Ford Model A – Klasika jak z gangsterky

Píše se druhý prosinec 1927 a Ford uvádí nástupce slavné plechové Lízy – Modelu T. Ten byl totiž ve výrobě dlouhých 18 let a už zastarával, přesto Henry Ford oddaloval zahájení výroby nového typu, jak to jen šlo, aby nemusel předělávat výrobní linky. Ale válcování Chevroletem už bylo pro modrý ovál neúnosné. Výroba Áčka tou dobou už běžela od 20. října. Model A byl nabízen v mnoha karosářských verzích (jejich výčet by nám snad vystačil na samostatný článek) a ve čtyřech barvách. Základní cena byla tehdy 500 dolarů, což je po započtení inflace dnes odhadem 10 534 dolarů (230 tisíc Kč, ovšem tyto propočty nejsou příliš vypovídající), nejdražší exempláře se vyšplhaly na 1 200 dolarů (dnes necelých 21 tisíc dolarů, tedy 455 tisíc korun). Ostatně za podobné peníze najdete v inzerci mezi veterány Fordky dodnes. Tento konkrétní z roku 1928 mi půjčili na chvilku Veteráni na Truc a Auta z Kanady.

Jde o model třídy full-size, ale dnešním pohledem je docela malý a lehký. Váží jen 1 027 kilogramů a proti předchůdci nabídl modernizovaný design zčásti vytvořený Edselem Fordem, kterého do projektu zapojil sám Henry. K příplatkové výbavě tehdy patřilo například zpětné zrcátko nebo topení využívající teplo od výfuku. Naopak bezpečnostní čelní okno bylo standardem, a podle některých zdrojů byl právě Ford A prvním autem na světě, které mělo laminované netříštivé sklo. Prý to bylo poté, co byla posádka včetně Henryho Forda poraněna střepy při jedné nehodě, ale to je možná jen legenda.

Nad oknem je malý stylový kšiltík proti slunci, pod ním pak jediný stěrač. Model A se už nenabízel v černé, tradiční barvě Téčka (ovšem později se v nabídce objevil i tento odstín), ale černé byly vždy blatníky. A víte, že má nakonec ten starobylý vzhled něco do sebe a také ten pohled na kapotu a chromovaná světla zpoza volantu okouzlí. Vzadu je pak jen jedno jediné světlo.

Pod roztomilou přední kapotou, která se opravdu otevírá tradičně ze strany a láme se v půli, najdete vodou chlazený řadový čtyřválec L-head s objemem 3,3 litru (přesněji 3 250 cm3) a výkonem 40 koní (30 kW) v 2 200 otáčkách. Pro Evropu se nabízela i slabší verze s dvoulitrem (jen 28 koní), ale já mám štěstí na zámořský model. Dnešním pohledem skromný výkon autu stačí na dosažení rychlosti 105 km/h, akcelerace na stovku ale opravdu udávaná není. Údaje čtete z přístrojů umístěných uprostřed, což je dnes u některých aut módní trend.

S nesynchronizovanou třístupňovou manuální převodovkou to chce pracovat s citem, naopak na brzdy se nesmíte bát pořádně šlápnout, protože nijak silné ty čtyři bubny za drátěnými koly nejsou, navíc posilovače auto nemá žádné a v tomhle 1 100 kilogramů těžkém stroji bourat nechcete. Nádrž umístěná vpředu u motoru pojme 41 litrů a spotřeba auta je mezi 8 a 9 litry při normální jízdě, ale klidně dvojnásobek v zátahu. Fordka má i mechanický ukazatel paliva na palubce. Palivo z nádrže proudí samospádem přes karburátor Zenith.

Poháněná jsou samozřejmě zadní kola, obě nápravy jsou tuhé na příčných listových pérech a základem je lichoběžníkový rám. Auto je tak pohodlné nejen na silnici, ale i mimo ni. Přitom nejstarší modely měly drátěná kola o velikosti 21 palců, později obuly menší, ale širší devatenáctky. Pokud čekáte hlučný rozhrkaný žebřiňák, budete ve Fordce příjemně překvapeni.

Když jsem auto viděl poprvé, hrozně jsem se na něj těšil, ale hned ve mně začal hlodat červík pochybností, co najdu uvnitř v tak starém autě. Znáte to, plyn vpravo, spojka vlevo a kulisa řazení do klasického háčka, to už bereme dnes za samozřejmost. Jenže ve dvacátých letech minulého století to neplatilo a přesedat mezi různými auty bylo stejně otravné, jako být léta zvyklý na mobil s nakousnutým ovocem a dostat služební s konkurenčním operačním systémem. Ale v tom je výhoda Modelu A, jde totiž o první Ford s konvenčně rozmístěnými ovládacími prvky.

Předchozí plechová Líza, tedy Model T, se ještě ovládal jinak, ale áčko chtělo vyfouknout zákazníky konkurenci, tak se jim přizpůsobilo. Spojka je tedy vlevo, brzda uprostřed a plyn vpravo, řazení má také klasické schéma. Jen elektroinstalace je ještě šestivoltová. Jezdí se s ním tedy jako s každým jiným autem, jen člověk musí brát ohled na ten jeho věk. A víte co, jezdí se s ním příjemněji než s některými mladšími auty, třeba Škodou Spartak nebo Pragou V3S, jen se Fordka vlastně pořád celá třese. Kdysi se říkalo „prd prd cililink“ a nevím proč, přesně to se mi v Modelu A tak nějak vybavilo.

Už v březnu 1932 přišel čas na konec produkce modelu A, přestože šlo o velmi slušně prodávaný typ vezoucí se na úspěchu sériové produkce. Vůz se také objevil v mnoha filmech, seriálech a videoklipech. Koneckonců, metu milionu vyrobených aut překonal 4. února 1929 a v červenci už to byly dva miliony a následujícího březen se završil třetí milion. Nakonec se Áčko loučilo s počtem 4 885 644 vyrobených aut a patří mezi nejtypičtější vozy své doby. Příbuzným je i nákladní typ AA, nástupcem pak Ford Model B a Y, Model 18 (s osmiválcem, později známý jako Ford V-8) a v Německu Ford Köln (někdy s menším dvoulitrem). Licenčně jej vyráběl i sovětský GAZ jako GAZ A v letech 1932 až 1936, navíc vyráběl i nákladní GAZ AA. Fordka se tak stala základem i pro obrněný vojenský automobil BA-20, který bojoval za druhé světové války.

Dnes je právě Model A dost oblíbený mezi sběrateli, ale také mezi staviteli hot rodů. Je totiž velmi spolehlivý, opravy na něm jsou snadné, vše je dobře přístupné a pořád se dá sehnat dost dílů. Navíc jde o pohodlné a příjemné auto s dostatečně výkonným motorem, a díky standardně umístěným ovládacím prvkům nemusíte mít z řízení stres a prý není tak náročný i pro ty z vás, kteří nemají s takto starými auty zkušenosti. Naopak se s tímto veteránem jezdí vlastně fajnově a s cenami kolem půl milionu není tak nedostupný. Když se pak zaměříte na filmy či seriály, tak tam Model A uvidíte velmi často a vlastně se tehdy jako nový prodával i v Československu. Existují i propagační materiály v našem jazyce.