S jedovatou reakcí na plyn a bez střechy. Čtyřicet let stará Alfa Romeo pořád dokáže okouzlit

Bohužel, nejsem ve slunné Kalifornii a nečekají mě stovky mil krásnými silnicemi za láskou mého života, ale jen pár okamžiků ve stylovém veteránu. Ale je to Alfa Romeo, té se nedá odolat. Zvlášť, když jde o nádherný model Spider druhé série.

Model Spider začala Alfa Romeo vyrábět v roce 1966 coby nástupce Giulietty Spider a nádherný tvar mu vdechli Aldo Brovarone a Battista Pininfarina (pro něj to byla jeho poslední práce). Právě u Pininfariny byly jeho první tři generace i montovány. Dvoudveřový dvoumístný roadster s bezrámovými dveřmi vypadal fantasticky snad v každé své reinkarnaci. Původně se měl jmenovat Duetto, protože toto jméno vybrali fanoušci v anketě, ale žaloba od známého italského výrobce sušenek přiměla automobilku použít jednoduché jméno Spider.

Ikonická je hlavně ta první kvůli své zakulacené zádi připomínající sépiovou kost (proto přezdívka Osso di Seppia). Už o čtyři roky později ale byla nahrazena touto – v roce 1969 na turínském autosalonu představenou – druhou sérií s absolutně jinak trénovanou zádí, díky které kufr pojal víc zavazadel, a tak byl Spider o fous praktičtější. Změn bylo ale mnohem víc, třeba jiné krásné kliky, jinak skloněné čelní sklo (díky tomu je v autě menší, ale pořád dost značný průvan), nová a moc hezká kola a kvalitnější interiér. Utopené budíky jsou lépe cloněné před slunečním světlem výraznými štíty. Alfa nabízela i speciální Targu s pevným zadním oknem. Konkrétní auto z nabídky Veteránů na Truc má zrenovovanou střechu a interiér a červená barva mu moc sluší.

Většina aut je dvoumístná, ale pár kusů mělo prostor za předními sedadly polstrovaný a Alfa je nabízela jako 2+2. Reálně se ale vzadu sedět prostě nedá, takže jsem rád, že tento kousek si na to ani nehraje. Vpředu je posez takový na krátké nohy a dlouhé ruce, jak to mívají Italové ve zvyku. Navíc mi vůči sedadlu mírně vyosené pedály ke středu vozu znemožňují označit řidičskou pozici za úplně ideální, ale na meziplyny jsou poskládané dobře.

Jen kousek od věnce je dřevěná hlavice řadičky, takže nemusím nikam dlouze přehmatávat. Také mám v autě trochu stísněný pocit, protože je opravdu malé, ale který roadster té doby nebyl. Horší je to se střechou, kterou mám opravdu velmi těsně nad hlavou, a když ji sundám (je to opravdu snadné), vítr se mi okamžitě dostane do vlasů. Střecha se sundává ručně, po odjištění jediným máchnutím rukou dozadu. Palivoměr ukazuje trochu svéhlavě, ručička se hýbe v každé zatáčce, ale to všechno vás přestane zajímat, jakmile se rozjedete.

Spider ctí klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Techniku si Spider půjčil z modelu Giulia, který byl nástupcem předchozí Giulietty. V této verzi mohly být motory 1,3, 1,6, 1,8 nebo rovné 2 litry. Právě ten největší z nich pohání i tento Spider a v nabídce byl od roku 1971. Dvouvačkový čtyřválec se dvěma dvojitými karburátory Dell’Orto DHLA 40G nabízí 132 koní (98 kW) v 5 500 otáčkách a 178 Nm v 3 500 otáčkách. Nejlepší show a zvuk ale Alfa předvádí nad 6 000 otáček. Maximální rychlost je 195 km/h, na stovku Spider akceleruje 8,8 sekundy a průměrná spotřeba se udává kolem deseti litrů.

Reakce na plynový pedál je ostrá a jedovatá, což se mi hodně líbí. A nádherný je i zvuk italského motoru plný prskání a praskání doprovázejícího jadrné drnčení. Aby ne, vždyť na vývoji dvoulitru se podílel i slavný Giuseppe Busso, po kterém Alfa pojmenovala svůj slavný šestiválec, který má jeden z nejlepších soundtracků na světě. Spider mi spíš svým zvukem připomíná staré šestiválce Ferrari Dino.

K motoru patří pětistupňová převodovka se zalomenou pákou a dřevěnou hlavicí. Řazení je příjemně tužší a kulisa přesná, chce to ovšem jít na ní s citem a nekvedlat s ní jako s měchačkou v hrnci. Nadšené řidiče potěší i dobře poskládané pedály, na kterých se dá přímo tancovat. Krásně citlivé jsou i kotoučové brzdy. Na obou nápravách jsou stabilizátory.

Spider váží 1 025 kilogramů, což je dnešním pohledem úžasně málo, ale na tu dobu celkem dost. Podvozek je spíš měkčí a houpavý, takže je naladěný komfortně. Poznáte to v zatáčkách, kde se Spider docela naklání. Dvoulitr má i samosvorný diferenciál, ale kvůli řízení s dlouhým převodem není Alfa žádné driftovací náčiní. Spíš se hodí na kochání a výletní jízdu se spotřebou kolem 8,5 litru, i když je nejlepší jezdit pod plynem a ve vyšších otáčkách, kde má dvoulitr nejkrásnější zvuk. Možná to není nejrychlejší sporťák, ale úžasný je ten zážitek, který Spider dovede zprostředkovat.

Druhý Spider se vytratil v roce 1982 a nahradil jej třetí „gumák“, který získal svou přezdívku podle nárazníků a spojleru (odkaz na jeho test najdete zde). Původní tvary ctila ještě čtvrtá série, která se vyráběla do roku 1993 (a i tu už jsme na Garáži v testu měli). Čtyři dekády tedy tento nádherný model přinášel radost svým řidičům. Pak vznikly ještě dvě generace Spideru s pohonem předních kol, první na základě kupé GTV, druhý vycházející z Brery. Ten se přestal vyrábět v roce 2010. O dva roky později začal italský koncern FCA spolupracovat s Mazdou a zajímala jej hlavně platforma nové MX-5, na které mohl stát další Spider. Nakonec se ale Italové rozhodli, že platformu využije nový Fiat 124 Spider.

V Evropě se prodalo 16 320 těchto dvoulitrových Spiderů. Modely druhé série jsou populární a samozřejmě levnější než starší verze. Pozor ale na vzácnou limitovanou edici Niki Lauda Special z roku 1978. Série 350 aut se vyznačuje jen kosmetickými změnami proti originálu, a tak je zbytečné si za ní připlácet. Raději sáhněte po normálním dvoulitru, těch bylo 38 379 a celkem vzniklo 51 811 Spiderů druhé generace se všemi motory. Ty se dnes prodávají za ceny od tří set tisíc do půl milionu. Tento konkrétní z roku 1983 by vás vyšel na 380 tisíc korun, což mi přijde jako docela přijatelná cena za dobře vypadající a jezdící starý roadster a auto, které je skutečně sportovní. Při výběru auta dbejte na kontrolu korozi karoserie, zrzavý mor napadá hlavně podlahu a prahy. Z dalších problémů se zmiňují průsaky a přehřívání oleje.