Ford Fairlane je klasická plavná amerika, kterou můžete vyhrát na srazu

Říkám si, že je vlastně docela úsměvné, že je Ford Fairlane – auto na třímetrovém rozvoru s celkovou délkou přesahující pět metrů – považován za středně velký model. Nad Fairlane byl v hierarchii tehdejší obří nabídky Fordu velký sedan Galaxie a všude okolo nejrůznější modely, které se více či méně prolínaly. Je potřeba mít na paměti, že tohle byla skutečně zlatá éra, výrobní závody chrlily ohromné množství aut a automobilky konstantně pobízely k nákupu novějšího modelu tím, že sypaly z rukávu jednu obměnu za druhou. Vždyť konkrétně modelu Fairlane, který byl v nabídce amerického Fordu mezi lety 1955 a 1970, se postupně objevilo šest generací. Za pouhých patnáct let!

A pak je tu samozřejmě to obdivuhodné množství variant. Jen Fairlane se v šesté generaci od roku 1968 vyrábělo s pěti různými karoseriemi – jako kupé s pevnou střechou, kabriolet, fastback se splývavou zádí, sedan a kombík. Užitková verze, což byl v zásadě osobák s otevřenou korbou, nesla název Ford Ranchero, a pokud jste chtěli něco trochu lepšího, mohli jste si dopřát luxusněji orientované Torino. Tedy pokud jste nechtěli vyloženě prémiovou verzi – potom jste šli rovnou k dceřiné značce Mercury, kde se auta na stejném základu v hogo-fogo výbavě jmenovala Comet, Cyclone a Montego.

Vyznat se v enormně rozsáhlé nabídce Fordu a jejích každoročních obměnách koncem šedesátých let je skutečně mimořádně komplikovaná disciplína. Pojďme se tedy raději soustředit na to auto, co stojí před námi. Je to Fairlane z roku 1968 s dvoudveřovou karoserií kupé, který se do Česka dostal cíleně jako výherní vůz. 16. července totiž na pátém ročníku srazu Hollywood US Cars v Holýšově u Plzně proběhne slosování ze zakoupených losů (jeden los bude stát 300 korun) a jeden z přítomných návštěvníků auto vyhraje. A teď nemyslím na víkend, na léto, ani nic podobného – auto se stane jeho majetkem, výherce dostane všechny doklady a může rovnou odjet domů.

Já tím výhercem sice nebudu, ale mohl jsem se alespoň podívat, jaké auto udělá někomu v půlce července radost. Už na první pohled je tenhle Fairlane krasavec. Klasické z přímek složené tvary hezky zvýrazňuje kombinace bílého a červeného laku, spousta chromu a taky naprosto nezbytné velké americké černé plecháče, obuté do balonových pneumatik. I vnitřek je červeno-bílý, navíc v pěkném a z velké části původním stavu.

Vlastně i celkově je auto velmi slušné. Samozřejmě se najdou části, které by zasloužily trochu nefalšované petrolheadské lásky, ale větší zásahy nejsou potřeba, a jelikož se jedná o auto z jihu USA, není tady prakticky žádná rez, což je zásadní. Tak jak je, může Fairlane jezdit ještě dlouho a dlouho, přičemž si vyžádá jenom průběžnou údržbu.

Usedám na měkkou lavici vpředu, otáčím klíčkem v zapalování a ohřátý motor startuje na „ťuknutí“ startéru. Pod kapotou se rozeznívá osmiválcový small-block 302 Windsor (302 kubických palců je 4,9 litru), jehož výfuky ústí přímo pod kabinou a mají nádherně hutný, přitom však hlasitostí nerušivý zvuk, který příjemně pulzuje celým autem. Řazení je klasicky pod volantem, aby se eliminovala potřeba středové konzole, takže velkou pákou řadím D a pomalu vyplouvám.

Vyplouvám se v tomto případě vyloženě hodí, protože Fairlane má všechny specifika ovládání staré ameriky. Líný hydroměničový automat připomíná odezvou na plyn spíš motorový člun a dává celému pohonu velkou setrvačnost, nicméně auto jako takové líné zdaleka není. Přestože small-block o objemu necelých pěti litrů nepřekypuje výkonema a dokonce i tehdejší optimistické měření (metodika SAE gross na holém motoru bez příslušenství) vykázalo jen nějakých 220 koní, pořád je to velký nízkoobrátkový osmiválec, disponující velkým točivým momentem. Jakmile se tedy rozburácí, auto celkem sympaticky zrychluje.

Jenže ono k žádným mocným akceleracím a rychlé jízdě vlastně vůbec nevybízí. Mnohem víc si užívám poklidné proplouvání krajinou a poslouchám pomalu bublající osmiválec. Tenounkým věncem volantu kočíruji přeposilované řízení, pedál brzdy má dlouhý a gumový chod a měkký podvozek na velkých gumách mě pohodově pohupuje a kolíbá. Nikam nespěchám, loket mám z otevřeného okna a užívám si pohledů lidí, fascinovaných zjevením velké ameriky, která ve své domovině vlastně vůbec není velká.

Stará americká auta prostě mají přesně tohle nezaměnitelné kouzlo. Bublající osmiválec pod dlouhou kapotou, pohupující se nad ještě delší silnicí, přináší nesmírně vyklidňující, řekl bych skoro až „zenový“ zážitek. Vlastně pokaždé když sednu na širokou vinylovou lavici a chytnu do ruky tenký dřevěný volant, vzbudí to ve mně otázku, zda nějakou tu svojí ameriku do života nepotřebuji. Jedno je jisté – už teď závidím tomu, komu padne los a tohle auto na letošním Hollywood US Cars vyhraje.