Hlavní obsah

Slušná ojetina do 100 000 Kč? Zapomeňte! Dnes si připravte dvojnásobek

Foto: Dalibor Žák

Inflace se propsala do všeho, i do cen použitého zboží. A je jedno, jestli se bavíme o herních konzolích, domácích spotřebičích nebo autech. Doba, kdy se dalo slušné ojeté auto koupit do sta tisíc korun, je pryč. Dnes na celkem bezproblémovou ojetinu musíte mít dvakrát tolik.

Článek

Kolik dnes vlastně potřebujete peněz, abyste si koupili opravdu slušné ojeté auto, které poslouží celé rodině, bude spolehlivě fungovat každý den, krom běžné údržby nic navíc chtít nebude a i s ním aspoň dvakrát za rok dojedete na dovolenou k moři a na hory?

Doba, kdy šel takhle koupit za sto tisíc Focus v kombíku a měli jste na několik let vystaráno, je dávno pryč. Dnes stojí slušná ojetina 150 až 200 tisíc korun, aby u ní hned nehrozily nehorázně vysoké účty za opravy a slibovala ještě pár let spolehlivého provozu jen s běžnou údržbou. A to se samozřejmě bavíme jen o běžných autech, ne o luxusních německých prémiovkách na vzduchových podvozcích a elektronikou složitější než řídicí centrum výzkumného ústavu CERN.

Není pravda, že by Česko bylo vrakoviště Západu a že by se tady prodávaly jen staré šunky. Ačkoli v cenové relaci do 75 000 Kč je na webu Sauto.cz necelých šest tisíc inzerátů (ve kterých najdete opravdu všechno možné), mnohem vyšší nabídka je na trochu dražší auta. Například v rozpočtu 150 až 200 000 Kč je aktuálně přes 7000 nabídek, z toho je přes 800 vozů ve stáří do 10 let, nájezdu do 150 000 km a výkonu motoru aspoň 75 kW. Asi nikdo nebude považovat desetiletý Rapid, C-Max či Peugeot 308 za špatná a stará auta. I takové moderní a bezpečné vozy lze v této cenové relaci koupit. Do 200 000 Kč se dnes dá koupit i velmi slušná Octavia III a plno konkurenčních rodinných aut stejné kategorie.

Složitější technika straší všechny

Především jsou to náročné požadavky na čistotu emisí motorů, které stojí za obrovskou složitostí moderních aut. Diesely mají od září 2010 plošně filtry pevných částic i u nás, v mnoha vozech z dovozu se vyskytují ještě déle. Právě částicové filtry, mnohdy díly s cenou několika desítek tisíc korun, patří mezi největší strašáky naftových ojetin. Zatímco s hučícím ložiskem či nefunkčním ostřikovačem zadního skla i za cenu sníženého komfortu jezdit můžete, diesel s poškozeným nebo ucpaným DPF už možná ani nenastartujete, případně s ním nikam nedojedete.

Foto: Ráj veteránů

Jednoduchosti (a spolehlivosti) starých dieselů se ty nové už rovnat nemohou. Extrémně složité a choulostivé systémy řízení emisí si časem prostě v ojetině vyberou svou daň. Nové motory po vyšších nájezdech už vyžadují nesmírně pečlivou údržbu. U benzinových motorů tomu ale není jinak.

Ale ani benzinové motory to nemají jednoduché. Složité systémy přeplňování, drahé vstřikovače přímého vstřikování a rovněž vysoká citlivost na zacházení a pečlivost údržby dělají i z některých benzinových motorů bazarové strašáky, kterým je někdy lepší se úplně vyhnout. Zejména, když nemáte bokem třicet až padesát tisíc na první nutný servis, aby auto vůbec jelo.

Ne snad, že by opravy nehrozily ani u mladších a méně ojetých vozů, ale když vynecháme známé průšviháře, jsou moderní auta celkem spolehlivá a s běžnou údržbou běžně zvládají 300 000 km, než začnou drahé složitosti, jako zmíněné částicové filtry, zlobit. Musíme se zkrátka smířit s tím, že doba felicií a jiných technicky primitivních aut, která si člověk pomocí běžného nářadí (a s díly za pár stokorun) opravil sám, je dávno minulostí.

Levné auto není levné pořád

Levné auto nikomu nezakazujeme. Akceptovatelný povoz se dá pořídit klidně za padesát až sedmdesát tisíc korun a na krátké cesty kolem komína to může být naprosto vyhovující automobil. Horší je to ale s použitelností takového auta jako plnohodnotného rodinného vozu na pravidelné delší cesty.

Stará technika má zkrátka své limity, a i když se kupec ojetého auta smiřuje s tím, že kupuje věc použitou, každý vždycky rozdmýchává plamínek naděje, že právě jemu se ten vůz nezačne hned sypat. A vskutku, dost lidí má štěstí a krom běžné údržby a drobných oprav toho na autech moc neřeší. Když je technika jednoduchá a spolehlivá, moc se toho také nerozbíjí.

Foto: Dalibor Žák

Třeba takové Volvo V70 je ikonou spolehlivosti. Legendární naftový pětiválec zvládne více než půl milionu kilometrů pouze s běžnou údržbou, a pokud autu věnujete aspoň základní péči, nemusí ani po letech a kilometrech rezavět.

Bohužel s narůstajícím stářím a kilometry dojde plno i jinak spolehlivých aut na hranice svých možností a nezbytnost dalších oprav a investic se nevyhne nikomu. Vedle spotřebních věcí, jako jsou pneumatiky a brzdy, se tak přidají nutné opravy zavěšení, výměna zkorodovaného výfuku a další a další opravy, aby vozidlo vůbec prošlo „technickou“. A jakmile začne zlobit elektroinstalace, z auta unikají provozní kapaliny a objeví se koroze, což nebývá u patnácti- až dvacetiletých aut žádná výjimka, ale spíše pravidlo, je zle.

Náklady na prosté udržení takového auta v provozu začnou růst a zatímco dříve jste jen řešili běžnou provozní údržbu za pár tisíc korun ročně, najednou necháte každý půl rok v servisu, deset patnáct tisíc za „kraviny“. Jen aby to jelo a dostalo technickou. To pak člověk přemýšlí, jestli si opravdu neměl připlatit za mladší a novější vůz, u kterého tohle všechno přijde sice jednou také, ale ne hned. Jenže co si počít, když není rodinný rozpočet nafukovací a „dvě kila“ na automobil teď prostě nemáte?

Banky nechtějí stará auta financovat

Logickou úvahou mnoha lidí je nějaký způsob financování, u ojetých aut nejčastěji formou úvěru. U nových vozů je to zcela běžné, například pro firmy jsou operativní leasingy mimořádně atraktivní produkt. Soukromý kupec, který si to do firemních nákladů nedá a neodečte si daň, to vidí samozřejmě trochu jinak.

Financovat ojeté auto jde také a je to oblíbený způsob, jak se dostat k vozu, který je dražší, než kolik máte v hotovosti. Princip funguje podobně jako u leasingů nových automobilů, ale do hry vstupují i další faktory a je zajímavé, že některé společnosti nechtějí příliš stará a levná auta financovat.

Foto: Dalibor Žák

Různé produkty financování jsou optimální především jako daňově a nákladově odečitatelná položka pro firmy. Ovšem i v soukromé sféře to může mít smysl. Kdo jezdí hodně a potřebuje spolehlivé a větší auto, nic jiného mu nezbyde, pokud nemá potřebnou hotovost.

Zjednodušeně by se dalo říci, že banky tlačí na leasingové společnosti financovat novější, tedy méně riziková auta. Takové finanční produkty jsou pak z pohledu koncového zákazníka také dostupnější. Naopak u starších vozidel je to problém. Jelikož je banky vyhodnocují jako riziková, tak pokud přímo neodmítnou takové auto financovat, je výsledný produkt pro zákazníka dražší (vyšší splátka, vyšší náklady). A ve výsledku přeplatí tolik, že by bývalo lepší si koupit dražší a novější auto. Například u novějšího vozu s cenou 200 000 Kč lze formou úvěru na čtyři až pět let při úrokové sazbě do 9 % dosáhnout na přeplatek jen asi 30 000 korun. U starších aut to poměrově vychází mnohem hůř.

Financování v současné době nahrává i to, že s reálnou inflací stále přes 10 % jsou pak úrokové sazby mezi 7 a 9 % vlastně velmi výhodné. Nejde ale generalizovat, protože výsledné sazby se individuálně liší a těch produktů a způsobů financování je tolik, že nejde vypíchnout jeden model obsahující všechny.

Jen to uvádíme jako příklad. Lze pochopit, že někteří lidé jakoukoli formu půjček odmítají. Jenže když nemáte k dispozici veškerou hotovost, jiná forma neexistuje. A zatímco můžeme vést diskuse o tom, jestli má smysl si draze půjčovat na zbytné věci, jako je třeba dovolená nebo Vánoce, tak zrovna automobil je věc, která přináší aspoň nějaký trvalý užitek. Bez dovolené v Thajsku se člověk obejde, bez automobilu na dojíždění do práce už hůře.

Novější auto je bezpečnější a lépe se prodá

Také je potřeba si uvědomit, že požadavky lidí se neustále posouvají a kupující jsou náročnější. Například dnes už je auto bez klimatizace či centrálního zamykání velmi obtížně prodejné. Lidé chtějí komfortní prvky výbavy obvyklé u luxusnějších vozů i v ojetinách, především pak moderní infotainment s možností snadného propojení telefonu s autem a schopností přehrávat oblíbené hudební formáty.

Foto: Dalibor Žák

U moderních aut jsou velmi lákavé propracované systémy konektivity a infotainment, bez čehož se v dnešní době mobilů a aplikací na všechno už obejde jen málo konzervativních lidí. Ale moderní vozy mají ještě jednu opravdu důležitou věc…

Sice lze namítat, že dotykové obrazovky infotainmentů v autech beznadějně zastarávají, což se o tlačítkách říci nedá, ale možnost propojit přes bluetooth a USB telefon či nějaké hudební médium už dnes považují lidé za nezbytnost. A rádi se necháváme rozmazlovat věcmi, jako jsou vyhřívané sedačky, parkovací asistent a kamera, tempomat a podobně.

Foto: Euro NCAP

... a tou je vysoká úroveň pasivní bezpečnosti. I moderní obyčejná Dacia Sandero nabízí ve výsledku lepší ochranu posádky při nárazu než dvacet let stará Fabia či jakékoli jiné auto segmentu B a C.

Novější a modernější auta ale mají ještě jedny důležité prvky výbavy - a to jsou rozsáhlé bezpečnostní a podpůrné systémy. I když na některé moderní „pomocníky“ nadáváme, tak novější vozy jsou řádově bezpečnější, a pokud by mělo dojít na nejhorší, tak poskytují celkově lepší ochranu posádky. Pokud si má někdo vybrat, tak vždycky bude chtít bourat v autě z roku 2015 než třeba ve vozidle o deset dvanáct let starším.

Samozřejmě i starší a levnější vozy mají na trhu své místo a mnoha lidem budou na krátké občasné cesty stačit. Případně jako druhé auto v rodině, se kterým se nejezdí každý den a v plném obsazení. Ale už je velmi těžké třeba o první generaci Fabie, jakkoli to bylo dobré auto, uvažovat jako o plnohodnotném rodinném voze, se kterým se ročně najezdí třeba 20 až 25 000 km. Jde to, ale už je to o mnoha kompromisech a hromadících se rizicích.

Související témata:
Načítám