Mini Cooper S Cabrio: Bez střechy i s celou rodinkou na palubě

Pravidelní čtenáři vědí, ale raději zopakuji, že jsem velký fanda konceptu nového Mini. Designerský tým kolem Američana Franka Stephensona dokázal během krátkého času v polovině devadesátek určit směr, jakým se slavné a nestárnoucí britské Mini posune. Těch možností bylo tehdy mnoho, ale minimalistický design, chytře kopírující původní základní rysy Issigonisova Mini zůstal zachován, přitom auto bylo vlastně úplně jiné.

První generace New Mini byla ve všech směrech větší než originál, s šestnáctistovkou pod přední kapotou i hodně svižná a s koly v rozích nesmírně hbitá. A BMW z toho konceptu i po čtvrtstoletí stále těží. Jen jak roky běží a generace new Mini se proměňují, auto postupně roste. Stává se víc a víc uživatelsky jednodušší, z hlediska výbavy a kvality provedení luxusnější a přeci jen, pomaloučku se z něj vytrácí ona neposedná a rošťácká povaha. Ale to je jen tím, jak se postupně mění vkus zákazníka a vnímání sportovního svezení jako takového.

Rád jsem tedy využil zase po několika letech příležitost a vypůjčil si od českého zastoupení značky úplně nový kabriolet Cooper S, který auto zase pocitově posunul malinko jiným směrem, než bych čekal. Prostor v kabině je opět větší a pod plátěnou střechu se v pohodě vejdou i vysocí lidé. Kdokoli má totiž vyšší trup a k tomu třeba ještě delší krk, tak v roadsterech (zejména japonských) přečuhuje přes horní rám čelního skla. Pak nemá na trhu příliš mnoho aut na výběr. V Mini je nad hlavou naštěstí místa dost i pro dlouhány.

Překvapila mě opravdu dobrá tuhost karoserie. V dřívějších dobách, ať už u generace R52 nebo u i té prostřední R57 bych si miník jako kabriolet záměrně nevybral, protože se vůz v zatáčkách přeci jen trochu kroutí a jízda není zdaleka tak dobrá jako v případně uzavřené třídveřové karoserie. U nového Mini Cabrio se nic podobného neděje. Podvozek i celá karoserie jsou velmi tuhé, ve skutečnosti je odezva od zavěšení a osmnáctipalcových kol snad až příliš tvrdá a nepoddajná. Auto je naladěno na dobré silnice a obzvlášť mu nevyhovuje městská džungle plná výtluků či špatně zapuštěných vík kanálů, navíc protkaná umělými zpomalujícími prahy. Auto používá pneumatiky Pirelli P-Zero s technologií runflat a to je oním kamenem úrazu. Nejsou zdaleka tak komfortní jako P-Zero běžné konstrukce.

Luxus a kvalitu tedy hledejme spíš v použitých materiálech než v kvalitě jízdy. Na palubě se zataženou i staženou střechou nic nevrže či neskřípe. Preciznost nacházím i ve velmi promyšleném elektricky ovládaném systému střechy. Ta je potažena klasickou látkovou střechovicí, za příplatek v našem testovaném kousku dokonce v  provedení s prošívaným motivem britské vlajky a stahuje se výhradně elektricky. Má při tom dvě polohy.

Ta první jen odsune první střešní díl a podél zůstanou bočnice i zatažený celý zadní díl. Z Cooperu S je najednou ideální polokabrio. Je to poloha, která je docela fajn při jízdě malými rychlostmi třeba po městě a v situacích, kdy nechcete otvírat střechu celou, vezete vzadu třeba děti a bojíte se, že by na ně příliš foukalo a nastydly by. I při vyšších rychlostech na pasažéry vzadu skutečně nefouká, ale řidiči a spolujezdci jde poměrně silný proud větru přímo na čelo a vršek hlavy. Čepice je základní výbavou.

Když střechu otevřu úplně, mám v podstatě dvě možnosti. Pokud vzadu nikoho zrovna nevezu, tak je ideální instalovat dozadu deflektor, který opravdu hezky usměrní proudění vzduchu a dá se s Mini se staženou střechou cestovat úplně v pohodě i dálniční stotřicítkou. Pokud ho dozadu nedáte, čekají vás dost velké poryvy větru a jízda po dálnici bude hodně nepříjemná. A to je situace, když jedete třeba ve třech nebo čtyřech lidech. Deflektor už pak není kam dát a celá posádka se musí smířit s tím, že do cíle dorazí slušně ošlehána od větru. S dětmi je vážně ideální střechu zavírat a otvírat jen, když jedete někde městem anebo po méně frekventované okresce a zvolíte si poklidné tempo.

Všechny verze Mini Cooperu S (a to včetně nadupaného JCW) využívají stejný motor. Tím je čtyřválcový turbodmychadlem přeplňovaný dvoulitr BMW Twinpower, který najdete v mnoha autech značky, doslova napříč všemi kategoriemi. Je to motor, který lze naladit na zde skromnějších 131 kW výkonu, ale může být také daleko peprnější. V Mini Cooperu S je vždy spojen se sedmistupňovou dvojspojkovou převodovku a ve své charakteristice si ponechává dost nízké otáčky, na které bez protestů jezdí. Má poměrně silný střed, ale hodně plochý vrchol. Není to sportovní motor, ale dal by se tak naladit. Třeba v BMW 128ti fungoval o poznání lépe a byla radost ho točit výš než jen někam k pěti tisícům otáček. Víc totiž Mini Cooper S nepotřebuje.

Mini mne letos překvapilo, že postavilo až tak hodně tuhou karoserii pro svou kabrioletovou verzi. Pohon už dnes vyloženě neznamená, že je Cooper S nějak výrazně sportovním vozem, ale naopak rychlým a úsporným společníkem. Během celého týdne se mi spotřeba ustálila na hodnotě 6,7 litru na 100 km a to jsem se po dynamické stránce vyloženě neomezoval. Mé soukromé Mini (Cooper S první generace R53) mi při podobném jízdním stylu pod „deset“ rozhodně nebere.

Současně mne ale Mini trochu zklamalo tím, že, jak se říká, možná až příliš dospělo. Prostor navíc se hodí, úsporný motor jakbysmet, ale trochu víc dovádivé a veselé povahy by autu rozhodně neuškodilo. Klientela se však během časů mění. Ta dnes zejména ocení velmi intuitivní ovládání infotainmentu a rozsáhlou palubní výbavu včetně adaptivního tempomatu a dalších asistentů.

Pokud dnes jako potenciální zájemce této třídy jezdíte třeba novým či zánovním trojkovým či pětkovým BMW, bude pro vás ovládání Cooperu S povědomé. Na druhou stranu je pořád řízení Mini Cooperu S pořádný odvaz, úsměvy rozdává plnými hrstmi. Auto má strmé řízení a ostré reakce podvozku, tak jak Mini vždycky mívalo. Děti ho mají rádi a kvůli jízdě bez střechy už je tentokrát nemusíte vůbec nechat doma, užijí si jízdu pěkně s vámi.