Dodge Charger jako muscle car ze zlatých časů. Obří a hlučný motor, bezmezná síla a svaly, kam se podíváš

Svalnaté americké auto neboli muscle car – tohle sousloví vyjadřuje přesně to, co vyjadřovat má. Sílu pod kapotou, velké plochy solidního plechu pokrytého výraznými barvami a přes délku přesahující pět metrů pouze pár dveří. Karoserie ve formě nabušených kupé nebo kabrioletů (obecně větších než pony cars typu Mustangu nebo Challengeru), ovšem vždycky s expresivním sportovním stylem a velkým, výkonným motorem V8. Mezi ně patří třeba Pontiac GTO, Chevrolet Chevelle SS nebo právě Dodge Charger, který zná snad každý. A má to dobrý důvod, neboť se výrazně proslavil na stříbrném plátně.

A to v mnoha různých ikonických počinech z doby nekorektnosti a bezstarostného plnění amerického snu – modelový ročník 1968 v provedení 440 R/T se ukázal v jedné z nejslavnějších honiček všech dob, když s ním hollywoodský kaskadér Bill Hickman ujížděl Fordu Mustang, za jehož volantem se předváděla hvězda hvězd v podobě Steva McQueena. Zajímavostí je, že ve filmu Bullitův případ sice Mustang snadno Chargeru stačí, ovšem ve skutečnosti musel Hickman při natáčení občas ubrat, aby se za ním dotírající ford vůbec udržel…

Mnoho lidí – zejména z USA – si jistě vybaví televizní show Dukes of Hazzard, kde bratři Bo a Luke za pomoci oranžového upraveného Chargera ročníku 1969 zvaného General Lee epicky zlobili místní zkorumpované představitele zákona (TV série se mimochodem dočkala filmového remaku v roce 2005.) Mladší generace si zase určitě vybaví první (a jediný pořádný) díl ze ságy Rychle a zběsile, kde se černý upravený Charger R/T 1970 představil jakožto srdcové auto hlavního hrdiny v podání Vina Diesela.

Když už jsme u toho, jak se navnadit na výkon a schopnosti starého Chargeru, dovolím si připomenout ještě jeden film, fanouškům Moparu jistě velmi dobře známý - hlavní roli v něm hraje sice menší, ale neméně slavný pony car od Dodge. Bílý Challenger R/T 440 Magnum si společně s hlavním hrdinou v podání Berryho Newmana vychutnáte při epickém příběhu o svobodě zvaném Vanishing Point (1971). To si rozhodně dejte, je to biják, při kterém je nutné usrkávat whisky a nestydět se za to, že si občas otřete z tváře slzu.

Muscle car je unikátním americkým fenoménem, který podle některých zemřel na začátku 70. let s příchodem ropné krize. Mnozí jistě namítnou, že žije až do současnosti, ovšem reálně se jedná o téměř vyhynulý druh. Tak či onak, za dobu největší slávy rozhodně považujeme druhou polovinu 60. let, i když k úplným kořenům fenoménu patří představení revolučního motoru Chrysler Firepower neboli Hemi již v roce 1951.

Než se líbivá a tak trochu nepraktická auta pro výkonu-chtivé zákazníky masově rozšířila, dostáváme se do zmíněných 60. let a jejich bezstarostnosti a otevřenosti. S vlastními továrními hot-rody neboli muscle cary přišly automobilky i proto, že to byl docela levný způsob, jak z koncernových dílů poskládat atraktivní auta, která lákala už jen tím, že se svezla na vlně vysoké popularity automobilových závodů v 50. a 60. letech. Zákazníci měli díky těmto efektním superautům dojem, že mohou z showroomu vyrazit rovnou na závodní dráhu.

Pojďme se nyní posunout do poloviny 60. let, kdy Dodge představil světu svou představu o zvětšeném pony caru. Charger se ukázal nejprve v podobě dvou prototypů, v roce 1966 byla představena první generace, samozřejmě na platformě Chrysler B-body (stejně jako Coronet, s nímž model sdílel některé komponenty). Dvoudveřový fastback měl čtyři sedadla a pod kapotou několik motorů – od základních šestiválců přes různé osmiválce spojené s třístupňovým manuálem (či na přání automatem), až po vysokovýkonné motory Hemi V8.

I když první generace byla jistě jedním z designově nejpřitažlivějších aut své doby, v prvním roce bylo vyrobeno jen 37 344 kusů, což byl celkem slabý výsledek (připomeneme, že vozů s původním legendárním motorem 426 Hemi V8 bylo jen 468 kusů!). I když motoristický tisk mimo vzhledu s typickými schovanými čelními světlomety velebil i velmi praktický interiér – například zadní sedadla se dala sklopit do úplné roviny -, první generace nedosáhla očekávaného úspěchu.

Částečně to napravila až druhá, představená v roce 1968. Mezi celou řadu kosmetických změn patřila například nedělená maska chladiče, zakulacené zadní svítilny či pozměněná karoserie, která víc než fastback připomínala svým tvarem láhev od koly, tehdejší rozeznatelný prvek designu. V roce 1968 a 1969 v rámci modelových ročníků docházelo k určitým lehkým změnám, stejně jako v posledním roce výroby představené druhé generace, tedy v roce 1970.

Lehké změny v rámci modelového roku jsou u amerických aut běžné, i proto je někdy docela těžké jednotlivé ročníky odlišit – aut je hodně a pokud se jim vyloženě nevěnujete, můžete se v nich ztratit. Charger má tu výhodu, že je snadno rozeznatelný, zejména v případě ikonických modelů z konce 60. let.

Dnešní představené auto bylo do Česka přivezeno před dvěma lety. Původně se narodilo jako verze 383 SE, tedy s motorem o objemu 6,3 litru. Už před více než dvaceti lety ale došlo na kompletní renovaci, během níž byl vůz odborně přestavěn na výkonnější specifikaci 440 R/T, což znamenalo i nový motor o objem 7,2 litru. Jestli tím vůz přišel o své původní kouzlo? Neřekli bychom, u amerických aut jsou podobné swapy docela běžné a záleží, jak dobře je celek zpracován a jestli si zachovává dobovou korektnost. Auto je v současné době nabízeno firmou Veteráni na Truc a my jsme mohli exkluzivně vyzkoušet, co tato zelená bestie dokáže. Možná se divíte, proč na fotkách není auto s rozsvícenými světlomety. Je to jednoduché, víc se nám líbí se zataženými clonami. Ale faktem je, že jejich „přetočení“ je celkem zábavná záležitost na pár vteřin, ovládaná elektricky z vozu.

Ale mnohem výživnější je otočení klíčku ve spínací skříňce, které okamžitě aktivuje startér, jenž roztáčí ohromný motor. Bublající osmiválec sice zpočátku vyděsil okolí, ale nakonec na tvářích kolem převládá spíš nadšení – každý se rád otočí za ohromnou amerikou. Možná si říkáte, jak se auto s délkou 5 283 mm a šířkou 1 948 mm vejde na silnice… Vzhledem k tomu, jak velká jsou dneska moderní auta, tak s tím nemám problém – samozřejmě ale neprojíždím úzkými uličkami italských městeček, ale otevřenými, hezkými okreskami mezi vesnicemi. Těší mě, že v jednoduchém interiéru nejsem příliš utopený a přes masivní prosklené plochy vidím dobře všemi směry. V tříramenném volantu nečekám cit jako u evropských sporťáků své doby a dělám dobře – rychle se sice dá jet, ale hmotnost necelých 1,7 tuny a rámová konstrukce jsou znát.

Nezkouším tedy žádné velké extrémy, spíš si vychutnávám projev mocného motoru OHV se čtyřkomorovým karburátorem Carter. Z objemu 7206 cm3 dává 375 amerických koní a hlavně 651 Nm při 3200 otáčkách, které jsou na zadní kola přenášeny pomocí třístupňového automatu Torqflite. Je to již druhý Charger z konce 60. let, který mohu vyzkoušet, a opět s automatem – ale víte co, možná je to vlastně jedno. Tříkvalt si dvakrát odřadí a pak už jede celou dobu na trojku, pokud tedy sám nepodřadím nebo ho nevyprovokuji prudkým sešlápnutím pedálu plynu.

Nejlepší je stejně vychutnávat sílu, co je k dispozici prakticky pořád, chvějící se karoserii, hrubý zvuk a projev, který nezůstává bez odezvy okolí. Tohle auto je určitě pro ty, kteří se nestydí a naopak svou lásku ke klasickému železu rádi prezentují. Případní zájemci mají stále ještě šanci na krásnou zelenou káru dosáhnout, aktuálně je v nabídce za slušných 2,1 milionu korun. Mrkněte na webové stránky prodejce, nebo si rovnou domluvte návštěvu v Křenovicích, ať se s krásným plnotučným Chargerem můžete seznámit blíž – a pak nám ho můžete předvést na některém velkém srazu US aut v Česku, třeba na Lucky Cruisers Weekendu (od 12. do 16. června) se bude jistě krásně vyjímat.

Druhá generace Chargeru patří k největším klasikám fenoménu své doby. Nejlepší muscle cary vznikaly právě do počátku ropné krize první poloviny 70. let, kdy pálení velkého objemu benzinu začalo společnosti vadit. I když třetí generace ještě v sobě nese ducha stylu Chargeru, následující čtvrtou se Dodge už snažil posunout směrem k luxusnímu způsobu osobní přepravy. Už to nebylo to pravé, to ryzí, to rozechvívající a nespoutané. Ne že by tím příběh Chargeru úplně skončil, reinkarnace v podobě vkusného sedanu přišla dokonce ve dvou generacích – v roce 2006 a 2011.

Na jaře minulého roku se dokonce začala vyrábět úplně nová generace, a to opět ve formě stylového kupé. Jen bohužel pod kapotou nemá motor Hemi V8, ale v lepším případě dvakrát přeplňovaný řadový šestiválec a v tom horším nějaké elektromotory. Takže konzervativní člověk mého ražení stejně musí sáhnout do starých zásob a vybrat si klasickou OHV strojovnu, která pohání například představené auto. A upřímně, je to sice klišé, ale platí - objem prostě ničím nenahradíš!