Test ojetiny Alpina B10 V8 (E39): Když se spokojíte jen s tím nejlepším

Historii malé továrny původem z města Kaufbeuren na úpatí Alp věnuji někdy v budoucnu určitě i samostatný článek. Způsob jejich výroby i filozofie mne dlouhodobě fascinuje a rád bych ten proces jednou viděl i na vlastní oči. Ostatně věci se můžou v budoucnu rapidně měnit, protože obchodní značka Alpina dnes již patří automobilce BMW a nastává otázkou, jak bude výrobní program, který byl vždy spjatý s úzkou spoluprací automobilky BMW, vypadat do budoucna.

Krédem Alpiny byl vždy vysoký komfort jízdy, splnění individuálního přání zákazníka a špičková kvalita použitých materiálů. Ostatně většina vozů z produkce Alpiny zůstává dodnes v provozu a mnohé z nich mají již za sebou i astronomické porce kilometrů. Nedávno jsem četl zajímavý přepis rozhovoru britského periodika Autocar s Andreasem Bovensiepenem, spolumajitelem Alpiny, kde mimo jiné říkal, že Alpina vždy stavěla vozy pro zákazníky, kteří s nimi běžně najíždějí desetitisíce kilometrů ročně a nemusí se na německé neregulované dálnici vůbec limitovat.

Vždyť mnohé vozy Alpina dokázaly atakovat tří set kilometrovou maximální rychlost už v době před více než dvaceti lety. Doufejme, že výsada nelimitovaného Autobahnu nám tu ještě dlouho zůstane, onu tmavomodrou „babičku“ B10 V8 tam jistě jednou milerád vezmu a vyzkouším, zda oněch 277 km/h, které má psané v techničáku, umí vykouzlit ještě dnes po pětadvaceti letech.

Značka Alpina mě vlastně provází přímo od dětství. Kdysi dávno, v roce 1991, jsem dostal svůj první autokatalog v brožovaném výtisku, který byl věnovaný všem aktuálním modelům, nejen autům prodávaným v tehdejším krátce porevolučním Československu. Škoda, že už se dávno ztratil, ale v něm jsem tehdy jako kluk nacházel mnohé automobilové sny. Naše rodina si tehdy reálně nemohla dovolit ani ten Favorit, který kraloval spodní cenové nabídce, ale dobře vím, že kdesi v ceníku i na vyobrazení figurovala Alpina B10. Měla označení Bi-Turbo a omračující výkon motoru i maximálku blížící se 280 km/h. To bylo vedle Lamborghini Diabla jedno z nejvíc cool aut z celého katalogu.

Označení Alpina B10 už pak nějak natrvalo zůstalo zafixované v mé hlavě. Samozřejmě že staré Bi-Turbo z přelomu osmdesátých a devadesátých let dnes již nekoupíte za lidové peníze, stojí podobně, jako byste si šli pro zbrusu novou Alpinu. Zůstalo v mém srdci jako jeden z tajných snů. Alpina B10, která ovšem přišla na trh v následující generaci, zůstala naštěstí zatím daleko dostupnější. Tou byla (nejen) mnou oblíbená generace řady E39. Byla to velmi solidně postavená pětka, která mistrně kombinovala sportovní jízdní vlastnosti s vynikajícím komfortem jízdy. A Alpina to celé posunula o jednu celou dimenzi výš.

Kombinace skvělé řidičské nátury pětky E39 a specifického doladění vozu v továrně Alpiny v Buchloe způsobila, že jsem poslední dobou seděl u inzerce a hledal vhodné exempláře. Cenová škála se velmi liší, záleží na reálném stavu i na nájezdu oněch aut, ale základem je vždy neprorezivělá karoserie. BMW řady 5 (E39) zkrátka rádo rezne a dnes po minimálně dvaceti pěti letech od počátku produkce to je opravdu znát. Málokteré auto nejezdilo i v zimě, zákazníci Alpiny či běžného BMW 5 (E39) často na svých vozech nějakou tu kovomorku přeci jen mají.

Nejvíc trpí prahy v okolí zvedacích bodů karoserie, lemy blatníků, okraje dveří a zejména zadní víka kufru, speciálně růžky, kde byl prošroubován úchyt speciálního spoileru Alpina. Na konkrétním kousku je vše až na ony růžky zadního víka v naprostém pořádku a ono místo, kde je prošroubován držák spoileru, je stále jen zárodkem, který vyžaduje jen lokální ošetření bez nutnosti složitějšího broušení i lakování.

Interiéry Alpiny B10 vypadají i po čtvrt století takřka dokonale. V sedadle řidiče se dokážu uvelebit, sportovní sedáky s nastavovací délkou fungují i dnes naprosto impozantně a ani po více než stokilometrové jízdě se mi z nich absolutně nechtělo vystoupit. A to je celé smyslem a posláním Alpiny. Dokázat cestovat vysokým rychlostním průměrem v pohodlí a luxusu, ale umožnit řidiči i nějakou tu radost, kterou si užije v zatáčkách. A tady mne auto neustále překvapuje. Jestli jsem nedávno psal, že osmiválce v pětce (E39) mají odtažitější charakter řízení, protože se pod kapotu už nevejde hřeben řízení, ale musí si vystačit s převodkou a oběžnými kuličkami, tak ono to na citu a vnímání silnice skrz volant není zas až tak patrné.

Silnice se skrz volant a přední nápravu čte skutečně velice dobře a auto je nejen stabilní, ale příjemně řiditelné plynem, který spolu s velkým točivým momentem osmiválce pomáhá dotáčet oblouk zatáček. Vzhledem k tomu, že rychloměr končí rafičkou u číslice 330 km/h, mám podle grafiky přístrojů pocit, že stovka je vlastně spíš šedesát a na to, kolik kde jedu, si musím vážně dávat velký pozor, jinak se mi začne brzy poštovní schránka plnit dopisy s fotkami z policejních radarů. To auto je totiž tak nějak nonšalantně rychlé. Přitom nepřišlo nic z citu pro ovládání, není ani příliš těžké a opravdu i na pěkném kusu nefrekventované okresky vykouzlí jeden rohlík na tváři za druhým. Alpina je zkrátka daleko měkčeji nastavená než M5 anebo i výchozí 540i v M packetu, ale není to kupodivu na úkor jízdních vlastností.

Alpiny stavěné na bázi trojkového BMW E46 anebo pětkového E39 byly po delší čas jedinými relativně dostupnými ojetinami značky, která má ve znaku trumpetky karburátorů a klikovou hřídel. Schválně se někdy na logo Alpina pořádně zadívejte! Ještě před pár lety bylo možné tato auta koupit za nějakých sedm až deset tisíc eur (170–245 tisíc Kč), kde ty ceny začínaly, ale to už je bohužel historie. Slušné kousky už dnes vyjdou na dvojnásobek, ty opravdu perfektní a nějakým dílem náhod i málo ježděné na trojnásobek.

Čas letí a Alpiny vyráběné v osmdesátých a v první půlce devadesátých let začínají být regulérně veterány a produkce pozdních devadesátek najednou zrovna tak získává emotivní, nostalgický náboj pro nás, kteří jako malí o těchto autech snili leda nad stránkami časopisů.

Servis je u Alpiny B10 svým způsobem podobný jako u výchozích BMW. Model B10 3.2 (později 3.3) měl karoserii modelu 528i, řadový šestiválec měl svůj původ v bloku M50, hlava byla upravená M52 a konstrukcí se podobal americké verzi motoru pro M3 (E36). Šestiválcová Alpina B10 mohla být vybavena místo automatu Switchtronic dokonce i manuální převodovkou.

U osmiválců, které mají svůj vlastní blok, klikový hřídel i vačky, spousta ostatních komponentů pochází z výchozího BMW 540i. Pětistupňový automat ZF5HP-24 s byl s tlačítky na volantu Switchtronic u osmiválců vždycky. Motory Alpina 4,6 V8 a později 4,8 V8 montovalo i samotné BMW do vozů X5 iS a dával je i britský Morgan do jejich vlajkové lodi Aero 8. Specifické náhradní díly se sehnat stále dají, jen některé stojí pochopitelně víc než na běžné BMW. Servisně nejnáročnější bude poslední faceliftová Alpina B10 V8s. Má nejsilnější provedení osmiválce M62 o objemu 4,8 litru, vyrobilo se jich navíc velmi málo a mají i větší a daleko dražší brzdový systém.

Ty, kteří mají rádi jen tu nejmodernější produkci, už asi tahle auta příliš neosloví. Musí se skutečně řídit a infotainment má jen jeden malý displej, který sloužil jako tehdejší navigace a pro doplňkové funkce. Grafika vzbuzuje úsměv a ti, kteří onu dobu nezažili, budou jen nevěřícně kroutit hlavou.

O to víc mne nadchlo, že výměník CD v kufru funguje a můžu si do něj postupně naskládat cédéčka s oblíbenými devadesátkovými alby. Ozvučení Alpiny je uvnitř naprosto fenomenální. Kromě permanentního „singlu“ skvěle decentního, ale v otáčkách velmi hutného osmiválcového soundtracku jsem si už poslechl pár starých alb od Petera Gabriela a k tomu třeba i singl „Wrong number“ od The Cure, který debutoval přesně v době, kdy kdosi zadal do výroby v Alpině přesně toto konkrétní auto.

Vidíte jak moc se Alpina od ostatních špičkových BMW liší. Když bych vám tu recenzoval ikonickou M5 (E39), budu se snažit psát o tom, jak jsem využil nedávného takřka aprílového počasí, našel zapadlou silničku s pár pěknými oslizlými vracáky a piloval podřazení s meziplynem a přetáčivé smyky. V Alpině mě to vlastně ani nenapadne. Rád se svezu jak po dálnici, tak i ráno oklikou přes mé oblíbené okreskové úseky a cesta pro nedělní pečivo se vždycky poněkud protáhne. Nezkouším překonat trakci zadních kol, ale svezu se čistě, svižně, ladně. Osmiválcová B10 ocení jemný řidičský přístup. A to se mi právě na Alpinách líbí. Možná jsou stvořeny pro lidi, kteří už si nechtějí nic dokazovat a ví, že se i přes takovou tu předstíranou skromnost stejně spokojí jen s tím nejlepším.