Článek
Americká automobilka Dodge uvedla v roce 1946 na trh velký typ Custom jako nástupce série D8. Ten se nabízel jako dvoudveřové kupé, kabriolet nebo jako tento čtyřdveřový sedan. Aby koncern Chrysler ušetřil náklady, sdílel techniku ještě s modely Chrysler Windsor, Plymouth De Luxe a DeSoto Custom. Když mělo auto horší výbavu, jmenovalo se Dodge DeLuxe. Jasně, není to jednoduché a Dodge si v té době opravdu nedělal těžkou hlavu s tím, jak pojmenovávat své vozy. Nejde ale o krizi identity. Pro ně bylo důležité, zda si kupujete velký automobil, takzvaný full-size, nebo malé vozidlo z juniorské modelové řady, což byl vlastně přeznačený Plymouth s přední částí převzatou z tehdejších dodgů.
Dodge je obrovský a svými vnějšími rozměry připomíná spíš dodávku. Dle definice je to vlastně čtyřdveřový sedan, ale pohodlně uveze až šest osob. Zadní dveře se otevírají proti směru jízdy a fascinují mě velké kliky, které jsou jak u dveří v mé ložnici. Vnitřní prostor je opravdu rozlehlý a americký mastodont za něj vděčí i rozvoru přes tři metry. Přitom model D25 byl vlastně ten kratší z této rodiny. Kapota se otevírá do stran jako broučí krovky.
Kapota se dá otevírat dopředu, dozadu, do strany, ale Dodge se rozhodl otevírat ji takto krásně doprostřed.
Mezi typy Custom a DeLuxe byl rozdíl ve výbavě, konkrétně v použitém čalounění, tvaru sedadel, možnostech nastavení rychlosti stěračů a chromovaných lišt kolem oken. Palubní deska je poměrně prostá, ale elegantní. Pod ní jsou velké kulaté pedály, které mi ze všeho nejvíc připomínají koláče na pouti. Před sebou mám opravdu krásný starodávný volant.
Tahle amerika má ještě šestiválec, a to řadový!
Vzhledem k datu výroby jistě očekáváte klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol. A Dodge vás v tomto nezklame, protože vpředu je zážehový řadový šestiválec s objemem 3,6 litru, který dosahuje výkonu 95 koní (70 kW) v 3 600 otáčkách a točivého momentu 233 Nm v 1 200 otáčkách. Palivovou směs připravuje karburátor Carter a Dodge potřebuje průměrně kolem patnácti litrů. K tomu vám hraje jeho hezký hutný baryton.
Americké automobily mívaly původně nádherné interiéry.
Otáčky korigujete pomocí třístupňové manuální převodovky s pákou pod volantem. V tomto autě je příplatková převodovka Fluid Drive, kde nedochází ke kontaktu kovových částí pohonu. Dodge váží 1 470 kilogramů a vyvine rychlost až 125 km/h. Podle dobových testů zabere akcelerace na stovku 19 sekund, ale já toho staříka tímto vůbec nechci trápit. Vpředu tvoří zavěšení dvojité příčné závěsy a vinuté pružiny, vzadu je tuhá náprava s podélnými listovými pery. Auto je velmi pohodlně naladěné a přes výmoly a hrboly se elegantně přehoupne. Na obou nápravách jsou bubnové brzdy, které nejsou sice nijak jedovaté, ale vůz zpomalí poslušně.
Výroba byla ukončena už v roce 1949, po pouhých třech letech, a nastoupil slavnější typ Coronet. Ještě rok předtím jméno Coronet označovalo nejvyšší stupeň výbavy. Naopak nejnižší už se v tom roce nejmenoval DeLuxe, ale Meadowbrook. Auto mělo dobré prodeje i v Kanadě, kde jej ale znají jako Dodge Kingsway. Toto jméno se pro export používalo hojně a v padesátých letech jej měly vozy vyrobené v Austrálii a Švédsku.
Celkově ale slavil koncern Chrysler s těmito velkými auty po válce úspěch. Já měl štěstí a užil si pár kilometrů za volantem exempláře z roku 1948. Ten mi půjčili Veteráni na Truc, kteří jej před časem nabízeli za 400 tisíc korun.