Mercury Marauder: Americké auto s V8, které nikdo nezná, ale všichni vědí, jak vypadá

Psalo se 15. září 2011, když z výrobní linky v kanadském Ontariu, patřící severoamerickému Fordu, sjela historicky poslední Crown Victoria. Spolu s ní skončil i fenomén amerického sedanu, postaveného na žebřinovém rámu. Všechna auta měla tou dobou už dávno samonosnou karoserii a Crown Victoria, jejíž poslední a nejznámější generace se vyráběla prakticky beze změn od roku 1998 a kterou si v posledních letech už nešlo koupit soukromě, ale pouze coby flotilové nebo policejní auto, byla tím pádem auto-dinosaurus.

Crown Victoria stála na rámové platformě Ford Panther a ze všech modelů, které na této platformě nabízel Ford, potažmo jeho dceřiné značky, je dodnes jednoznačně nejvíce zpopularizovaná. Může za to právě její dlouhotrvající role primárního vozidla policejních složek, ale třeba i taxikářů z New Yorku.

Když v americkém filmu přijíždí policejní detektiv v černém sedanu na plechových kolech a s „pit-rámem“ vpředu, má Crown Victorii. Tu samou mají, tentokrát v policejních barvách a s majáky, jeho uniformovaní kolegové, kteří přijeli na místo vraždy jako první. A opět stejnou „Crown Vic“, jen pastelově žlutou, má i taxikář, který sehraje roli jediného svědka.

Jenže platforma Panther nebyla pouze o Crown Victorii. Stejný žebřinový rám s osmiválcem vpředu a poháněnou zadní tuhou nápravou, ovšem jen s trochu jinou karoserií, vozí třeba poněkud usedlý Lincoln Town Car, ze kterého je zase postavena v amerických filmech i v reálném světě skoro každá prodloužená limuzína. A tím výčet modelů na stejných základech z přelomu milénia ještě stále nekončí.

Dnes už jen relativně málokdo vzpomene, že vedle Lincolnu měl Ford ještě značku Mercury. Ta měla v „potravním žebříčku“ stát mezi všestranným Fordem a luxusně zaměřeným Lincolnem. Jednoznačně nejoblíbenějším modelem byl Grand Marquis, což byla fakticky Crown Victoria s trochu luxusnější výbavou, ale byl tu ještě jeden prakticky zapomenutý, komerčně nepříliš úspěšný a pouze dva roky vyráběný vůz, který je dle mého názoru vůbec nejzajímavějším autem, stojícím na platformě Panther. Řeč je o Mercury Marauder.

Není to zase tak dávno, co jsem si jeden Marauder („marauder“ mimochodem znamená v angličtině „nájezdník“) málem sám koupil. A když jsem ho tehdy ukazoval jedné kamarádce na fotce, dotyčná mi řekla, že je to „takové to nepříjemné auto z amerického filmu“. Stigma auta cynického a životem zbitého detektiva FBI se z černých Crown Victorií přeneslo i na Marauder, který ho svým vzezřením mocně přiživuje. Maraudery se sice vyráběly ve čtyřech barvách, ale většina z těch 11 tisíc vyrobených aut je v černém laku, doplněných o černou mřížku chladiče a černě podbarvená světla. „Zlý“ policejní sedan přepnutý ještě do zlejší a ponuré nálady je ale zároveň nejbouřlivější a nejdravější variantou americké legendy.

Když otevřeme nekonečně dlouhou a plochou kapotu, znalci ihned poznají, že je u Marauderu cosi jinak. Zatímco všechny ostatní soudobé modely na platformě Panther měly pod kapotou osmiválec Modular o objemu 4,6 litru ve dvouventilové verzi, Marauder dostal jako jediný výkonnější čtyřventil ze silných verzí Mustangu. Takže zatímco stejně staré Crown Victorie a Town Cary disponovaly výkonem 240 koní, Marauder měl o dost veselejší stádo 305 koní, k tomu samosvorný diferenciál a hliníkový kardan (které sdílel s policejni Crown Victorií).

Potentnější motor pak Marauder připomíná i v interiéru, který je na poměry amerických aut z počátku nového milénia pojatý velmi sportovně. Dneska bychom řekli, že je spíš usedlý, ale psal se rok 2003 a oddělené sedačky s náznakem bočního vedení, volič převodovky na středové konzoli a dokonce dvojice přídavných budíků na tlak oleje a dobíjení byly tehdy pro Američany tím, čím je pro dnešní Evropany karbon a Alcantara.

Relativně nízký vůz má překvapivě vysokou podlahu, což je dáno konstrukcí – pod karoserií muselo zbýt místo na rám, který drží celé auto pohromadě. Usedám do koženého sedadla o proporcích gauče a do ruky beru trochu podivně tvarovaný dvouramenný volant – až o mnoho let později Američanům někdo řekl, že volant je nejlepší držet v pozici „tři čtvrtě na tři“. Osmiválec při nastartování nervózně zahřmí, ale okamžitě se uklidní na vyhlazeném volnoběhu, při kterém téměř není slyšet.

Ze všeho, co jsem dosud z Marauderu viděl, jsem nabyl dojmu, že se bude ovládat tak trochu jako starší americká auta – tedy stylem, který připomíná spíš loď. Jenže Marauder umí v tomhle ohledu překvapit. Řízení je daleko tužší a přesnější, a přestože je při přejezdech nerovností cítit v šasi charakteristické chvění, které umí rámová auta na balónových gumách, není jízda nijak zvlášť rozplavaná a nejistá, a to ani ve vyšších rychlostech. Ano, z brzdového pedálu mám asi podobný pocit, jako kdybych šlapal na velkou pěnovou houbu, a od zádi je cítit, jak tuhá náprava, držená vzduchovými měchy automaticky vyrovnávajícími výšku, občas ukročí do strany, ale celkově je zážitek z řízení o dost lepší a modernější, než jsem vůbec doufal.

Dost možná největším překvapením je ovšem pohonný řetězec. Motor s převodovkou reagují na povely plynem pohotově a čtyřstupňový automat klasické koncepce s hydrodynamickým měničem nepůsobí zdaleka tak unaveně a klouzavě, jako tomu běžně bylo u starších amerik. Když potom chci prudčeji zrychlit, stačí pobídnout plyn, převodovka svižně kopne kvalt dolů a osmiválec, který se do té doby líně plácal těsně nad volnoběhem, razantně ožije. Jeho až skoro „neamerické“ DOHC rozvody mu propůjčují radostnou chuť do otáček a taky řezavý zvuk, který ty otáčky doprovází.

Specifikace říkají, že Marauder, navzdory nezanedbatelným 1 850 kilogramům hmotnosti, zmákne sprint z nuly na sto za nějakých sedm sekund, a není důvod jim to nevěřit. Když chci, umí velký sedan s velkým osmiválcem vystřelit jako z praku.

Svezení v Marauderu mě hrozně mile překvapilo a opět otevřelo otázku, jestli ho ve svém životě náhodou přece jenom nepotřebuju, když už k tomu bylo jednou tak blízko. Vedle toho, jak jezdí, mě baví i svojí unikátností a také tím, jak „zapomenuté“ tohle auto je, i přesto, že ho na ulici pozná úplně každý. Je to přece „to policejní auto z filmu“. Svým způsobem ano, ale ne tak úplně. Marauder vedle své neporovnatelně populárnější sestry Crown Victorie poněkud zapadá, ale přitom ji v mnohém předčí a vsadím se, že by nejeden životem strhaný agent FBI mnohem radši jezdil právě v něm.

A že byste s ním chtěli jezdit vy? Tak to hodně štěstí. V české inzerci se před zhruba dvěma lety objevil jeden kus na Slovensku (to je ten, co jsem ho málem koupil) a od té doby o žádném Marauderu nevím. Dost podobná je situace u našich západních sousedů – Maraudery prostě nejsou, potažmo jsou naprosto vzácně. Proto nechci zmiňovat ani žádný „nástřel“ ceny, střílel bych totiž zcela od boku. V USA se sice samozřejmě sehnat dají, ale za současné legislativy (jsou starší než 8 let a mladší než veterán) je legálně dovézt nelze. Bažíte-li tedy po Panther platformě od Fordu, zaměřte se spíš na běžnější Crown Victorie (u nás nejčastěji v policejní verzi), případně na Lincolny Town Car.