Ford Thunderbird deváté generace je hodně netradiční americké auto. Vrcholem nabídky byl čtyřválec, dokonce přeplňovaný

Ford Thunderbird je bezesporu legendárním americkým automobilem, který se vyráběl (s přestávkami) mezi říjnem 1954 až červnem 2005. Celkem vzniklo přes 4,4 milionu aut. Asi nejčastěji jej máme spojený s luxusním kupé nebo kabrioletem a pořádným osmiválcem. O to zajímavější možná je varianta s čtyřválcem OHC, kterému k výkonu pomáhá turbodmychadlo. Ano, dnes bude řeč o deváté generaci legendárního modelu, kdy se Ford s turbodmychadly učil pracovat.

Zatímco první Thunderbird byl dvoumístný kabriolet, který měl konkurovat Corvette, v této generaci to bylo nejtypičtější čtyřmístné dvoudveřové kupé. Ford jej uvedl v roce 1983 jako reakci na nepříliš příznivě přijatého předchůdce, který dostal poprvé platformu Fox body. Předchozí model se totiž nelíbil nikomu, ani vedení automobilky Ford, takže bylo potřeba jej rychle nahradit. Hranatý design byl vystřídán aerodynamičtějšími tvary Davea Royera s koeficientem odporu jen 0,35 (předchozí verze měla 0,50) a ve verzi Turbo s černými doplňky místo chromovaných. Tvary byly laděny ve větrném tunelu, stěrače se kvůli tomu schovaly pod kapotu a patnáctipalcová kola měla jednoduchý design. Výsledek dostal přezdívku Aerobird. A tyto tvary se uplatnily i na závodních speciálech pro NASCAR, které jinak se sériovým autem neměly mnoho společného.

Verze Turbo Coupe byla vrcholem nabídky. O přeplňovaném motoru si povíme něco později, teď je čas na popis výbavy a interiéru tohoto auta z roku 1986. Kožené čalounění bylo za příplatek, v tomto voze je kombinace semiše a látky. Nevýhodou je, že dnes už se nové sehnat vůbec nedá. Okna a řidičovo sedadlo se ovládají elektricky, za příplatek bylo možné ovládat elektricky i spolujezdcovo sedadlo a auto má i vkusné mlhovky. Ve výbavě najdeme i klimatizaci a tempomat, chybět nemohou ani přídavné budíky. Sedadla ve světlém interiéru mají velmi příjemný tvar. Pásy se navíjí až při otevření dveří. Nevýhodou je, že zrcátka mají kvůli svému tvaru přímo obrovský mrtvý úhel, který tady řeší dodatečně namontované malé zrcátko. Američané ale mají rovinné zrcadlo vlevo povinné kvůli lepšímu odhadu vzdálenosti.

Thunderbird stojí na platformě Fox. Vpředu umístěný motor pohání samozřejmě zadní kola. Základním motorem byl vidlicový šestiválec Essex, nad ním byl pětilitrový osmiválec Windsor, ale vrcholem byl oturbený litinový čtyřválec Lima o objemu 2,3 litru. Turbodmychadlo bylo Garett T3 s tlakem až 10 psi. Motor byl původně naladěný na výkon 145 koní (108 kW) v 4 600 otáčkách a točivý moment 244 Nm v 3 600 otáčkách, ale od roku 1985 nabízel Thunderbird Turbo Coupe s manuálem dokonce 155 koní (116 kW). Stejný motor se v té době nabízel i v Mustangu čtvrté generace. V případě Thunderbirdu se ovšem jednalo o jedinou čtyřválcovou variantu.

K motoru byl většinou připojený dlouhý pětistupňový manuál Borg-Warner T-5, za příplatek se ale nabízel i tento třístupňový automat. Tomu se však vyhněte, je mnohem poruchovější, byť v tomto pravidelně opečovávaném exempláři funguje momentálně skvěle. Několik servisů ale za sebou má. Výkon jde na zadní kola přes samosvorný diferenciál. Ta přední mají nezávislé zavěšení McPherson. Výsledkem je docela pohodlná jízda, což u amerického auta chcete. Američané jsou rádi za pohodlná auta a ne příliš tvrdá, i když má jít o sportovně naladěné kupé.

Nádrž pojme 85 litrů, takže auto nemá ani špatný dojezd. Spotřeba se totiž dokáže pohybovat i pod devíti litry, což není tak špatné. Ale „může“ neznamená, že bude. Spíše počítejte s deseti až jedenácti litry při takové normální jízdě, kdy tu a tam motor trochu vyženete do otáček. A to budete nejspíš dělat často, protože turbo je pořád trochu slyšet a řidiče zkrátka baví ho poslouchat.

Ford se snažil, a tak má Thunderbird lepší a citlivější, skoro se mi až chce říct evropské, řízení. Odtažitého nečitelného předchůdce opravdu tolik nepřipomíná, a to navzdory tomu, že mu nechybí posilovač. Důvodem bylo, že i konkurence, zejména ta evropská v podobě BMW řady 6, sázela na sportovnější chování. Proto Thunderbird dostal i samosvorný diferenciál a nechová se tak úplně jako tradiční americké auto.

V té době měl Thunderbird i sourozence v podobě Lincolnu Mark VII a Mercury Cougar. O pouhý rok později prošel Thunderbird modernizací a design se výrazně změnil a byl ještě aerodynamičtější. Také motor byl poté ještě silnější a nabídl dokonce 190 koní. V roce 1988 ale opět přišlo střídání stráží za desátou generaci na platformě MN12. Ovšem i tahle devátá, hlavně ve vrcholné verzi Turbo Coupe, stojí za to a potěší i někoho, komu jinak americká auta nic neříkají. Jde zkrátka o povedené GT, ne typickou americkou obludu s laciným interiérem a nudnými jízdními vlastnostmi. Z 900 tisíc prodaných aut této generace bylo jen 123 533 v této atraktivní verzi. Ceny se pohybují v rozpětí 200 až 300 tisíc korun a podle mého už klesat nebudou. Moc vozů ale na prodej není, u nás jezdí dohromady asi čtyři. A tento majitele určitě měnit nebude, je u stejné rodiny už od roku 1993. Předchozí majitelkou byla manželka amerického vojáka, který sloužil v Německu a nechal jí auto dovézt.

Jen pozor na korozi, ta napadá stejné části jako u Mustangu třetí generace, tedy například uložení předních tlumičů, blatníky a okolí oken. A díly se na Thunderbird sice sehnat dají, ale hůře než na populárnější Mustang. Navíc zejména Turbo Coupe má řadu specifických součástek, takže řada lidí skončí s vlastnictvím druhého auta jako zásobárny dílů. Třeba stěrače se prakticky už nedají sehnat.

Ovšem motor je snad tím nejspolehlivějším, který Ford kdy vyrobil. Výhodou je třeba i to, že v případě selhání rozvodového řemenu nedojde k jeho fatálnímu poškození.