Žere i trávu kolem silnice a křičí na všechny strany: Brumlavý Dodge Challenger V8 je silně návykový

Málokdy se nám dostane do rukou auto, které je hrubé, neurvalé, hlučné, nepraktické, ale lidé kolem jej milují. Můžete být klidně Mahátma Gándhí či Nelson Mandela, ale jakmile osedláte nový ostrý bavorák série M, stáváte se hrubiánem a veřejným nepřítelem číslo 1. Jenže pokud hupnete do širokých křesel tohoto Dodge a nastartujete jeho mocný osmiválec, nastane pravý opak.

A to i přesto, že Challenger třetí generace dlouhý lehce přes pět metrů vypadá a zní jako benzinuchtivá hlučná bestie. Navíc je tento model vyráběný od roku 2008 na evropské poměry poněkud nepraktický, a to jednak šířkou bez zrcátek činící 1,92 metru a jednak dvoudveřovou karoserií s bočními vraty dlouhými jako pracovní týden.

Jenže pak se stačí zahledět do jeho čtyř diodových očí s bixenony, které jsou spolu s maskou zapuštěné hlouběji a lemováné kapotou i nárazníkem. No, a navíc si přidejte znatelně robustní nárazník s lízátkem i funkční sací otvor v kapotě – to se hned ideově vrátíte do starých dobrých 70. let.

A jiné to není ani s typickou boční siluetou tohoto pro Evropana nepraktického vozu, která je zakončená poměrně obyčejnou zádí s jednoduchými diodovými světly a dvěma obdélníkovými koncovkami výfuku. K tomu si připočtěte křídlo s kamerou i nápis Dodge. Samostatně nic hitparádního, ale v kombinaci s celkem nádhera.

Za zmínku ještě stojí kromě obřích litých kol též prostorný zavazadelník, kam dáte dvě mrtvoly a nářadí k jejich zakopání. Ten má stejně jako většina nových aut táhlo pro otevření kufru zevnitř, nicméně ne nikde schované, ale nápadně visící hned u zámku. Takže kdyby vás někdo unesl a hodil do kufru Challengeru, víte, kam sáhnout.

Další nespornou výhodou Challengeru je, že jej nemá „každý“. To se nedá říct o jeho přímém konkurentovi ze stáje Ford, který s nadsázkou řečeno ve Spojených státech amerických platí za „pony car“ pro středoškoláky a u nás jako vůz pro starší podnikatele řešící krizi středního věku či mladé lidi toužící po výkonném autě za dostupnou cenu.

Uvnitř Challengeru se posadíte do relativně obyčejných širokých sedaček, které si nastavíte částečně mechanicky a zčásti elektricky. V testované výbavě Road/Track jsme sice neměli plně kožená křesla, zato jim však nechyběl výhřev ani ventilace, což bylo celkem příjemným překvapením. Pokud jde o zadní sedadla „pětimístného“ Challengeru, tak tam pochopitelně není moc místa, ovšem to je standardní vlastnost většiny aut tohoto typu.

Další fajn prvek je elektricky nastavitelný sloupek řízení s vysokým rozsahem v obou osách. Zřejmě proto, aby se dovnitř pohodlně vešel vysoký basketbalista, široký milovník McDonald's i malý Mexičan. Samotný volant pak nabídne klasická fyzická ovládací tlačítka, spíše širší věnec a jen minimální bicepsy zabraňující sklouznutí palců z ideálního úchopu.

Ono těch obyčejných ovládacích prvků je vlastně v interiéru plno, což ladí k celkovému jednoduchému designu vozu. Tím však nechceme říct, že by nešlo o hezké zpracování. Právě naopak. Vždyť celá palubka je čalouněná kůží, stejně tak část středového tunelu či loketní opěrka. Na pohled i omak materiál působí poctivě a nijak velejemně, což nám k Challengeru opět sedí.

Snad jen zapuštěné budíky s digitálním tachometrem v kilometrech a analogovým v mílích jsou takovým příjemným grafickým zpestřením pro vaše oči. Uprostřed nich má své místo palubní počítač, kde nastavíte pár funkcí, pustíte si stopky kvůli jízdě po okruhu, zjistíte spotřebu či kolik kW váš motor právě využívá.

Zcela jednoduše působí také infosystém auta, který tvoří klasická dotyková obrazovka se softwarem umožňujícím měnit grafické pozadí multimédií. Kromě několika nastavení zajišťuje zařízení poslech rádia, streamování hudby, připojení telefonu, přičemž nechybí ani Apple CarPlay / Android Auto konektivita. Dále je zde jednoduchá navigace a podrobnější nastavení klimatizace.

Běžně bychom tedy infotainment přešli jako nezajímavý, ovšem zaujala nás jeho bootovací obrazovka se zrychlenou volbou, která umožňuje hned po startu rychle aktivovat výhřev/ventilaci sedadel vpředu či výhřev volantu. Na jedno ťuknutí.

Dotyk pochopitelně není úplně nejergonomičtější, na což výrobce myslel a neopomněl na klasická ovládací tlačítka pro klimatizaci a také pro nastavení jízdních profilů včetně závodního režimu s pokročilým systémem řízeného rozjezdu. V Dodgi patrně počítali, že když si Challenger koupíte, budete jezdit na tzv. drag race závody či pálit zadní pneumatiky zcela zbytečnou, avšak vysoce bohulibou driftovací kratochvílí.

Když už sedíte za volantem a máte doobdivovaný interiér, přichází ta nejsladší část, a to uvedení 5,7litrového brumlavého osmiválce OHV do chodu, což se provádí startovacím tlačítkem. Přiznáme se, že někdy jsme si pro potěchu duše startovali i nadvakrát. Ten zvuk je podobně návykový jako startovací sekvence vidlicového dvanáctiválce s dekompresorem starého BMW 850.

Samotný rozjezd už je pak díky ergonomické páce automatické převodovky věc pohodového tahu, načež na otáčkoměru začnou pomalu poskakovat hodnoty rotací za minutu. Tím se zesílí zvuk výfuku, což opět působí ladně pro uši řidiče i jeho okolí. Tedy nestalo se nám, že by nás někdo za onen konstantní rámus hnal koštětem. Naopak jsme dostali víc reálných palců nahoru než kdejaký automobilový influencer na Facebooku.

Přestože je zastavěná vidlicová osmička naladěná na 276 kW (375) koní a pohání výhradně zadní kola, většinu času stejně spíš vybízí k pohodové brumlavé jízdě. Práce převodovky je hladká jako olejový film 0W20, odhlučnění neměřitelné, protože slyšíte jen burácející motor, výfuk či rádio, a co teprve ten výhled přes dlouhou kapotu s vyvýšenou kapličkou! To je, jako kdybyste se náhle přesunuli na starou Route 66.

Mimochodem motorizace umí během ustálené jízdy vypnout 4 válce, to aby ušetřila trochu paliva, nicméně jde jí to stejně dobře jako slepému přesná olympijská lukostřelba. I když budete jezdit normálně, až defenzivně, podíváte se v kombinovaném provozu leda lehce pod 11 litrů na sto.

Jakmile na to budete více šlapat, svižněji rozhýbávat tohle takřka 1,9 tuny těžké auto, užívat si 556 Nm posílaných na zadní nápravu třeba i trochu dynamičtěji, poletí apetit vysoko vzhůru jako sláva Kurta Cobaina.

Máme-li Challenger opět srovnat s jeho rivalem Mustangem, tak ten v odcházející generaci jezdí díky pětilitrovému osmiválci a automatickému desetikvaltu za 11 litrů na sto, ovšem v plném dálničním zápřahu s tempem 200 km/h, jak jsme ostatně vyzkoušeli cestou do Černého lesa na západě Německa. Pokud tohle uděláte s Challengerem, nejspíš vám bude jeho 70litrová nádrž brzy malá.

Když už však Challenger půjdete vyvenčit, připravte si ruce. Posilovač řízení je i na komfortní režim poměrně tuhý, takže za volantem musíte pořádně zabrat. Testování v serpentinách se pak rovná cvičební lekci v posilovně. Zkrátka žádná hračka pro začátečníky nebo milovníky motokárových tratí, neb tuhle severoamerickou masu železa musí krotit zkušené šoférské svaly.

Poslední takovou řidičskou tečkou jsou zpětná zrcátka umístěná na dveřích. Jsou sice elektricky stavitelná, vyhřívaná a opatřena indikací monitoringu slepého úhlu, ovšem není v nich skoro nic vidět. K autu se sice designově hodí, ale z praktického hlediska už lehce pokulhávají. A víte co? Nejspíš vám to bude úplně jedno.

Dodge Challenger R/T s objemným osmiválcem rozhodně patří mezi vulgární, užraná, hlučná a do dnešní ekozelené Evropy nevhodná auta. Svými tvary je ryze nepraktický, těžko se řídí, platíte vysokou pojistku, ale…

... každá jízda vás upřímně baví, každý start motoru je balzám pro uši a vztyčené palce od dětí, dělníků i matek s kočárky jsou možná takovým malým společenským vzkazem, že jste si vybrali dobře.

Jenže na to vybírání už nemáte moc času, protože zastavované nepřímovstřikové motory V8 HEMI brzy skončí a nahradí je moderní šestiválce. Pravděpodobně budou daleko dynamičtější, jak ostatně ukázal náš srovnávací test RAM 1500 versus Ford F-150, jenže ta konstrukční jednoduchost, objem, brumlání… To nám bude chybět.

Jestliže vás tento pravověrný musle car bez nálepky auta pro severoamerického středoškoláka zaujal, můžete si jej zakoupit v některé z autorizovaných prodejen amerických aut, kterých je v Česku hned několik.

Nám však model zapůjčila společnost Tucar, která má svůj hlavní showroom v Tuklatech nedaleko Prahy. Tam pořídíte Dodge Challenger s motorem 3,6 litru V6 od cirka 1,1 milionu korun. Pakliže budete chtít základní osmiválec 5,7 litru a výbavu podobnou testovanému modelu, tak musíte z vašeho bankovního konta vybrat 1,6 milionu korun. Model s osmiválcem 6,4 litru pak stojí od dvou milionů a výše, zatímco kompresorem dopované typy Hellcat V8 6,2 litru začínají od 2,6 milionu korun.