Cadillac Coupe de Ville je poctivá amerika s obřím motorem a kilogramy chromu. Kupé z roku 1967 navíc nestojí zase tak moc

Luxusní odnož GM, automobilka Cadillac, uvedla na trh velký luxusní model de Ville v roce 1958 jako nástupce modelu Series 62. Ostatně právě u Series 62 se označení de Ville objevilo jako označení stupně výbavy. Jméno pochází z francouzského pojmenování pro město a označovaly se s ním krátké městské kočáry se sezením pro dva pasažéry. První model de Ville vydržel na trhu jen dva roky, ale já potřebuju v našem povídání poskočit ještě dál. Znalci amerik mezi vámi jistě poznali, že na fotkách je třetí generace, která se na trh dostala v roce 1965. Konkrétní auto z Kanady, které mi půjčili Veteráni na Truc, je z roku 1967 a v krásné modré barvě.

Design detroitské vlajkové lodi koncernu GM vytvořil Bill Mitchell. Kromě kupé, jaké vidíte na fotkách, vytvořil křivky sedanu a kabrioletu. Auto stálo na stejné platformě jako předchůdce, ale zvenku vypadalo úplně jinak. Zmenšily se americké ploutve, zjednodušily nárazníky a do zadního se integrovaly vertikální zadní světlomety. Vertikálně jsou seřazené i přední dva páry světlometů. Kupé s bezsloupkovou siluetou mohlo mít za příplatek vinylovou střechu. V roce 1967 proběhla další velká modernizace vzhledu a největší změnou u kupé byl nový tvar střechy. Nechybí ale tradiční překrytí zadních kol s velkými celoplošnými poklicemi nebo stěrače schované pod kapotou. Samozřejmostí bylo i použití velkého množství chromu.

Interiér je krásně udělaný a na svou dobu slušně vybavený. Chybět nemůže AM a FM rádio, hlavové opěrky, pohodlná měkká sedadla, bezpečnostní pásy, automatická klimatizace, zapalovač, elektrická okna, a dokonce i automatický systém udržování světlé výšky. Tempomat byl za příplatek 95 dolarů. Cadillac používal kvalitní kůži a dřevo na dekor. Přední lavice je úžasně pohodlná a toužíte se na ní rozvalovat co nejdéle. Před sebou mám obrovský volant s úžasně tenkým věncem. Je pravda, že už má celý vnitřek patinu a zasloužil by si trochu té renovační péče. Ostatně auto s korozí na přístrojovém panelu a budících jsem asi ještě neřídil.

Tento více než dvoutunový model má ještě klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol, i když od roku 1984 byly typy de Ville předokolkami. Stojí na platformě C, kterou sdílely ještě modely Eldorado a Calais a také modely Buick Electra a Oldsmobile 98. Pod kapotou byly dva vidlicové osmiválce OHV 429 cui a 472 cui s karburátorem Quadrajet. Tady je ten menší z nich, který má po našem objem sedm litrů a dosahuje výkonu 340 koní (254 kW) a točivého momentu 653 Nm, větší jej vystřídal až o rok později. Motor je spojený s třístupňovou automatickou převodovkou Turbo Hydra-Matic TH-400. Je to kus poctivého detroitského železa s hliníkovými písty, který se jen tak něčeho nezalekne a okolí zaplaví krásným bublavým zvukem.

Majestátní Cadillac je neuvěřitelně pohodlný koráb – měkký a houpavý. Na silničce, která vede k místu focení, je pár velmi ošklivých děr. Těm se ale v de Ville můžeme vysmát, protože o nich za jízdy ani nevíme. Jako kdybychom levitovali těsně nad silnicí. Těm největším se navíc dá i hravě vyhnout, protože Cadillac má tradičně úžasný poloměr otáčení a na přání automobilka nabízela i samosvorný diferenciál. Volantem se díky výrazné práci variabilního posilovače dá otáčet jen konečkem jediného prstu. To je úžasné, když si uvědomím, že dlouhé kupé váží přes dvě tuny. Však se tehdy automobilka v reklamně chlubila sloganem, že „Nezáleží kolik cadillaců jste doteď řídili. Potěšení, které skýtá jízda s Cadillacem z roku 1967 vás stejně zastihne nepřipravené!“. Tomu říkám odvážný reklamní slib, ale luxusní automobilka musí mít vysoké sebevědomí.

Pohodlí je opravdu výjimečné, a přitom de Ville spoléhá na obyčejné tlumiče a pružiny, vpředu doplněné stabilizátorem. Zastavuje poslušně a bubnové brzdy s posilovačem nezasluhují žádnou kritiku. Jednou z nevýhod staré ameriky bude v běžných českých očích spotřeba. Hodnota 23,5 litru na 100 kilometrů zní opravdu extrémně a až nám cena za litr bude zase jednou atakovat padesát korun, asi si projížďku s Cadillacem rozmyslíte. Ale co, alespoň si najdete nové kamarády mezi pumpaři.

Tato generace modelu de Ville se přestala vyrábět v roce 1970, tou dobou už byla po dva roky dost podobná menšímu modelu Eldorado. Výroba poslední osmé generace typu de Ville byla definitivně ukončena v roce 2005 a místo něj přišel na trh typ DTS. Třetí generace je poměrně dostupnou cestou k hodně stylovému americkému autu. Například tento modrý kousek byl před časem v inzerci za 370 tisíc korun. Pokud narazíte na kabriolet, bude mnohem dražší, protože je vzácnější.

Ale i tohle kupé je krásné a snad z žádného úhlu se mi jen tak neokouká. Jasně, mladí tehdy toužili po muscle cars, ale pořádný dospělý chlap chtěl pořádný Cadillac. Proto v daném roce vzniklo přes 200 tisíc aut.