Článek
Když jsem byl malý, pár ulic od mého domu jedna bílá Honda Prelude třetí generace stávala. Od té doby mi přijde nádherná. A právě Prelude je důvodem, proč jsem strašně moc chtěl auto s mrkačkami. Nakonec jsem si sen s mrkacím autem splnil s jiným youngtimerem, ale svezení v mé nejoblíbenější generaci Prelude jsem ani tak neodolal. A pevně doufal, že z toho auta budu nadšený.
Třetí generace Hondy Prelude z roku 1987 se velmi podobala předchůdci, o kterém jsem tu již kdysi psal. Šlo ale o výrazně aerodynamičtější auto s koeficientem odporu vzduchu pouhých 0,34. Proudění vzduchu ale určitě trochu zkazí zadní stěrač, který nebývá zrovna častým prvkem výbavy u nízkých kupé. Už kdysi jsem řídil nádherně zachovalý kousek v zářivě červené barvě, ale tentokrát jsem pro článek vyrazil nafotit bílé kupé z roku 1990. Právě bílá dává na odiv ostré křivky a nízkou siluetu. Nechybí ani tehdy tak moc populární mrkačky, bez nichž tehdy nemohla sportovní auta být. Dojem povýší i malý decentní spoiler.
Na Prelude se mi nejvíce líbí její nizoučká silueta.
Otvírám dlouhé dveře a hrnu se dovnitř. Interiér vám bude připadat prostorný, pokud pojedete ve dvou. Zadní látková sedadla jsou spíš do počtu a nouzová, byť výrazně tvarovaná. Vpředu je to jiná písnička a sedět budete v absolutně senzační a ideální pozici nízko nad zemí a těsně nad hlavou máte střechu. V ní je šíbr, takže za hezkého počasí není problém užít si slunce nad hlavou. Nám ale bohužel lehce poprchává. Jinak je ovšem výbava trochu chudší, není tady ani klimatizace. Ale to jsem tak nějak tušil už zvenku, když jsem viděl nelakované plastové nárazníky a obyčejná plechová kola.
I chudší interiér umí navodit příjemný pocit
Boční vedení sedadel je příkladné a nádherně drží v zatáčkách. Nohy mám natažené před sebou, volant přitom přesně v lehce pokrčených rukou, částečně mezi stehny a v ideální výšce a řadičku jen kousek od jeho věnce. Za ním je měkká palubka z velmi kvalitního plastu a pochopitelně s perfektním zpracováním. Kaplička na přístroje je předsazená před zbytek palubky, aby byla blíže k řidiči. Madla nejsou umístěná na stropě, ale na A-sloupku.
Zadní sedadla jsou sice výrazně tvarovaná, k pohodlnému svezení dospělých by to ovšem chtělo více prostoru.
Honda u Prelude sázela na čtyřválce B20A, a to buď o objemu 2,0 nebo 2,1 litru. Tady je ten menší z nich ve verzi SOHC s dvojitým karburátorem a dvanácti ventily. Jeho průměrná spotřeba se pohybuje pod deseti litry při klidné jízdě. V nízkých otáčkách není vůbec slyšet a přijde mi fantasticky kultivovaný a zkreslující skutečnou rychlost. To musí být skvělé na dlouhých trasách, kdy umí být Prelude krásně klidné a komfortní kupé a připomíná mnohem dražší automobily třídy GT. Když se ale rozehraje v těch vyšších, umí mi přivodit i trochu husí kůži. Jen nám chvilku trvá, než se ohřeje na správnou provozní teplotu, pak teprve zkoušíme, co vlastně umí.
Hondy vždy jezdily skvěle a ani Prelude nemůže být výjimkou
Motoru krásně stíhá podvozek, který drží auto na silnici sebejistě. Řízení je přesné a bez prodlevy, takže jasně víte, co se děje s předními koly. V zatáčkách je Honda senzační a vůbec mi nevadí, že má pohon předních kol. I tak se v ní dá hrát s přenosy hmotnosti a trefovat načasování akcelerace v apexu. Navíc vás o zpětnou vazbu neokrádá ani řízení, které má posilovač aktivovaný snad jen výlučně na parkování. Za jízdy jeho práci vůbec nepostřehnu.
Nejvíc peněz dnes dáte za vrcholný model Prelude Si 4WS se systémem řízení všech kol. Tato verze vyhrála slalom magazínu Road & Track v roce 1987 a měla lepší čas než Corvette C4, která vyhrála o rok později. Honda tuto generaci přestala vyrábět v roce 1991 a nahradila ji kulatější čtvrtou generací, která již pozbyla mrkačky. Já mám ale stejně nejraději tuto třetí generaci a jen nerad jsem od ní vracel klíčky. Je to skvělé auto a za ceny v rozpětí 80 až 350 tisíc korun dle verze a stavu se nejspíš vejde leckomu do rozpočtu na youngtimer. Tato konkrétní z nabídky Veteránů na Truc byla na podzim v nabídce za 120 tisíc korun.