Range Rover Velar je fantasticky jezdící SUV. Ale také ukazuje, proč nad SUV často kroutíme hlavou

Tím bychom začali, co říkáte? Rozplývat se nad jízdou budu později. Takže, máme tady skutečně velké auto, vlastně bych podle pocitu od volantu i toho, jak Velar působí jen tak zaparkovaný, tipoval ještě větší než 4,8 metru. Jenže on je také dva metry široký, takže jsem často trpěl nejen při manévrování v podzemních garážích, ale i po Praze (a tím rozhodně nemyslím jen uličky Starého Města).

Ovšem hlavně na zadních sedačkách byste vnější nadrozměr hledali marně, tady jsem si se svými 181 cm připadal jako v hatchbacku nižší střední třídy. I kufr s udávaným objemem 552 litrů vypadá solidně spíš jen v té tabulce technických údajů, uživatelská realita s velmi vysoko posazenou nákladovou hranou a dost mělkým prostorem pod roletkou je méně příznivá.

Troufám si ale napsat, že cílovce bude toto úplně jedno. Respektive, nebude to pro typického zákazníka nijak zásadní problém. Velar je tady hlavně od toho, aby zaujal vzhledem, stylem, aby svého majitele reprezentoval. A to dělá celých osm let, co je na trhu (také mě překvapilo, jak dlouho se už tento range rover prodává), naprosto parádně. Však se nedávný facelift na jeho vnějším designu projevil minimálně, s čímž zcela souzním.

Ale co už by cílovka řešit mohla – a nejspíš i bude - to je poněkud rozpačité vyznění interiéru. Ten se na rozdíl od karoserie změnil podstatně, rozloučili jsme se již s notně přesluhujícím infotainmentem a bohužel i panelem ventilace, nyní se prakticky vše odehrává na 11,4palcovém dotykovém displeji, který ale grafikou, rozlišením i uživatelskou přívětivostí spíše přesvědčí.

Interiér je i díky takto koncentrovanému ovládání vyloženě minimalistický, což rozhodně není na škodu, testované šedivé provedení (jinak moje oblíbená barva) však nepůsobilo dojmem, že byste měli sedět v autě za necelé tři miliony. Hlavně rozsáhle plastová plocha kolem voliče převodovky a schránky pod displejem prémiový pocit rozhodně nevyvolávala. Možná v nějaké jiné barevné kombinaci, s jiným dekorem…

Celkovému pocitu nepřidal ani chod zmíněného voliče převodovky, bylo to celé nějaké takové vachrlaté, kvalitu a bytelnost si představuju jinak.

Jedna obří pochvala však míří k tempomatu – ten se totiž z adaptivní funkce dá přepnout do klasiky bez hlídání vzdálenosti. Máloco mi v moderních autech udělá takovou radost.

Opravdu si nevybavím SUV, které by mě takto jízdně zaujalo. A řekl bych nejen na poměry SUV, Velar je zkrátka excelentní vůz. Ať jde o motor, jeho sladění s automatickou převodovkou, naladění podvozku, které moc pěkně skloubilo komfort i s jistým jízdním projevem. Ono se to často píše, že nějaké auto „zkombinovalo komfort s přesvědčivým chováním v zatáčkách“, ale znovu musím napsat, že si nevzpomenu, kde se to takto úžasně povedlo. Velar je vzorově pohodlný, nemlátí na nerovnostech, podvozek je skvěle odhlučněný, v zatáčkách se však vzdor své vyšší stavbě naklání minimálně. Dokonce jsem až občas měl pocit, že Velar skutečně řídím a hlavně cítím. Že vím, kolik přilnavosti pneumatiky mají a kam přesně natočit volant, aby byl průjezd zatáčkou co možná nejčistší, nejplynulejší, nejefektivnější…

Zcela vážně jsem se pravidelně za volantem Velaru přistihl, že mě baví řídit. Že si užívám nejen luxusní pohodlí vzduchového podvozku, ale i to, jak nečekaně hladce, lehce a čitelně se pohybuje zatáčkami. Jedno z nejpříjemnějších překvapení za dlouhou řádku testovacích aut.

A v radostném duchu budeme pokračovat. Šedivý kousek totiž poháněl famózní vznětový třílitrový šestiválec s výkonem 221 kW a točivým momentem 650 Nm. Opět marně doluju v paměti, kdy bych byl z podobné jednotky tak nadšený. Tady není špatně nic – motor je v prvé řadě úžasně kultivovaný, musíte hodně, hodně napínat uši, abyste i po studeném startu poznali, že jde o nafťák. Šestiválec je pak i silný, řekl bych, že pro potřeby Velaru, který se občas bude chtít předvést v levém dálničním pruhu, dokonale přesvědčivý.

Absolutně bez připomínek je i spolupráce s osmistupňovým automatem. Ani jednou se mi nestalo, že by převodovka jakkoliv zaváhala, vždy na přidání plynu reagovala adekvátně zvoleným převodem. Žádné prodlevy, zmatkování, nic… Když k tomu přidám ještě těžko zaznamenatelnou změnu rychlostí, vyjde nám také jedno novinářské klišé – o práci převodovky vlastně vůbec nevíte. U Velaru však i toto platí stoprocentně.

Velmi pozitivní budu také u spotřeby paliva, i díky přítomnosti mild-hybridu 48V jsem se pohyboval nejčastěji kolem osmi litrů, častější výskyt na dálnici a ve městě zvýšil průměry k devíti litrům. Hezké, vždyť jsem řídil 4,8 metru dlouhou a 2,1 tunu těžkou čtyřkolku s automatem a třílitrovým šestiválcem.

Věrný tradici značky Range Rover přijíždí i Velar s terénní výbavou, která by našla využití snad až v dakarských podmínkách. Máme tady asistent pro rozjezd při nízké trakci, redukci, systém kontroly náklonu, asistent pro sjíždění prudkých svahů nebo sledování hloubky brodu… Poslední položka je tedy za desetitisícový příplatek, jinak vše ostatní a ještě daleko víc dostáváte ve standardu. Za toto Range Rover těžko kritizovat, zkrátka Velar vybavili tak, aby více než obstál i mimo asfalt. Jenom si říkám, jestli výše popsané někdy udělá jinou než marketingovou službu v brožuře. Já jsem se tedy systém pro sledování hloubky brodu vyzkoušet neodhodlal.

Motor, převodovka, podvozek, celkově jízdní projev Range Roveru Velar se vznětovým šestiválcem je fantastický, dlouho jsem takto dobré auto neřídil. Jak jsem už však napsal v titulku, Velar je do značné míry typickou ukázkou toho, že kategorie SUV opravdový smysl často postrádá. Na rozhlehlém půdorysu totiž dostanete auto, které víc prostoru uvnitř ani praktičnosti nenabídne, jenom zkrátka vozíte víc hmoty. Hezké hmoty, to bezesporu. A hezky vozíte. Stejně jsem se však nemohl zbavit dojmu, že je to všechno takové zbytečné.

Jenže pro typického zákazníka hezky zbytečné. Přesněji řečeno, jen hezké. Víc místa na zadních sedačkách a větší a přístupnější kufr zájemce o Velar bude těžko řešit (a když, může si koupit klasický range rover), podobně se dost těžko bude zamýšlet nad smysluplností terénní výbavy. Velar je stylovka a tady se na racionální přístup nehraje.

Z pohledu stylovky a luxusního zboží bych však minimálně testovanému kousku vyčetl přemíru plastů na středovém tunelu, ale je fakt, že konkurence (zvlášť ta od BMW) umí být v tomto směru ještě daleko, daleko lacinější.

A co za to? Na testovanou verzi s třílitrovým vznětovým šestiválcem o výkonu 221 kW si připravte nejméně 2,5 milionu, konkrétní kus pak se všemi příplatky přišel na 2,8 milionu. Také byste od pohledu (zvnějšku) tipovali ještě víc? Dojem Velar umí, to mu jde perfektně. A to je asi tak všechno, co typický zákazník potřebuje vědět.