Chrysler Windsor Convertible – I v Kanadě potřebují kabrio

Jméno Windsor řekne něco jen znalcům amerických aut. I je ale napadnou spíš původní modely z let 1939 až 1961, nástupci Chrysleru Royal, se kterým původně sdílely technický základ. Mimochodem právě Windsor byl proslulý svými ploutvemi a velkým množstvím chromu. Poté ještě pod jménem Windsor dožíval typ Newport ale jen v Kanadě, kde pokračovala další generace do roku 1966. A právě o tomto posledním Windsoru chci dnes psát, konkrétně o dvoudveřovém kabrioletu z posledního roku této výroby, který mi k testu půjčili Veteráni na Truc a Auta z Kanady.

Kanadské Windsory sedan se od amerických Newportů trochu lišily, například i jiným motorem, ale o tom později. Také nedostaly dekorace Golden Lion. Trochu rozdílně na tom byli majitelé kombíků a kabrioletů, které byly exportovány z USA. Na designu je na první pohled patrná inspirace hranatými tvary Lincolnu Continental a také luxusního Imperialu. Design ovšem Chrysler upravoval takřka každý rok, přesto se prodejní čísla neustále propadala. Dnes tomu moc nerozumí ani Američané, podle nich a i podle mě a fotografa Jirky je Chrysler krásný, i když trochu se zlým pohledem. Takový hodně stylový velký tank, jak doslova píše jedna recenze. Sluší mu i ta kola připomínající hot rody.

V interiéru Chrysler rád používal luxusnější materiály jako kůži a vinyl, za příplatek nabízel i středovou konzoli. Materiály jsou opravdu kvalitní a velmi dobře odolávají zubu času. Do auta se velmi snadno nastupuje a ta pohodlná sedadla si nejspíš oblíbíte. Střecha se ovládá elektricky stejně jako okna. To zadní ve střeše je obrovské, což u kabrioletů nebývá běžné. V bohaté výbavě je i tempomat nebo rádio. Nejvíc se nám ale líbí volant s tenoučkým věncem.

Windsor je velký full-size s motorem vpředu a pohonem zadních kol na platformě C-body, kterou sdílel s modely 300 a New Yorker, Dodge Polara a Plymouth Fury. Jde o samonosnou karoserii s pomocnými rámy. Pod kapotou v té době samozřejmě nemohlo být nic jiného než plnotučný vidlicový osmiválec s parádním zvukem. Jde o motor 383 cui, tedy po našem 6,3 litru. S dvoukomorovým karburátorem dosahuje pohonná jednotka výkonu 270 koní (210 kW). Spotřeba se bude pohybovat nad 11 litry, ale to autu v roce 1961 stačilo na výhru nejúspornějšího auta ve své třídě na Mobil Economy Run (přesně to bylo 11,76 l/100 km).

V podobných korábech se tehdy neřadilo, za řidiče to dělal třístupňový automat TorqueFlite. Přispívalo to k pohodlné jízdě, kdy se jen tak pohupujete nad silnicí a necháváte se rozmazlovat. Řízení jde zlehka, jako kdyby vůbec nebylo spojeno s předními koly, na brzdový pedál se pak snad stačí jen přísně podívat, aby auto začalo zpomalovat. Ani akcelerace není na tak velké a těžké auto (skoro 1,8 tuny) špatná a na stovce jste za 8,5 sekundy. Když sešlápnete plyn na plno, tak klidně i protočí zadní kola a předvede parádní burnout. Ale to mě vůbec nebaví, Windsor je úžasný na cruising, línou plavbu krajinou s posloucháním bublání osmiválce. V tom je Chrysler nejlepší a nutí mne se za volantem neustále usmívat.

Pokud budete hledat spotřebitelské informace, většinou se dočtete, že jde o velice spolehlivý křižník. Pozor se vyplatí dát na zadní pružiny, které mohou praskat, a pak Chrysler po silnici opravdu spíš pluje, než jede. Je vhodné i opatrně zacházet s tenkým hliníkovým klíčkem, který se rád láme v zapalování, a pravidelně kontrolovat lanovody parkovací brzdy. Podle mnohých to jsou všechno jen drobnosti a s pravidelným servisem vás nebude trápit nic. Motor a převodovka jsou většinou na Windsorech a Newportech dodnes původní a Chrysler na ně dával i záruku na 50 tisíc mil (tedy 80 tisíc kilometrů). Kromě toho majitelé cení i odolnost, solidnost a obrovský jízdní komfort. Vlastně můžu klidně potvrdit vše z toho. Newporty vycházejí cenově na 300 tisíc Kč až po milion a půl za nejvzácnější verze. Na kanadský Windsor narazíte opravdu výjimečně (ale za podobné ceny), i když tento se nedávno prodal přes Veterány na Truc.