Od stanice ke stanici až na konec světa: Vodíkovým SUV Hyundai Nexo jsme pokořili Dánsko

Náš vodíkový cestopis po Nizozemsku oslovil čtenáře a nás motivoval k tomu, abychom tuhle průkopnickou technologii otestovali ještě hlouběji. Napsali jsme proto do Hyundaie, vypůjčili si jejich Nexo pracující s palivovými články a vyrazili směr sever.

Futuristické SUV dokáže uložit ve svých nádržích až 6,33 kg vodíku, a zajistit tak reálný dojezd přes 550 km (papírově až 666 km), nicméně jak se v průběhu testu ukázalo, není tomu tak vždy a nejde úplně pokaždé o chybu auta či řidiče.

První kilometry vedly z Prahy s plnými tanky a dojezdem 556 km až do německého Lipska, kde jsme s dojezdem 310 km provedli kontrolní tankování. Počítadlo kilometrů ukazovalo 274 ujetých a do nádrží se vešlo 2,88 kg vodíku. Řečí čísel tedy vyšla průměrná spotřeba lehce přes kilo na sto, přičemž cena za 1 kg byla 12,5 EUR (305 Kč).

Doprava byla onoho středečního dne relativně poklidná, takže jsme měli čas objevovat různé vychytávky auta. Mimo chytře řešených úložných prostor a nosičů nápojů jsme si zamilovali obraz z bočních kamer promítaný na přístrojovou desku pokaždé, když je aktivován blinkr. Tato praktická funkce v podstatě eliminuje slepý úhel a slouží jako podpora klasickým zpětným zrcátkům.

Dalším objevem byl také „kazeťák“. Nikoli audiopřehrávač, nýbrž plastový středový ovládací panel s dedikovanými tlačítky, který kolegovi tvarem i zpracováním připomněl zmíněný historický elektronický přístroj.

Pro jistotu jsme dali tankovací stopku po dalších 250 zdolaných kilometrech v Hannoveru, což se ukázalo jako správná volba. Lokální stanice na Shellce totiž měla slabý tlak, takže nám doplnila pouze kilo vodíku.

Nebýt v Německu, kde je síť H2 čerpaček relativně hustá, a ještě třeba dojet jen s rezervou v nádrži, měli bychom nakročeno do nepříjemného maléru.

Poté jsme vyrazili dále na sever směr Hamburk. No vyrazili, cesta byla jedna velká kolona, způsobená i tím, že na jednom sjezdu v protisměru stálo hlídkující policejní auto. Děkujeme tedy všem, kteří přibrzdili, aby si jej prohlédli.

Po zčásti neúspěšném čerpání paliva jsme zastavili u Hamburku a znovu spustili tankovací tlačítko. Tentokrát se nám tanky podařilo za necelé tři minuty doplnit do 90 %, což odhalilo další fakt, že ne každá pumpa umožní plnění „po okraj“. Spotřeba stoupla k 1,2 kilům na sto, to kvůli dálničním rychlostem.

Vůz jako takový tedy bez problémů zvládne ujet přes 500 km i po dálnici, takže bychom teoreticky na trase Praha–Dánsko (centrální ostrov) mohli tankovat jen jednou, jenže spolehnete se na to, že stanice bude 100% fungovat a mít potřebný tlak? To zatím nelze, a to i přes to, že existuje šikovná monitorovací mobilní aplikace H2.Live.

Z toho důvodu je delší cestování s vodíkovým autem prozatím skákáním od plničky k plničce, vždy se záložním plánem B. A pokud je stanic málo a některé z nich mají výpadek trvající klidně den až týden?

Kvůli ceně H2 jsme ještě krátce dočerpali před hranicemi s Dánskem, projeli hraniční kontrolou (mávající usměvavý policista) a okusili neplacené skandinávské dálnice s limitem 130 km/h i místní hustý provoz. Ten přes den trvá prakticky neustále, takže na sen o tom, že skrze celé Dánsko projedete plynulou stotřicítkou, zapomeňte.

Na místě se hovoří dánsky či anglicky a platí dánskými korunami, přičemž 1 DKK = 3,3 CZK. Benzin tu v přepočtu stojí 49,5 Kč za litr, nafta překvapivě méně – 47,5 Kč. Co se týče vodíku, tak je zde jediný provozovatel tankovacích stanic (Everfuel), takže za jedno kilo H2 zaplatíte 370 Kč.

Jak jsme se tak komfortně ploužili dánskou krajinou do první zastávky, nedalo nám nepozorovat místní vozový park. A víte, jaké značky jsou zde nejhojněji zastoupeny? Volkswagen, Škoda, Ford, Nissan a Tesla.

Den se však chýlil ke konci, takže jsme složili hlavu ve staré chalupě na centrálním ostrově, jelikož nás další den čekalo jediné Škoda muzeum v Dánsku. O něm se mimochodem detailněji dočtete v tomto samostatném článku.

Druhý den výpravy začal nepříjemným ujištěním, že jsou zde služby a potraviny opravdu celkem drahé. U některých položek cenově až o 150 % vyšší než u nás. Původně jsme sice po návštěvě muzea škodovek plánovali dobýt Kodaň, jenže zaplatit v přepočtu 1 650 Kč jen za přejezd (tam a zpět) mostu přes Velký Balt spojujícího centrální a východní část země… Srdce nás stejně táhlo jinam, na sever, na konec světa.

Okresky (max. 80 km/h) vedly Nexo skrze malebné vesničky, kde mají své místo dřevěné domky se slaměnými střechami nebo klasické cihlové stavby, obvykle lemované živými ploty. Celkově je zde architektura úplně jiná a slovem krásné tu můžete označit i montážní haly, sklady či depa.

Dalším faktem je, že Dánové jezdí spíše pod limity, nikam moc nespěchají. Rovněž označené policejní hlídky na cestách nebyly vidět (potkali jsme jen jednu).

Celkovou idylku vodíkového putování nám vlastně kazilo jen dumání nad ne vždy spolehlivými stanicemi, na nichž je uživatel vozidla s palivovými články fatálně závislý. A ještě jich je jako šafránu…

S blížícím se severem houstly také kempy, v nichž se dá na dánské poměry ubytovat relativně za rozumně. Sezonní ceny jsou sice nastřelené, nicméně stání pro obytňák vyjde kolem 1 350 Kč na noc, chatka pro čtyři osoby stojí od 1 650 Kč, zatímco levné dvoulůžkové pokoje u soukromých ubytovatelů koštují od 1 650 Kč do 2 000 Kč. Chcete-li komfort standardního hotelu a snídani k tomu? Pak si za dvě osoby připravte v přepočtu zhruba tři tisícovky.

Po více než čtyřhodinové cestě naše vodíkového Nexo dorazilo s průměrnou spotřebou 1,1 kg na sto až k nejsevernějšímu parkovišti Grenen, které je od 18 hodin večer do 8 ráno bezplatné.

Zhodnotili jsme, že co se týče pohodlí jízdy je na tom Hyundai velice dobře. Jednak je to zásluhou komfortního odpružení i odhlučnění a jednak díky tichému pohonu. Špatná není ani ergonomie, rozvržení palubní desky či onen centrální panel, kolegou nazývaný kazeťákem.

Výtku máme snad jen ke kufru, který pobere maximálně bagáž dvou až třech dospělých na čtyřdenní výlet. Ale chápeme, že jde o kompromis kvůli vodíkovým nádržím.

Dost bylo hodnocení, poslední dva kilometry čekaly, ovšem nešly zdolat autem, nýbrž po pláži a pěšky. Sundali jsme obuv a došli až na nejsevernější cíp Dánska. Na místo, kde žijí tuleni a kde se slévá teplý a studený proud moře. Na místo, které vypadá, jako by tam končil svět.

A protože sem nešlo dojet autem, vzali jsme si sebou symbolicky alespoň kšiltovku Hyundai N a pořídili fotku. N jako námořník? Nikoli, tímto naše putování končilo. Tedy ne úplně, přespali jsme opět na venkově, další den nechali v Legolandu a postupně se přesunovali k domovu, opět stylem od stanice ke stanici…