Když je kde tankovat, má vodík smysl. S Toyotou Mirai jsme projeli celé Nizozemsko

Zatímco v Česku řada automobilových prodejců teprve čeká na otevření první veřejné vodíkové stanice v Praze, jsou země, kde jde o zcela běžný alternativní pohon, veřejností vřele přijatý.

Kolega Jánský se o vodíku v Česku v rámci testu Toyoty Mirai rozepsal poměrně podrobně, proto vás na jeho článek odkážeme pomocí tohoto aktivního linku. My však vyrazili až do dalekého Nizozemska, pozdravit staré známé v nejkrásnějším muzeu světa a vyzkoušet, jaké to je cestovat ve vodíkovém vozidle v zemi, kde jej máte kde načerpat.

Na palčivé otázky vám odpovíme rovnou v úvodu. Tedy čerpání vodíku do nádrží o celkovém objemu 5,6 kilogramu zabere asi pět minut, přičemž následný reálný dojezd se pohybuje okolo 500 kilometrů včetně dostatečné rezervy.

Budete-li často a svižně brázdit dálnice, pak počítejte, že s plnými tanky najedete něco přes 450 km, než bude nutné začít řešit tankování.

Máme-li to vyjádřit čísly, tak my jsme většinu času strávili na dálnicích a jezdili v průměru za 0,91 kg vodíku na sto. Teoreticky bychom tak na plné nádrže mohli urazit až 615 km. Tedy takhle rychle s klasickým elektromobilem volty prostě nenatankujete.

Je tu však jedno velké úskalí, a to svázanost k těmto stanicím. Své cesty musíte přizpůsobit dojezdu, případně je plánovat skrze tankovací body. Těch aktivních je 6 až 8, připravovaných dalších 9. Nizozemsko má o cirka polovinu menší rozlohu než Česko, takže vám případný výpadek stanice kvůli údržbě nemusí plány zcela zhatit, nicméně určitá komplikace to je.

Na autě je dost znát, že se designéři při jeho tvorbě inspirovali sesterským (honosným) Lexusem, a to jak zevnitř, tak zvenčí. Na pohled jde o vysoce elegantní sedan klasických tvarů, podpořený širokým postojem, zářivou barvou a luxusními litými koly.

U nás je takový automobil vlastně exotickou podívanou, nicméně to samé nelze říct v Nizozemsku. Zejména první generace Mirai si našla oblibu u tamních taxikářů, proto jsme během čerpání vodíku jednoho drožkáře potkali a krátce ho vyzpovídali.

Dotyčný uvedl, že na čtyři kila vodíku (kapacita nádrží je pět) ujede okolo 450 km. Chválil si tichý a poměrně ekonomický provoz, naopak jako objektivní nevýhodu vnímal méně místa vzadu a  vysokou pořizovací cenu.

Zvenčí tedy druhá Toyota Mirai plní úlohu technologického vrcholu značky dokonale, díváte se skutečně na majestátní limuzínu poháněnou jedním z alternativních paliv současnosti i budoucnosti.

Aerodynamické tvary placatého širokého vozu s sebou přináší i nevýhodu ve formě stísněného prostoru uvnitř. Jste-li vyššího vzrůstu nebo máte-li delší nohy, pak se za volantem budete nějakou dobu uvelebovat. Místa nazbyt uvnitř zkrátka není.

Za super vychytávku považujeme středové zpětné zrcátko zobrazující obraz z dedikované kamery. To vám poskytne mnohem širší pohled dozadu, a to i za tmy či deště.

Pokud jde o samotnou jízdu, tak ta je extrémně komfortní a tichá. Vzhledem k tomu, že zadní kola pohání elektřina, nemá uvnitř co hlučet. I vy sami si během jízdy říkáte, že by se vám pod kapotou nějaký šestiválcový hybrid vlastně ani nelíbil. Totiž vzhledem, ergonomií a provedením je Mirai zkrátka unikátem, a proto k ní sedí rovněž tento netradiční pohon.

Mnoho lidí se nás v Nizozemsku ptalo, jaké to je řídit vodíkové auto. Inu jde o FCEV (fuel cell electric vehicle), takže jeho chování prakticky kopíruje chování elektromobilu, jelikož vodík zde funguje pouze jako palivo pro výrobu proudu.

Elektrická jednotka tedy nabídne výkon 182 koní a 300 Nm točivého momentu, na základě čehož tato limuzína o hmotnosti 1 900 až 1 950 kg zrychlí z nuly na sto za devět sekund. Nejde o nijak oslnivá čísla, ale Mirai nemá sportovní ambice.

Šoférování se zde nese v duchu poklidu, ekonomické jízdy, ticha, technologického cvičení a pohodlí. Vodíkovou toyotu tedy těžko srovnávat s tradičními bateriemi poháněnými vozy či spalováky, protože jde o samostatnou kategorii silně zaměřenou na reprezentativní vjem, nikoli na petrolheadské buranství, honění spotřeby jako u dieselmaniaků či na elektrospasitelské náboženství vedené Elonem Muskem.

Jedinou „odpadní“ položkou Mirai je voda, pitelná, zatímco nasávaný vzduch potřebný pro chemickou proměnu se po absolvování procesu vrací zpátky v čistější formě. Tedy ano, vodíková auta čistí ovzduší, což klasické elektromobily (BEV) prostě neumí.

Samotný proces tankování pak probíhá takřka identicky jako u vozidel poháněných CNG. Přijedete ke stojanu, zapojíte plnící pistoli, stisknete start a pak čekáte čtyři až pět minut. Některé nizozemské stanice dokonce nabídnou možnost zahrát si piškvorky proti počítači na vestavěné dotykové obrazovce.

Pro najití čerpačky jsme používali celoevropskou mobilní aplikaci H2.Live, která mimochodem mapuje i proces výstavby vodíkových „benzinek“ v Česku. Appka tvrdí, že první veřejné stanice u nás mají otevřít ve druhém a třetím čtvrtletí letošního.

Nesmíme ani opomenout, že někteří provozovatelé vyrábí vodík ekologickou formou, obvykle s užitím solární či větrné energie, a nikoli třeba s podporou zemního plynu. Takové palivo je pak označované jako zelené, či naopak šedé.

Máme-li hodnotit užití FCEV v Česku, pak je musíme zatím označit jen za příjemnou technickou demonstraci, jenže v Nizozemsku (ale také v Německu) jde o zcela běžný typ alternativního pohonu, nad kterým se téměř nikdo nepozastavuje. Navíc jej tamní vláda silně podporuje, například dohodami o budování výrobních center.

Hlavně v zemi tulipánů je vodík kde tankovat, přičemž kolikrát jsou tyto stanice sloučeny s klasickými benzinkami i nabíječkami pro elektromobily. Vznikají tak komplexní střediska, kde bují rovněž gastronomický byznys.

Možná se ptáte, jestli to samé přijde i do Česka. Odpovídáme, že postupně ano, ale než se dostaneme na úroveň našich sousedů, zabere to ještě několik dekád. Přece jen u nás se zatím jen přemýšlí a občas buduje, ale tisíc kilometrů na západ už dlouho funguje spletitá síť moderně vybavených dálnic, silnic, obchvatů a čerpacích stanic, navíc rostoucí raketovým tempem.

Ovšem abyste teď hned skočili do vodíku i v rozvinutém Nizozemsku, musíte prostě přijmout kompromis ve formě svázanosti ke stanicím, v lepším případě bydlet/pracovat v místě, kde se čerpačka nachází. To je oproti elektromobilům a spalovákům, které tam nabijete/natankujete prakticky všude, trochu větší starost.

Jak tedy Toyotu Mirai shrnout v kostce? V podstatě elektromobil se superrychlým tankováním a solidním dojezdem, určený pro majetné jedince, kteří jsou ochotni přijmout určitá omezení, avšak dělá jim radost užívat si nové technologie a plout po silnici v absolutním fyzickém i akustickém pohodlí.