Dodge Durango 5.7 Hemi – SUV hot-rod

Durango osaměle odstavené u chodníku a nikdo kolem. Náhle prořízne sychravý ranní vzduch zaštěkání startéru a majestátní zahřmění osmiválce, který se ustálí na tepavém volnoběhu. Je snad řidič schovaný pod palubkou? Kdepak, právě přichází, v ruce drží klíč s tlačítkem dálkového startu a zubí se na celé kolo.

Dálkový start. Jeden z těch drobných rozdílů. Zatímco v Evropě je stojící auto s nastartovaným motorem z principu fuj, v Americe se to vlastně moc neřeší. Chcete si na dálku nastartovat a vytopit auto nepřímovstřikovým osmiválcem, jenž je zahřátý a topí během pár minut? Ale jistě, beze všeho! Chcete si nastartované auto zamknout a odskočit si do trafiky? I tohle samozřejmě umíme!

Durango ale umí své okolí děsit i jinak než tím, že na ně bafne osmiválcem. Už jen jeho zjev otočí spoustu hlav. Tady se asi sluší říct, že tohle není tak úplně klasické SUV. Samozřejmě, že boční profil je relativně vysoký, ale na druhou stranu je tu opticky hodně položené čelní okno a celkově nízká silueta bočních oken, evokující spíš zvýšený kombík. Přidejte k tomu masivní a černě orámované přístupy vzduchu na přídi, očekávatelnou „nozdru“ na kapotě, a když to všechno polijete jedovatě zelenou metalízou, vznikne vážně pozoruhodný stroj, jenž svou „psycho“ náturu vystrkuju hrdě na odiv.

Adekvátně s tím souvisí i to, jak Durango působí na řidiče. Vyhoupnu se do nevelké výšky a nechám se obejmout svalnatou výplní rozměrné sedačky. Interiér nese hodně společných prvků s Chargerem, což zahrnuje i pozici za volantem. Za tlustý věnec volantu si tak lze sednout celkem nízko, na dlouhé nohy a krátké ruce. Pak už stačí jen zařadit „D“ na voliči osmistupňového automatu, tepající osmiválec lehce pozmění tóninu a dává se do pohybu.

I když se tady bavíme o bestii, která má lehce přes 5 metrů a hmotnost atakuje 2,5 tuny, zvládá se Durango pohybovat po silnici s jistou lehkostí. Lví podíl na tom má přirozená a ničím neředěná odezva na plyn. Tady se dostávám k jevu, který jsem popisoval už před časem u testu kupé Challenger. Zatímco všechna nová evropská auta s automatickými převodovkami na rozjezdu váhají, při přidání podřazují co nejméně a snaží se udělat každý metr jízdy co nejekologičtější, americký osmiválec spolu s osmikvaltem se s tím nepářou. Co na pedálu plynu, to na kolech, a všechno to doprovází patřičný zvukový doprovod, linoucí se odzadu od výfuků. Z místa vyrazí Durango s ohromnou vervou, převodovka řadí přirozeně, a když při jízdě přidám, bleskurychle podřadí a vyžene motor do otáček.

Ne snad, že by měl osmiválec v nízkých otáčkách málo síly. I když při klidné jízdě na rovině spadnou otáčky k tisícovce a já malým pádlem pod volantem navolím ruční řazení, aby převodovka sama nepodřazovala, je pět-sedmička pod kapotou schopná důstojně zrychlovat. Pořád se ovšem jedná o klasický atmosférický motor, takže tady platí, že čím víc otáček, tím víc výkonu. Rudé pole otáčkoměru začíná těsně před šesti tisíci a kousek za pěti tisíci pak leží maximum výkonu, nastavené na 360 koní.

Když tedy chci, aby se v Durangu naplno probudilo dřímající monstrum, pošlu plyn k podlaze, nechám převodovku podřadit do otáček a motor se pak za doprovodu hurónského řevu, z nějž se ježí i vlasy na hlavě, proburácí celým polem otáčkoměru až k omezovači. Durango se přitom vzepře a řítí se vpřed, jako by zapomnělo být SUV. Tahle „hot-rod složka“ je samozřejmě hrozně návyková a zábavná. Mnohokrát jsem se přistihl, že vyhlížím ceduli s koncem obce, jen abych mohl Durangu dát chvíli za uši. Ale ne kvůli rychlosti – kvůli tomu, jak nadšeně a lehce reaguje motor s převodovkou na moje povely.

Svým způsobem překvapující je naladění podvozku, byť tady úřaduje zmíněný paket Tow&Go na tahání břemen. Ten znamená, že má auto tužší pružiny a stabilizátory, což se při jízdě projeví. Ne snad, že by bylo Durango vyloženě tvrdé, ale je poměrně tuhé, což přispívá ovladatelnosti a omezuje to kolíbání karoserie v zatáčkách, na druhou stranu po průměrně rozbité středočeské okresce poskakuje auto víc, než by muselo. Ono to ale tak nějak sedí k té nátuře – Durango je prostě rodinné SUV s hot-rod příchutí, takže kdyby se měkce přenášelo přes nerovnosti, tak jako třeba Jeep z minulého týdne, úplně by to k jeho charakteru nepasovalo.

Možná podstatnější bude, že všechna ta sranda, kterou s autem zažijete, nijak neomezuje jeho použití v roli rodinného dostavníku. Durango je pořád velké rodinné SUV se vším, co k tomu patří. Pořád má sedm sedadel, přičemž i ta zadní jsou celkem slušně využitelná, hromadu odkládacích ploch (a Američany milovaných držáků na pití), obrovský kufr a hlavně velmi příjemný interiér, za který by se nemusela stydět libovolná evropská značka. Zas a znovu se opakuji, když řeknu, že americké interiéry prodělaly v poslední dekádě doslova renesanci, takže všechna ta ošklivá plastovost je z nich dávno pryč.

Vzato kolem a kolem, má Durango pár slušných es v rukávu a zaměřit by se na něj měl každý, kdo shání velké rodinné auto, s nímž však nechce zapadnout do šedi provozu a odmítá se přestat bavit. Durango je důkazem, že auto umí pobavit, i když není sportovní, a že charakter, nespoutanost a v nejlepším slova smyslu „zhovadilost“ se může ukrývat i v SUV, které zpravidla platí za jakousi protiváhu těchto hodnot.

Co naplat, tohle SUV mě opravdu bavilo a čím víc jsem toho najezdil v moderních autech značky Dodge, vybavených osmiválci Hemi, tím víc se přikláním k variantě, že moje další auto bude asi Challenger (přece si nenaruším dosavadní linii aut výhradně s bezrámovými okny). A tím se pomalu dostávám i k ceně. Tohle konkrétní Durango, tak jak ho nabízí prodejce Tucar, vychází coby nové na 1 754 500 Kč. A s ohledem na výkony, užitnou hodnotu a všechny další aspekty to vlastně není až tak moc peněz. Jen se tedy musíte smířit s tím, že jezdíte v průměru za 12–14 litrů. Já jsem ten týden jezdil lehce přes 14, ale za volantem tohohle SUV hot-rodu jsem si užil každý metr.