Ford Taunus je povedený youngtimer. Prohnal Bonda, dodnes se s ním jezdí pěkně

Jméno německého pohoří Taunus poprvé použila německá pobočka automobilky Ford v roce 1939 pro svůj model střední třídy vyráběný v Kolíně, kterým postupně nahradila modely Eifel, Köln a Rheinland. Od roku 1970 sdílel německý model technický základ s anglickou Cortinou, a podle svých názvů mají tyto modely interní označení TC. Za výrobu už odpovídal jen německý Ford, ale probíhala v belgickém Genku (a pro tamní trhy také v Argentině a Turecku). Projekt společného auta schválil Semon E. Knudsen, proto se někdy těmto autům přezdívalo Taunus Knudsen.

Už jsme tady kdysi měli dvoudveřové modely první generace TC, nyní na fotkách vidíte čtyřdveřový sedan generace TC2, která byla prezentována jen jako velká modernizace. Ta se začala vyrábět v listopadu 1975 a na první pohled se Taunus od čtvrté generace Cortiny odlišoval ještě méně, než tomu bylo u předchozí verze TC a Cortiny Mk.III. Ford nabízel ještě skutečné kupé a také kombík. Hlavní změnou byly hranatější tvary, nová jednodušší maska a větší hranatá světla. Základ byl sice zachován, ale všechny karosářské díly byly upravené.

Konkrétní elegantní exemplář je z nabídky Veteránů na Truc. Auto je z roku 1977 a je v atraktivní verzi Ghia s bohatší výbavou a prodává se za 180 tisíc Kč. Znamená to, že světlé látkové čalounění v interiéru doplnil dekor z pravého dřeva. Sedadla jsou pohodlná, příjemně tvarovaná a mají velké hlavové opěrky. Zvenku jsou zase pěkná originální kola a vinylová střecha. V interiéru mi starší Taunus TC nepřipomínal vůbec a působí výrazně modernějším dojmem. Zavazadlový prostor je také velmi slušně velký a ve své době musel majitelům bohatě stačit.

Pod kapotou se objevovaly řadové čtyřválce Pinto OHC od třináctistovky po dvoulitr nebo vidlicové šestiválce Cologne. Právě ten největší o objemu 2,3 litru je i v tomto Taunusu a je spojený s třístupňovým automatem C3, který byl vlastní konstrukcí automobilky. Jsem rád, že větší sedan má i příjemně velký víceválec, nějak se to k němu hodí víc.

Je pravdou, že poslední verze čtyřválcového dvoulitru byly rychlejší, ale šestiválec se se svým klidnějším charakterem a tichým chodem hodí do sedanu víc. I spotřeba do deseti litrů je akceptovatelná. Navíc je tu měkké komfortní odpružení, takže se auto v zatáčkách docela naklání. S Taunusem je ale stejně nejlepší jezdit klidně, byť se umí rozhýbat, když plynový pedál sešlápnete naplno. Potěší ale výrazně potlačená nedotáčivost.

Taunus váží kolem půl druhé tuny a jeho podvozek je kompletně převzatý z první generace TC. Dvouokruhový brzdový systém spoléhá na kotouče vpředu a bubny vzadu. To trochu vadilo Angličanům, kteří byli ze starší Cortiny zvyklí na čtyři kotoučové brzdy. Alespoň, že posilovač brzd se v průběhu výroby stal standardním prvkem výbavy. Naopak posilovač řízení se od října 1977 nabízel jen za příplatek a jen pro šestiválcové verze. Řízení s ním jde možná až příliš zlehka, čímž mi Taunus připomněl moderní automobily. On se totiž vůbec chová moderně, spíš jako auto z devadesátek, než aby jízda s ním byla adekvátní jeho věku.

V roce 1979 byla generace TC2 nahrazena velmi podobnou TC3. Poslední kusy se vyráběly až do roku 1993 v Turecku. V Evropě už tou dobou byl v prodeji moderní Ford Mondeo a Taunus nahradila dávno před tím Sierra, a to už v červenci 1982. Tyto fordy se objevily v řadě filmů a seriálů, já si nejvíc pamatuji Bondovku Špion, který mě miloval (The Spy Who Loved Me), kde s ním záporáci sledovali Jamese v jeho Lotusu Esprit. Taunus sice prohrával v souboji o zákazníky s Volkswagenem Passat a Opelem Ascona, ale jízdně oba své konkurenty převyšoval. Výhodou byla i slušná spolehlivost a také sdílení dílů s mnoha dalšími modely značky, což dodnes usnadňuje servisování. Počítat ale musíte u takto starého auta s korozí.