Buick Riviera je nádherná americká klasika z dob, kdy auta ještě mohla být marnotratná. Obří spotřebu díky všem těm zážitkům neřešíte

Buick uvedl v roce 1963 na trh luxusní kupé (Američané raději používali označení hardtop) Riviera, které nahradilo předchozí model Super. Pro koncern GM se tehdy jednalo o první model v tomto segmentu, ale povedený. Konkurentem byl například Ford Thunderbird nebo tehdejší Chrysler 300C. Dobový tisk na Rivieru pěl jen chválu a i jméno evokující francouzské jižní pobřeží mělo styl. Buick jej přitom použil už dříve pro kupé Buick Roadmaster Riviera. V roce 1965 byla ale výroba ukončena a na trh se o rok později dostala druhá generace luxusního kupé, o které bude dnešní článek.

Nová Riviera byla delší (kolem 5,5 metru), širší a také o 91 kilogramů těžší. Kvůli novým bezpečnostním standardům v USA měla deformovatelný sloupek řízení, měkčené povrchy v interiéru a dvouokruhový brzdový systém. Už v roce 1968 byla modernizována a dostala nové větší nárazníky, celkově se vůbec design auta trochu uklidnil. Právě tento model vidíte na fotkách. Konkrétní auto je z Texasu, v Dánsku je od roku 2015 a je v původním stavu. Původní byl v době focení i lak auta, jen byl bohužel v minulosti neodborně rozleštěn. Pouze boční blinkry jsou dodělané kvůli pravidelným technickým kontrolám. Přitom zrovna ty jsem kvůli jejich tvaru považoval za originální.

Líbí se mi originální kola. Naposledy, když jsem řídil Buick (tenkrát šlo o model Skylark), tak se jednalo o upravené kupé, proto jsem rád, že Riviera vypadá tak, jak má. Přední světla jsou vyklápěcí. Normálně se schovávají pod kapotou, a když rozsvítíte, tak se vyklopí do přední masky. A pod dlouhou kapotu se také vůbec poprvé schovaly stěrače. Střecha je v tomto případě v barvě zbytku karoserie, někteří majitelé ale připlatili za vinylovou. Dveře jsou obrovské a pustí vás do parádního interiéru.

V případě sedadel byla na výběr samostatná, nebo klasické rovné lavice. Právě ty má i Rivera na fotkách, takže můžete klidně jezdit v šesti lidech. Pokud ale jedete vpředu ve dvou, můžete si z prostředního opěradla sklopením udělat skvělou loketní opěrku. Cílovou skupinou zákazníků byli pro Buick bankéři a doktoři, takže počítejte s lepší výbavou a kvalitními materiály v interiéru. Proto má Buick elektrická okna v bezrámových dveřích a elektricky ovládaná sedadla. Něčím je zkrátka Buick musel přesvědčit, aby nešli a nekoupili si Ford Thunderbird.

Zadní bezpečnostní pásy a rádio byly volitelným prvkem výbavy. Kvůli nízké linii střechy ale Riviera nebude pro opravdové dlouhány. Tak už jen vzít tenký klíček, u kterého bych se bál o zlomení, a nastartovat, abychom se mohli i projet. Nastartováno mám, takže vybírám voličem D a svírám tenký věnec velkého tříramenného volantu.

Riviera stojí na platformě E, která sloužila jako základ i Cadillacu Eldorado a Oldsmobilu Toronado s pohonem předních kol. Buick ale vsadil na klasický pohon zadní nápravy. A tak zatímco Oldsmobile byl kritizován za nedotáčivost, Buick jezdí skvěle. Je sice stále komfortní, ale přitom příjemně stabilní. Velice dobré je i řízení, které jde samozřejmě díky posilovači velmi zlehka, ale přitom nemá snad žádné vůle.

Pod přední kapotou je vidlicový osmiválec 430, takže 7 041 ccm. Šlo o nový motor Buick s většími ventily a karburátorem Rochester Quadrajet, který byl poprvé uveden v roce 1967 s výkonem 365 koní (270 kW), ale v tomto autě by měl výkon dokonce přesahovat 380 koní. Točivým moment je 644 Nm. Vím, že se o starších amerických autech traduje, že nejsou moc silná. Jenže to platí o křižnících z doby po palivové krizi. Tato Riviera je ještě z těch hýřivých dob, kdy si americká auta mohla dovolit nebýt rozumná, ale být i silná a rychlá. Však také někteří Buicku přezdívali „šestimístná Corvette“.

K motoru je napárovaná třístupňová automatická převodovka TH-400. S ní auto zrychlí na stovku za 7,4 sekundy a populární americkou čtvrt míli zvládne za 15,1 sekundy. Kvůli otevřenému diferenciálu ale můžete zapomenout na dělání burnoutů. Když ale šlápnete, tak z místa se odpíchnout umí a ten řev motoru je v tu chvíli nádherný. Maximální rychlost je 212 km/h. Průměrná spotřeba bude patnáct až dvacet litrů, s tím zkrátka musíte počítat. Když budete hodně a často šlapat na plyn, řekne si Buick i o třicet litrů. Ale ten nádherně hutný bublavý zvuk z originálního výfuku vás určitě trochu uchlácholí.

Buick nabízel přední kotoučové brzdy se čtyřpístkovými brzdiči Bendix za příplatek, ale většina aut má jen bubnové brzdy na všech kolech. Přesto dvoutunové auto zpomaluje poslušně a docela rychle. Možná je pedál až příliš jedovatý na můj vkus, takže pokaždé to s námi trochu cukne. Až si říkám, že mě za chvíli Pavel zpoza volantu vyžene. A příplatek necelých 80 dolarů byl i za radiální pneumatiky místo standardních diagonálních. Zmizet ale nemůže měkká a houpavá charakteristika velkých amerických aut, proto se s Rivierou jede nádherně i v klidném tempu. To si pak všimnete i toho, jak je Riviera díky lepší zvukové izolaci celkem tichá a vy se jen koukáte na vlnící se kapotu.

Výroba druhé generace byla ukončena v roce 1970 a místo ní nastoupila opět nádherná verze Boat Tail. Od roku 1979 byli všichni sourozenci na platformě E s předním pohonem. V roce 1993 přišel pro Rivieru první konec, ale o dva roky později byla zpět. Tentokrát už ale naposledy, protože prodejní propad definitivně poslal do důchodu tehdy již osmou generaci v roce 1999 s více než 1,1 milionu vyrobených aut.

Velkým kupé se prostě nedařilo, na svět pomalu přicházela móda SUV. Buick pak jméno použil později ještě pro dva koncepty z let 2007 a 2013, ale do výroby Rivieru nevrátil. V roce 1968 bylo vyrobeno 49 284 aut.

Pro mě to byl zase zcela nový zážitek. Sice už jsem dva buicky řídil, ale Riviera se ani s devadesátkovým Park Avenue, ani s upraveným Skylark Custom nedá srovnat. Dnes mají riviery této generace hodnotu od tří set tisíc do milionu. Záleží na stavu i konkrétní verzi. Výhodou ale je, že Riviera není tím autem, které chtějí všichni, což obyčejně šroubuje cenu do astronomických výšin.