Jízdní dojmy: Alpine A110 S je jedno z nejsvěžejších svezení současnosti

Oficiální vstup na trh bychom měli, ceny jsou oznámené a první showroom v Průhonicích je v posledních stádiích příprav. Už zbývá jen se svézt. To se mně a dalším pár novinářům poštěstilo ve čtvrtek a musím říct hned na úvod jednu věc – i přes panující letní parno, bylo tohle svezení nesmírně osvěžujícím zážitkem.

Na příjezdovce areálu v Krkonoších stojí vedle sebe hned šest maličkých aut, vzhledem k pastelkovým barvám připomínají rozsypané lentilky. I přes mimořádně roztomilý vzhled a rozměry připomínající přerostlé angličáky je ovšem potřeba chovat k prťavým sporťákům ohromnou míru respektu. Koneckonců čísla hovoří jasně, a tak i přes výkon 252, potažmo 300 koní, který se v dnešním světě překoňovaných sporťáků může zdát nezajímavý, lze s maličkou A110, jejíž pohotovostní hmotnost se zastavila na 1 100 kilogramech, na startu i v zatáčkách zpražit nejeden sportovní vůz zvučného jména.

Když už jsme u těch čísel – 4,2 sekundy. Přesně tolik potřebují silnější varianty Alpine A110 (konkrétně ty s přídomkem „GT“ a „S“) k tomu, aby zrychlily z nuly na sto. Pokud ještě stále v hlavě podvědomě řadíte A110 do kategorie hot-hatchů, je na čase změnit její vnímání. Tohle auto spadá do světa, v němž panuje Lotus, Caterham nebo třeba bájná Alfa Romeo 4C.

Tomu samozřejmě odpovídá i celková architektura auta. V hliníkovém šasi je motor – přeplňovaný čtyřválec o objemu 1,8 litru – umístěn uprostřed, za zády dvoučlenné posádky, kde přes sedmistupňovou dvouspojkovou převodovku roztáčí zadní kola. Uspořádání samo o sobě dává A110 krásnou elegantní siluetu, z jejíchž detailů bych vypíchnul sání vzduchu umístěné hned za okny a pak samozřejmě masku se čtyřmi světly, která na denní svícení svítí bílými LED kroužky po obvodu. Když jsem měl během jízdy za sebou v zrcátku další A110, byl na ní tak pěkný pohled, že se mi ani nechtělo koukat dopředu.

Svou první jízdu s A110 absolvuji rovnou v ostré verzi S. Ta má vedle výkonu 300 koní hlavně tužší podvozek s tužšími dutými stabilizátory a mimo jiné i sportovněji laděný interiér. Sedadla jsou karbonové skořepiny Sabelt a kompaktní volant je částečně potažen semišem, stejně jako palubní deska.

Přístup do interiéru je na poměry aut téhle kategorie relativně komfortní – leccos to vypovídá i o snaze zpřístupnit A110 pro každodenní použití. Jakmile sem zapadnu a tuhá sportovní skořepina mě nekompromisně obemkne, mám všechno okamžitě po ruce. Prostor je hodně „na tělo“, ale klaustrofobie se nedostavuje, jednotlivé ovládací prvky jsou přesně tam, kde bych je čekal, a důležité je i to, že je jich přesně ideální množství. To, co má mít svoje tlačítko, ho má, na druhou stranu nejsem zahlcen informacemi a možnostmi nastavení, které nikdo nikdy nevyužije.

Opravdu podstatné je pro mě v tuhle chvíli velké startovací tlačítko uprostřed středové konzole, po jehož stisknutí se za mými zády se zlostným vyštěknutím probudí k životu motor. Ten má příjemně vrčivý zvuk adekvátní pro sporťák, ta pravá symfonie ovšem přichází teprve po stisknutí tlačítka „Sport“ na volantu, což je zároveň jediný volič jízdních režimů.

Zvuk je jen jedna z mnoha věcí, co se na Alpine vyloženě podařily. Výfuk při přidání plynu hřmí a burácí, při puštění plynu naopak radostně prská a střílí. Na těchto reakcích je pochopitelně znát prodleva velkého turbodmychadla, ale to k celé té show tak nějak patří. Jakmile se motor zplna nadechne, letí Alpine kupředu jako střelená, akcelerace je naprosto parádní, brzdy silné a citlivě dávkovatelné, převodovka sází na povely pádel jeden kvalt za druhým a já si to celé ze svojí pozice nízko u země ve stísněném interiéru užívám jako už dlouho ne.

Auto maskuje rychlost jenom minimálně, a naopak se vůbec nebojí mi předat maximum informací o tom, co se děje kolem. Lehoučká karoserie nepotřebuje přehnaně tvrdé tlumiče, aby se auto ovládalo s naprostou přesností. Lehký čumák se nadšeně vrhá za volantem a v zádech a zadku naprosto přesně cítím, co se děje. Na uzavřeném úseku jedné silnice, kde je každá zatáčka zároveň ostrým vracákem, přichází v nájezdech dokonce i nedotáčivost, tu ale beru jako přátelské klepnutí přes prsty za to, že nepracuji s přenosy hmotnosti auta s motorem uprostřed tak, jak se sluší a patří.

Koneckonců to je jeden z rozměrů, které mají opravdu řidičská auta. Nedají vám všechno hned, během prvních pár svižněji projetých zatáček. Abyste z nich získali to opravdu nejlepší, musíte se s nimi naučit pracovat a přistoupit na jejich hru. Jakmile tohle svedete, dostaví se za odměnu řidičská nirvána a absolutní potěšení z řízení lehounkého a obratného auta, vybaveného úžasně sladěnou mechanikou.

Alpine A110 je prostě stroj na radost a taky jeden z posledních vozů svého druhu. Jak padlo už při uvedení cen, A110 je první a zároveň poslední spalovací model znovuzrozené značky. Vše, co bude následovat, už bude čistě elektrické a jakkoliv dává elektromobilita pro běžnou osobní dopravu velký smysl na mnoha úrovních, na vyvolání řidičského nadšení se prostě zatím nehodí. A ani další značky na tom nejsou o moc lépe. Za to, že se Alpine A110 v Česku v oficiální distribuci ještě stíhá objevit, patří tuzemskému zastoupení velká poklona a velký dík. Jedná se totiž o mimořádně zajímavé a zábavné auto.