu, jeho designér Patrick Le Quément, proslulý svými inovativními koncepty, ho oblékl do velmi osobitého kabátku, představujícího totální protiklad konzervativním tvarům usedlých německých limuzín. Svůj tvůrčí přístup přitom popsal slovy: „Chtěli jsme, abyste při obcházení auta neustále žasli.“

Tak ho tedy obcházím a žasnu. Žasnu nad rafinovanými sacími otvory nad předními světly, nad obrovskou plochou bočního prosklení nerušeného B-sloupkem, nad kontrastním lakováním, které v té době bylo velmi neobvyklé, nad ostře seříznutou zádí a ladně zakomponovanými dělenými koncovými světly. Naprosto mě fascinuje. Není sexy tím klasickým líbivým stylem, ale svou avantgardností a sebevědomím skutečně dokáže uchvátit – nebo zcela odradit.

Avantime si totiž svým neobvyklým pojetím a neokoukaným vzhledem zase tolik fanoušků nezískal. Nu, jejich chyba, přišli tak o výjimečný řidičský zážitek, který se mi teď otevírá prostřednictvím obrovských bočních dveří se stylovými bezrámovými okny. Jsou na dvojitém závěsu, takže i v těsné mezeře vytvářejí dostatečný prostor pro nastupování. Vklouznu na vysoko ukotvenou sedačku řidiče a znovu žasnu – tentokrát nad fantastickým rozhledem všemi směry (akorát výhled zpět zadním oknem připomíná pohled do dopisní schránky).

Velká plocha prosklení včetně dvoudílné panoramatické střechy (s elektrickými roletkami) také vpouští sluneční paprsky do už tak dost světlého interiéru (hodně tomu pomáhá béžové kožené čalounění). Stiskem jediného tlačítka ve stropním panelu se navíc všechna okna stáhnou a vytvoří skutečně vzdušné prostředí ne nepodobné kabrioletu – ale bez všech starostí s plátěnou střechou.

Kabina je inspirovaná tou v Espacu, to znamená minimalistický design s nenápadnými displeji (tenoučký centrální panel uprostřed a miniaturní otáčkoměr přímo před řidičem), dobře utajenými úložnými prostory a zcela náhodně rozmístěnými tlačítky a ovladači – panel klimatizace má řidič vlevo na A-sloupku, ovládání zrcátek nebo zámek dveří je na středovém tunelu mezi sedadly a rádio, tak to se schovává pod sedadlem spolujezdce (ve středové konzoli je ukrytý pouze měnič na CD) a ovládáte ho dálkovým ovladačem uloženým ve schránce na rukavice u spolujezdce. Avantime svůj francouzský původ prostě nezapře.

Ten se však projevuje také neuvěřitelným komfortem na palubě. Sedadla jsou spíš pohodlná křesílka, řízení je lehoučké a pomalé, řazení hladké a docela přesné, podvozek houpavě pohodlný, a šestiválec si pod kapotou jen tiše přede. Renault nabízel Avantime i se čtyřválci – s dvoulitrovým přeplňovaným benzinem a turbodieselem 2,2l – ale správný gentleman sáhne po 210koňovém atmosférickém šestiválci, který je v nízkých otáčkách sametově hladký, ale také se nechá ochotně vyhnat do otáček, kde projevuje dost síly i charakteru. Krásně tak podtrhuje ducha Avantimu jako civilizovaného a svižného grand toureru. Překonávat v něm stovky kilometrů na jeden zátah musí být vyloženě požitek…

Ale než se zamilujete, musím vás upozornit na pár maličkostí: Strukturální tuhost je trochu problém (nezapomeňte, není tu B-sloupek), takže si Avantime při jízdě na hrbolech trochu povrzává. Na zadních sedadlech taky není moc místa především pro chodidla, která si nemůžete zasunout pod přední sedadla. A konečně poslední malá nepříjemnost – těžko nějaký seženete.

Koncept „MPV pro rodiny bez dětí“ se na trhu totiž moc neujal, navíc mu nepomohlo ani současné uvedení podobně laděného, o trochu konzervativnějšího a o kus praktičtějšího modelu Vel Satis. Renault tak za celou dobu výroby, což zahrnovalo jen tři roky, prodal pouhých 8 557 kusů – což firemní účetní dodnes probouzí ze snů zalité ledovým potem a Matru, která Avantime pro Renault tehdy vyráběla, to přivedlo k bankrotu.

Současní majitelé se tak svých opečovávaných miláčků jen neradi zbavují, na prodej jsou nejčastěji unavenější kousky, a to v řádu desítek po celé Evropě. Což je problém, protože potřebujete ideálně rovnou dva – jeden na jezdění, druhý jako dárce orgánů. Mechanická podobnost s ostatními Renaulty pomáhá, ale kvůli omezené produkci jsou ceny náhradních dílů – především karosářských, ale také světla a okna apod. – za nesmysl. Vlastnictví Avantimu se vám tak může pěkně prodražit…

Ale věřte, že si ho i tak nesmírně užijete. Svezení je jedna báseň a moc nehrozí, že byste potkali stejné auto. Třeba těchto Avantimů v zelené Taiga se světlým interiérem, šestiválcem a manuálem se vyrobilo jen třicet! Navíc se všude stanete centrem pozornosti. „Na benzinkách ke mně lidé často chodí,“ popisuje své zkušenosti pan Pavel, který nám svůj Avantime laskavě zapůjčil, „a chválí, že Renault konečně postavil pořádné auto. A ptají se, kolik stojí, že by si ho šli k dealerovi koupit.“

Problém Avantimu tak nebylo pojetí, ale načasování – Renault ho vyrobil příliš brzy, když na to zákazníci ještě nebyli připravení. Před dvěma dekádami Avantime šokoval, ale dnes, po všech těch podivných crossoverech, by zapadl daleko lépe a Renault by na něm neprodělal kalhoty… Jenže my bychom přišli o legendu. Avantime je výjimečný nejen sám o sobě, ale také svým pohnutým osudem. A dokonale potvrzuje vizionářský výběr svého jména: Avantime totiž skutečně předběhl dobu.

Za zapůjčení vozu velmi děkujeme panu Pavlovi.