Ford Sierra to měl na začátku těžké, v Anglii se nelíbil. Dodnes je to ale skvělé auto, verzi s pohonem všech kol bychom však nechtěli

V roce 1982 se Ford rozhodl začít dělat střední třídu jinak a tradiční Cortinu (na kontinentě Taunus) vyměnil za moderní a designově nezvyklou Sierru. Co bylo na jedné straně kanálu La Manche oslavováno (prodeje v Německu byly úžasné), to na konzervativním pudinkovém ostrově složitě hledalo fanoušky.

Velmi aerodynamický design Uweho Bahnsena a Roberta Lutze zkrátka nenadchl každého, a navíc zpočátku nebyl v nabídce tradiční sedan (obvyklý u předchůdce i konkurence), ale jen liftback. Automobilka tento omyl napravila až při faceliftu v únoru 1987. Mnoho Britů si ovšem na auto čerpající z konceptu Probe III dlouho nemohlo zvyknout, a tak prodej vázl, dokud se nevyprodaly skladové cortiny a nevzali ho na milost obchoďáci. Přesto proběhla premiéra právě v Británii, konkrétně 22. září v Birminghamu.

Projekt Toni, jak se při vývoji Sierra nazývala, byl oficiálně spuštěn už v roce 1978. Výroba neběžela jen v Británii a Německu, ale i v Belgii a dalších zemích rozesetých různě po světě. Nové jméno mělo symbolizovat zánik několik dekád zavedených jmen (Taunus se vyráběl 43 let, Cortina 20 let). Jak už jsem říkal, zájem zákazníků byl v Německu silný a v Británii vlažný, ale nakonec to zafungovalo. Pomohly i srovnávací testy, kde Sierra většinou vyhrávala nad Asconou, Peugeotem 505 nebo Passatem. Na výhru v anketě Auto roku to ale nestačilo, ten rok bylo Audi 100 zkrátka lepší. Kromě liftbacku, kupé, kombíku (z něj odvozené dodávky) a sedanu se na některých trzích nabízel ještě užitkový pick-up P100.

Já testuji kombík po modernizaci, který byl vyroben v roce 1990. Vnějšek auta byl upraven celkem zásadně. Nejvíce to je poznat na masce a nových světlometech s blinkry v rozích auta. Právě původní světla byla kritizována za špatnou svítivost, toto nové provedení už má lepší pověst. Měnily se ovšem i zadní svítilny a nárazníky, tady jsou použité ty s elegantním červeným proužkem. Sierra se designově spříznila s větším modelem Scorpio. Konkrétní kombík zdobí kola z verze Cosworth a moc mu sluší.

Interiér nepůsobil tak radikálně jako design, ale rozhodně se zmodernizoval. Poznat je to například na lépe tvarovaném volantu. Novinkou u Fordu bylo nasměrování středové části směrem k řidiči a ergonomie Sierry je vůbec celkově velmi povedená, snad vyjma spínače výstražných světel za volantem. Pochválit musím i velmi pohodlná a měkká přední sedadla, která zpříjemní sebedelší cestu. Pohovíte si ale i vzadu. Do příplatkové výbavy patří i centrální zamykání, ale to u nějakých aut může v pokročilém věku zazlobit. Ovšem na příplatky moc nespoléhejte, často najdete kusy s chudší výbavou.

Příjemná Sierra ještě sází u běžných verzí na klasickou koncepci s motorem vpředu podélně a pohonem zadních kol. Já ale řídím čtyřkolku s řadovým čtyřválcovým osmiventilovým dvoulitrem DOHC a pětistupňovým manuálem. Pohon všech kol nabízel Ford od roku 1985, kdy přišla na trh verze XR 4 × 4. Také nejde o jeden z nejstarších modelů s karburátorem, ale už o verzi s motorem vybaveným vstřikováním EFi a řízeným katalyzátorem. Rozvod je řešený řetězem. To znamená, že má Sierra slušných 123 koní (88 kW) v 5 600 otáčkách a 174 Nm v 2 500 otáčkách. Stovku auto s hmotností přes tunu pokoří za 9,7 sekundy a jede až 195 km/h, motor působí krásně pružně.

Ten kritizovaný design znamenal výrazné zlepšení spotřeby, i když čtyřkolka si o 9 litrů klidně řekne a nádrž pojme jen 60 litrů. Řidiče zase Sierra potěšila, jakmile se rozjeli. Nezávislé zavěšení všech kol fungovalo skvěle a hned se ukázal potenciál auta, kterému často chyběl jen větší výkon (za to byly kritizované zejména modely s třináctistovkou nebo naftové verze, ne tento dvoulitr).

To, že řídím čtyřkolku, také znamená, že mám k dispozici ostřejší kotoučové brzdy. Standardní verze byly často kritizovány jako poddimenzované. Pohon všech kol obstarává mezinápravový planetový diferenciál Ferguson, jenž preferuje zadní nápravu v poměru 34 : 66. V zatáčkách je tak Sierra sice pořád trochu nakloněná, ale sebejistá a neustále držící stopu. A chová se tak krásně, že se po chvíli začnu soustředit jen na jízdu samotnou a vychutnávat si ji.

Je tu vůle v řízení kolem středové polohy a vůbec si za volantem nepřipadám tak sebejistý jako kdysi v klasické zadokolce. Auto je zkrátka trochu nečitelné, a tak se do zatáček pouštím s větším respektem, než by bylo potřeba. Reakce auta ale předznamenávají, že by Sierra měla fungovat za každého počasí, tedy i na mokru nebo sněhu. A že sportovní varianty, které k tomuto chování přidají ještě pořádnou porci výkonu, budou opravdu velmi zábavné. Obyčejné modely jsou zase krásně pohodlné a vůbec vás delší cesta s nimi neunaví.

Sierra nakonec vydržela až do prosince 1992, kdy ji od následujícího roku vystřídalo kulaté Mondeo s předním pohonem. Sierra už zkrátka vedle Opelu Vectra nebo Peugeotu 405 docela rychle zastarávala. Chvíli se ještě doprodávaly skladové zásoby a pak byla velmi dlouho populární jako ojetina, a nakonec se v Británii dostala mezi deset nejprodávanějších aut. Vidíte, a to ji na začátku nechtěli.

A vlastně je dodnes, jen je stále těžší nějakou pěknou Sierru na prodej najít a spíše se vám za pár desítek tisíc korun poštěstí v Německu. Za zachovalé verze Cosworth dáte ovšem klidně i milion. Pokud se „zadaří“, potrápí vás koroze, ale jinak je to velmi spolehlivé auto, zvláště v této verzi.

Za zmínku stojí netěsnosti motoru a rychleji se opotřebovávající silentbloky na přední nápravě a u čtyřkolek přední poloosy. Počítejte ale s tím, že díly už se neshánějí nejsnáze, ovšem ty spotřební alespoň nejsou drahé.