Mercedes-Benz 250C (W114) určitě není jen pro staré. Tohle kupé má svoje kouzlo a na poměry Mercedesu ani není nesmyslně drahé

Kouzlo starého Mercedesu poznáš teprve, když se projedeš. Ona pověstná plavnost a klidný, sebevědomý projev, to se moc nedá přenášet. Vyzkoušeli jsme pro vás model 250 C z generace W114, lidově označovaný jako strichacht, u nás kraťas.

Je pochopitelné, že pro ty, kteří se klasickým mercedesům tolik nevěnují, může být číselné značení aut trochu matoucí. A já určitě nechci, aby to pro vás po přečtení tohoto článku bylo ještě nečitelnější, proto se pokusím jednoduše vysvětlit, jak se zorientovat.

Podstatný je fakt, že řada W114 zapadá do konce 60. let, největší slávu zažívala po půlky 70. let a že patří pod tehdejší S-Klasse, tedy W108, která svými čtyřmi kulatými světlomety ve sdruženém rámečku ještě odkazovala na tradičnější tvary Mercedesu. W114 byla tedy o něco menší, i když stále symbolizovala luxusní Mercedes vyšší střední třídy.

To znamená, že jezdíme v E-Klasse své doby. Další podstatnou věcí je dělení na W114/W115. V tomto ohledu je to jednoduché – W114 byly modely vybavené šestiválci, W115 pak čtyřválci (a jeden naftový pětiválec). A proč strichacht? Označení celé řady zlidovělo, protože výrobce na štítku u označení verze použil /8 (například u testovaného modelu je vyraženo 250/8 C). Nehledejte za tím nic jiného než rok uvedení celé řady na trh, tedy 1968. Písmeno C logicky označuje kupé. Na konci 60. let byly mezi zákazníky velmi oblíbené prémiové sedany, takže nepřekvapí, že v řadě W114/W115 jich vznikla majorita - celkem 1 852 008 kusů. Jedinou další karoserií byla prodloužená verze nebo právě kupé. A těch bylo pouze 67 048 kusů, tedy zlomek.

Nový, vpravdě revoluční Mercedes nové generace přišel na trh v roce 1968. Nadčasový, uhlazený design tříprostorové karoserie mu vtiskl designér francouzského původu Paul Bracq, zodpovědný za celou řadu klasických mercedesů, ale i různých BMW, citroënů či peugeotů. Konstrukce byla moderní nejen novou platformou (použitou i pro větší W108), ale i uspořádáním podvozku vzadu, kde byla nově použita úhlová náprava s vinutými pružinami s pomocnými pryžovými bloky a příčným stabilizátorem. Vpředu pak pracovalo zavěšení s dvojitými lichoběžníky. Z hlediska prodejů velmi úspěšná řada se vyráběla až do roku 1976, kdy ji nahradila řada W123 neboli Piano, nesmrtelný Mercedes, který je v některých částech světa stále používaný jako taxík.

Nejprve provětrám černou evropskou verzi 250. Označení bylo v 60. letech ještě celkem smysluplné, takže netřeba přílišného důvtipu, aby člověku došlo, že pod kapotou je řadový šestiválec s objemem 2,5 litru. Klasický motor má rozvody SOHC a k přípravě koktejlu radosti využívá dvoukomorový karburátor Zenith. Celkový výkon 96 kW (130 k) je dostupný při 5 400 otáčkách a točivý moment 199 Nm při 3 600. Hmotnost pod 1,4 tuny, což není málo, ale Mercedes maskuje svým sebevědomím.

Mercedes chytá okamžitě, trochu zachrchlá, ale brzy se ustálí a my můžeme vyrazit na projížďku. Jsem celkem zvyklý jezdit se starší řadou W111 a pocit z W114 je následující - mnohem modernější projev, zejména v oblasti podvozku, ovladatelnosti a konečně i chuti motoru. Řízení je podobně přeposilované, ale i tak jakžtakž vím, co se děje. Mercedes se ovládá snadno, samolibě si proplouvá navazujícími zatáčkami a přitom udržuje pohodlné tempo kolem 100 km/h. Jistotu mám v plavném podvozku i slušných brzdách.

Trochu grifu vyžaduje řazení na volantu – netřeba moc síly, spíš jemně najít dráhu rychlosti a poté rázně posunout dlouhou páku. Netrvá dlouho a už si před zatáčkou i vesele podřazuji, zatímco Mercedes krásně filtruje nerovnosti a já neustále jemně koriguji směr velkým volantem. V kapličce přístrojů mi sice chybí otáčkoměr, ale jinak s kolegy oceňujeme prostornost interiéru nebo účinné topení, jehož ovládání je pro mě stále trochu záhadou (jako u mnoha klasických německých aut, kterými jezdím). Hlavně, že je teplo, šedivý únor není ideálním časem pro větrání klasického auta.

Mezi šestiválci bylo několik motorů, v sedanu byla i základní dvěstětřicítka, u kupátek pouze 2,5 a 2,8 litru v různých verzích včetně vstřikovaných. Já jsem s běžnou dvěstěpadesátkou spokojený, protože točivý moment se hezky valí na zadní kola a kupé konstantně zrychluje do dálničních rychlostí i za ně (zvládne až 180 km/h).

Potom už sedám do krémového exempláře. Označení sice stejné, ale pod volantem ovládám čtyřstupňový automat. Sedím lehce rozvalený, i když to není úplně správně, jenže pohodový styl k tomu svádí. Ty staré automaty… Někdy řadí docela slušně, jako v tomto případě, ale stejně bych raději zvolil manuální skříň, ať už archaickou s řazením na volantu, nebo modernější, co už má páku na středovém tunelu (a u W114 může být i pětistupňová). Nabízí přímější kontakt s autem a umožňuje využít potenciál příjemného šestiválce, automat ho spíš dusí. Testovaný kousek je americkou verzí, takže můžete přímo posoudit optické rozdíly obou aut, hlavně pak americká nemá tak pěkná světla. A navíc, boční siluetu evropské verze neruší pozičky a blinkry.

Sedanů byly mraky a i podle toho se pohybují jejich ceny – hezký kousek pořídíte za 10 000 eur (tedy 250 000 Kč), srovnatelná kupátka stojí dvojnásobek. Proti jiným klasickým mercedesům se bavíme o dostupném, stylovém autě, jež stárne do krásy, a když dostane péči, bude jezdit, dokud bude kde. Důležitý je pocit důvěry, který německá technika vzbuzuje. Věřím, že se slušným servisem (což je tak jako tak základ) bude jezdit pořád, tedy pokud nezrezne, jenže to je problém i mnoha vrstevníků.

Vždycky jsem měl pocit, že tyhle mercedesy jsou nudné, ale zřejmě to byly jen moje předsudky. Uznávám, že ono pověstné kouzlo třícípé hvězdy se dotklo už i mě. Takže ne, není to auto pro staré. A ne, už si z nich nebudu dělat srandu. Alespoň ne tolik.

Za zapůjčení obou automobilů děkujeme společnosti Veteráni na Truc, kde jsou oba vozy aktuálně v nabídce. Více informací najdete zde.