Honda Accord třetí generace je krásným důkazem, jak dobrý může být i vlastně úplně obyčejný sedan

Od roku 1976 vyrábí japonská automobilka Honda model Accord. Ten se z původního malého auta s karoserií sedan a hatchback dostal v roce 1989 do střední třídy a v ní je nabízen dodnes, jen už ne na našem trhu. Také hatchback už z nabídky zmizel a zákazníci vybírají sedany, kombíky a do roku 2017 mohli zvolit i kupé. Velmi populární je Accord v USA, a to zejména od devadesátých let. Několik let tam byl i nejprodávanějším zahraničním autem vůbec, přitom se tam začal o dekádu dříve vyrábět jako první japonské auto. To byla ještě druhá generace. Tahle třetí už byla i rovnou navržena s ohledem na tamní trh. V některých zemích také neznají jméno Accord, ale kupují si pro změnu Hondu Inspire.

Vlastně bylo jasné, že po úspěšném uvedení malého Civicu to Honda zkusí i s o něco větším modelem. Větší, pohodlnější a silnější auto s dvoulitrovým motorem se vyvíjelo jako projekt 653. Nakonec bylo vybráno jméno Accord, které mělo vyjádřit touhu automobilky po harmonii mezi člověkem a jeho automobilem. Název se nelíbil Opelu, kterému prý příliš připomínal jeho jméno Rekord, ale soudní spor nakonec Němci po právu prohráli.

Nyní ale pojďme přeskočit do roku 1985, kdy se představila výrazně hranatá třetí generace s designem Toshiho Oshiky. Jeho výtvor ctí více aerodynamické principy, připomíná třetí Civic a byl zákazníky velmi kladně přijat. Na některých trzích mělo tohle auto dokonce i mrkačky, ale my v Evropě jsme měli klasické světlomety. Existovalo kupé vyráběné v USA, hatchback, shooting-brake s názvem AeroDeck (který měl ovšem pokaždé již zmíněné mrkačky), ale nejčastější byl tento čtyřdveřový sedan. Accord byl vyhlášen japonským autem roku 1985.

Interiér je skvěle ergonomicky nastavený, řidič sedí pohodlně a nízko (ovšem kvůli tomu si někteří stěžují na složitější nastupování) a skvěle dosáhne na všechny ovládací prvky. Líbí se mi velká vzdušnost a prostornost celého vnitřku. Výbava mohla, ale nemusela být bohatá. Když si zákazníci hodně připláceli, dostali vyhřívaná elektrická zrcátka, klimatizaci, střešní okno, ABS, tempomat, vyhřívaná sedadla a digitální přístrojový štít. Kompletní nabídku ale Honda měla jen v Japonsku, na ostatních trzích příplatky omezila, aby Accord nekanibalizoval na prodejích luxusní divize Acura. I tato verze má jen manuální okna a látkové čalounění, ale to mám radši než kůži.

Accord ctí celou dobu koncepci motoru vpředu napříč a pohonu předních kol. Tím motorem je vždy benzinový čtyřválec, jen objemy byly v nabídce 1.6, 1.8 nebo 2 litry. V tomto sedanu z roku 1986 je ten nejmenší A16A1 s karburátorem, ale ani tak zhruba tunové auto netrpí nedostatkem dynamiky, ještě totiž nemá katalyzátor. K motoru je připojen docela krátký pětistupňový manuál, ale Honda nabídla i čtyřstupňový automat. Manuální převodovka není vůbec špatná a lze ji ovládat jediným prstem, tak zlehka jde páka v přesné kulise. Plechová kola o standardním rozměru neubírají nic z jízdního komfortu. Spotřeba se pohybuje kolem 8 litrů.

Třetí generace Accordu byla první Hondou, která na obou nápravách využila nezávislé zavěšení pomocí dvojitých lichoběžníků. Takové řešení je dražší než konkurenční systém MacPherson, ale zajistí lepší stabilitu a přesnější řízení. Všechny modely dostaly přední stabilizátor, ty silnější i ten zadní. V zatáčkách Accord sedí fantasticky a já vlastně nerozumím tomu, proč by měl normální sedan jezdit tak skvěle. Ale díkybohu za to, protože je to úžasný zážitek, Accord ostatní běžná auta z té doby strčí do kapsy. Od tohoto sedanu by se mohly učit i některé hot hatche z osmdesátek, jak mají vypadat dobré jízdní vlastnosti. Vy si tady totiž jako ve sporťáku připadáte, protože navíc sedíte dost nízko a všechny ovládací prvky se chovají skvěle. Na obou nápravách pracují velmi přesné kotoučové brzdy s dvoupístkovými brzdiči.

Poslední exempláře tohoto hranatého modelu pocházejí z roku 1989, pak byl vystřídán čtvrtou generací. Dnes už je na trhu dokonce jedenáctá generace Accordu. Hondy vždy patřily k nejspolehlivějším automobilům a ani třetí Accord není výjimkou. Většina majitelů mění jen spotřební díly. Plechařina se už dnes hůř shání, což vám bude dělat větší starosti. Nezlobí ani elektrická výbava, která trápí mnohá auta té doby, snad jen modul zapalování zmiňují majitelé dvoulitrů častěji a doporučují vyhnout se exemplářům, kde nefunguje klimatizace. Její oprava bývá často velmi drahá a složitá. Problémem je ale koroze, zejména kolem oken, protože Honda nemá až tak kvalitní antikorozní ochranu, a také mohou degradovat laky.

Accord není zatím autem snů pro milovníky japonské značky, takže ceny začínají na akceptovatelných 60 tisících korunách a končí kolem 200 tisíc. Fajn je, že se dá ještě používat denně. Jen není v Evropě moc velký výběr kusů na prodej.