Cadillac Allanté: Luxusní kabriolet, který vznikl s pomocí Boeingu 747

Luxusní dvoudveřový dvoumístný roadster Allanté je totiž opravdu krásný. A i když se nám obloha nad showroomem Veteránů na Truc kaboní a chvílemi i mrholí, a my tedy bohužel neplánujeme sundat hliníkový hardtop (pod ním je i plátěná skládací střecha), stejně vynikají nádherné tvary studia Pininfarina a krásný perleťový lak. Jasně, vím, že je to auto dost hranaté, ale tak to zkrátka v roce 1986 chodilo. A na poměry automobilky, která v té době pořád jela konzervativní tradiční americké tvary, působí Allanté svěže.

Jeho výrobní linka byla nejdelší na světě. Nejprve se do letadla naložily podvozky a elektronika vyrobené v Americe a vše se dopravilo do Evropy. Hliníkové karoserie vznikaly totiž v Itálii přímo u Pininfariny v nové turínské továrně a byly usazeny na podvozky dodané z USA. Pak se dovážely zpět do 7 400 kilometrů vzdáleného Detroitu, aby se do auta dostal i motor. Kvůli tomu byl speciálně upraven jeden nákladní Boeing 747 společnosti Alitalia. Najednou přepravil až 56 karoserií, přesto byl tento „letecký most Allanté“ (tak jej nazval koncern GM) hodně drahý. A to ještě Američané byli často nespokojení s kvalitou italské výroby, se spárami a nečistotami v lakování. Nešlo ale o první takovou spolupráci, v roce 1959 se z Itálie dovážely ručně stavěné karoserie pro Eldorado Brougham.

Cadillac brnkal na notu luxusního auta prestižní značky, kterému mělo pomoci ještě renomé slavné karosárny s prestižním italským jménem. Navíc to bylo poprvé od třicátých let, kdy americká značka uvedla roadster a rozhodla se konkurovat Mercedesu SL. Ne každý ale měl z nového auta radost. Koncern GM v té době zaměstnával tři tisíce designérů a ani jeden z nich nedostal šanci navrhnout alespoň jednu křivku nebo design plných kol. Pod autem byl podepsán Sergio Pininfarina a Mario Vernacchia. Jméno Allanté kupodivu nemá žádný zvláštní význam. U koncernu GM nechali počítač vygenerovat 1 700 názvů a pak prostě vybrali ten, který zněl nejlépe.

Kožený interiér je v červené barvě a vážně moc hezky zpracovaný. Tvary jsou hranaté, ale nevypadá to špatně. Elektricky ovládaná sedadla dodávala renomovaná společnost Recaro. Na přání dodával Cadillac i palubní telefon a automatické rozsvěcení světel v závislosti na světelných podmínkách. Naopak se vůbec nepoužíval dekor z pravého dřeva.

V Cadillacu je spousta elektroniky a také tlačítek a čudlíků. Jestli se tu někdy něco rozbije, bude to noční můra pro vás i toho chudáka, kterému to odvezete na opravu. Ale když vše funguje, dostanete duální klimatizaci, vyhřívaná sedadla a rádio s přehrávačem kazet. Přístrojový štít je digitální, což byl tehdy výkřik poslední módy. Frajeřinkou je pak i elektrické dovírání víka kufru, které nemá ani můj o dekádu mladší Jaguar.

Allanté stojí na platformě V, původně zkrácené z luxusního typu Eldorado. Motor je umístěný na americké poměry trochu netradičně. Sice je pod přední kapotou klasický benzinový vidlicový osmiválec HT OHV, ale pro mne překvapivě napříč. Má objem 4,1 litru, vícebodové vstřikování paliva a pohání přední kola přes čtyřstupňový automat F-7. Výkon je 170 koní (127 kW) ve 4 300 otáčkách a točivý moment 319 Nm ve 3 200 otáčkách, což je na 1,7 tuny vážící roadster jen tak akorát. O tom svědčí akcelerace na stovku za 9,3 sekundy a maximální rychlost kolem 200 km/h.

Všechna kola jsou nezávisle zavěšená na MacPhersonech a kotoučové brzdy jsou vybavené systémem ABS. Zadní odpružení ale tvoří příčné listové pero. Na limitu je pochopitelně Allanté dost nedotáčivé. Ale o limitu přece tyhle káry vůbec nejsou. Cadillac má být komfortní, a to Allanté splňuje na jedničku. To auto je měkké a houpavé, jako kdybych jel na obláčku. Radost někomu zkazí asi jen spotřeba kolem 13 litrů, ale co byste čekali od čtyři dekády starého amerického V8.

Velmi drahá výroba byla ukončena v červenci 1993. Druhého toho měsíce opustila poslední karoserie Turín a o dva týdny později bylo auto dokončeno v Detroitu. Za nepřímého nástupce se považuje až o deset let později uvedený Cadillac XLR, který měl mnohem jednodušší výrobní proces. Typu Allanté vzniklo přes 21 tisíc aut, tedy polovina toho, co Cadillac původně očekával. Zákazníci pořád raději chodili pro Mercedesy a Jaguary, i když Cadillac byl komfortnější.

Co se týká spolehlivosti, někteří majitelé si stěžují na svéhlavou elektroniku, kde je pak docela problém najít příčinu. Mechanicky je ale prý Allanté velmi spolehlivý a ve většině recenzí z USA jej majitelé opěvovali za stovky bezproblémových mil nájezdu. Dnes se to nezdá jako hodně, ale na víkendové cesty s větrem ve vlasech by vám to mohlo stačit. Jen doporučovali používat v motorech Northstar kvalitnější olej, zkrátit intervaly jeho výměny na 6 000 kilometrů a tankovat palivo s vyšším oktanovým číslem. Špatné studené starty mohou signalizovat problém se vstřikováním. Větší motory o objemu 4,6 litru trpí na úniky oleje.

Jako nový stál Cadillac Allanté necelých 55 tisíc dolarů, tedy víc než dvojnásobek luxusního kupé Eldorado. Není tedy divu, že vzniklo pouze nějakých 21 tisíc exemplářů. U nás jej proto moc často na prodej neuvidíte. Tento kousek z nabídky Veteránů na Truc ale zrovna hledá majitele a stojí 260 tisíc korun. To zase není tolik za takovou raritu…