Absolutní vrchol komfortu: Rolls-Royce Phantom je pohodlný tak, že si to ani neumíte představit. Tím nás ale nedostal

Tak jdeme na to, ať to máme za sebou. A ať vám svůj nejsilnější dojem z Rolls-Roycu Phantom stihnu vysvětlit dřív, než mě rozcupujete v diskuzi.

Takže, Rolls-Royce Phantom se mi nejvíc líbil kvůli tomu, že je to vlastně normální auto. V prvé řadě a hlavně auto, abych byl přesnější. Už si klepete na čelo? Zkusím se obhájit, začít musím trošku zeširoka.

V posledních – teď už skoro letech - je testování nových aut minimálně na začátku dost stres. Než povypínáte všechny ty otravné „bezpečnostní“ systémy, které nejnověji musíte deaktivovat s každým dalším nastartováním, než si ve sdruženém menu, kde se ovládá úplně všechno, naučíte ovlivňovat i ty nejzákladnější funkce, než konečně propojíte svůj telefon s Apple CarPlay / Android Auto, protože systém pochopitelně zase zamrzl… než si nastavíte prediktivní adaptivní tempomat, aby to byl skutečně jen tempomat a nezmatkoval před každou sebemenší zatáčkou nebo provizorní značkou, která už dávno neplatí… Čím dál víc je testování auta na konzultaci s IT oddělením.

V Rolls-Roycu ne. Phantom je v tomto směru skutečně pořád normální auto. Aniž byste s touto značkou a jejími produkty měli jakoukoliv zkušenost, jenom sednete a jedete. Je to zvláštní, u toho nejluxusnějšího z automobilového světa by se spíš nabízelo, že půjde o vesmírnou loď, kde se bez tlustého návodu neobejdete. Naprostý opak je pravdou. Nastartujete, jedním tlačítkem si nastavíte/deaktivujete jízdní asistenty (úplně stejně jako ve starších modelech BMW), páčkou pod volantem zařadíte „déčko“ a jedete.

Ještě než se začnu rozplývat nad luxusem a nebývalou opulencí, což jsou věci, které se tak nějak rozumí samo sebou, vydržme chvíli u starosvětské „normálnosti“. Také vás rozčiluje stále digitálnější a skryté ovládání ventilace? V rollsu se teplota ovlivňuje posuvnými ovladači pro levou/pravou stranu a pro horní/spodní část interiéru. Žádná čísla, žádné složitosti, nic. Chcete si přitopit na nohy? Posunete páčku a je to. Nikdo nic snazšího nevymyslel. Pak ještě vyberete (znovu pořádným tlačítkem) míru „ofuku“ a je to. Naprosto snadné. Mrkněte na fotku.

Dobře, uznávám, že některé detaily jsou, řekněme, starosvětské už trochu moc. Letitý bavorácký iDrive bych znovu spíš chválil, je ještě jednoduchý, menu přehledné, grafika vyloženě nezastarala. Ale provedení head-up displeje, které u BMW opustili už před x lety, to už jsem se trošku pousmál. Možná si vybavíte takové to červené číslo aktuální rychlosti a jinak v podstatě nic… ale tak, pojďme tyto nepodstatné drobnosti gentlemansky přehlédnout.

Začínám být s tou normálností otravný? Dejte mi ještě pár řádků. Psal jsem: nastartujete a jedete. Ale co nejrůznější jízdní režimy, módy převodovky, řízení, adaptivního podvozku, míra odezvy na plynový pedál… Občas je to skoro až otravné nastavit si auto tak, aby fungovalo podle vašich představ. A když se vám to konečně v individuální konfiguraci podaří, musíte si tento režim s každým dalším nastartováním znovu aktivovat (ahoj do Mladé Boleslavi). Zde? Nic. Nic! Pamatuju si na stručné vysvětlení inženýra z Rolls-Roycu. „Proč bychom tím zákazníka obtěžovali? My víme, jaké nastavení je pro naše auta nejlepší, není důvod to jakkoliv dál komplikovat.“ Tečka.

A teď už na tu slíbenou opulenci. Nejjemnější kůže a koberečky hluboké tak, že do nich zaboříte celé chodidlo, to jsou celkem známé věci. Stejně tak už slavná hvězdná obloha, tedy soustava ručně vkládaných diod, které rozzáří strop. Proč ne, obešel bych se, ale v noci je to skutečně efektní. Mimochodem, podobné „hvězdné“ diody najdeme nově v modernizované verzi i ve světlometech. A svítí také obří maska. Zrovna tohle bych tedy přenechal čím dál větším bavoráckým ledvinkám, ale dejme tomu.

O galerii jste však už slyšeli? Takto Rolls-Royce říká své přístrojovce a vlastně vůbec nepřehání. Přístrojovou deskou se skutečně táhne sklo, v části před spolujezdcem si za „výlohu“ můžete přát cokoliv – vzácné dřevo, fotku, porcelán nebo jako v našem případě výšivku. Jinak je pracoviště řidiče vlastně velmi jednoduché, o ovládání jsem už psal, ale celková architektura působí docela stroze. Parádu zde nepřekvapivě dělají materiály, detaily… bílý klavírní lak, chrom a ta neskutečně jemná kůže. Kromě zmíněné výšivky žádné kudrlinky, zbytečnosti, „jenom“ vrcholně luxusní účelnost. Spojovat luxus s účelností nemusí být nutně nesmysl, uvnitř Phantomu jsem si tak skutečně připadal. Ano, uznávám, testovaná kombinace bílé, tmavě šedé a vyloženě kontrastní ostře zelené je dost excentrická, to je však „problém“ konkrétního novinářského kusu, na němž chtěl Rolls-Royce prezentovat možnosti individualizace. Chcete prošívání ve svítivé zelené? Máte ho mít! Tyhle individualizační eskapády ale nic nemění na tom, že základní architektura interiéru je až překvapivě střídmá. Použil jsem už termín „starosvětská“?

Sedačky bych málem zapomněl speciálně vychválit! Asi si dovedete představit, že jsou velmi, velmi pohodlné, o jemné kůži zde už byla také, myslím, řeč, ale já byl znovu a zase rád za přiměřené možnosti nastavení. Dopředu, dozadu, nahoru, dolů, bederní opěrka a sedák s možností prodloužení. Víc opravdu nepotřebujete.

Ten pravý svět Rolls-Roycu Phantom bude však pro většinu zákazníků až vzadu. I variantu s klasickým a už tak dost dlouhým rozvorem 3 552 mm totiž bude nejčastěji řídit profesionální šofér, majitele najdeme vzadu. Bude to tu mít hezké – nastupuje se samozřejmě dveřmi otevíratelnými proti směru jízdy, prostor pro nohy definuje výše zmíněný rozvor, sedačky jsou nastavitelné, v opěradlech před nimi najdeme kromě stolečků také displeje infotainmentu, v loketní opěrce nemůže chybět bar se skleničkami na šampaňské.

A to jste věděli, proč někteří zákazníci (údajně hlavně na Blízkém východě), kteří chtějí svůj Rolls-Royce řídit, dávají přednost menšímu Ghostu, i když se jim víc líbí (a pochopitelně by na něj i měli) větší Phantom? Protože by je v obrovské limuzíně považovali za šoféry, nikoliv majitele. Ne, není to vtip. To jsou starosti zákazníků jedné z nejexkluzivnějších značek na světě.

Přiznám se, že já bych nic podobného neřešil. Phantom mě jízdně nadchl. Že se to u Rolls-Roycu předpokládá? Jak se to vezme. Zatím jsem měl zkušenost právě s menším Ghostem a kupé Wraith a jakkoliv to byla úžasná auta a velké zážitky, jedna věc mě v obou případech zaskočila – na ostrých nerovnostech uměly rollsy velmi nevybíravě bouchnout. To jste si třeba tak pluli Prahou, dvanáctiválec si ševelil, auto se nonšalantně pohupovalo, pak propadlejší kanál a bum! Na něco podobného si stěžoval i kolega, který testoval SUV Cullinan. Ani jeden z rollsů se tak pro mě nestal symbolem absolutního komfortu, v tomto směru mě víc přesvědčila nová sedmička s jedním z nejlepších podvozků, jaké jsem za dvacet let autonovinařiny řídil.

Tu skutečně hmatatelnou nadstavbu výjimečnosti, která s ostatní automobilovou produkcí nesnese srovnání, mi přinesl až Phantom. Obrovská (5,7 metru) a těžká (2,6 tuny) limuzína skutečně jezdí jinak než cokoliv jiného mezi i hodně luxusními auty. Sedmička možná zůstává měřítkem díky kombinací pohodlí a nečekané mrštnosti, ale Phantom, to je z pohledu pohodlí něco zcela ojedinělého. Tohle je ten skutečný létající koberec, o němž Rolls-Royce tak rád mluví ve spojení se svými modely. Za volantem připomínajícím kormidlo celou dobu cítíte všechna ta kila a vnímáte obří rozměry, podvozek však filtruje úplně všechno, Phantom se úžasně pohupuje, takto suverénní nadhled a pocit nezpochybnitelného komfortu jsem v autě ještě nezažil.

Ono se to v rozbité zatáčce umí celé až trochu nepříjemně rozpohybovat, tady je to ale spíš o zvyku. Poprvé jsem se, neříkám, že vysloveně lekl, ale přece jenom poněkud znejistěl, když se gigantický Phantom na nerovném úseku v oblouku mohutně zakymácel, ze stopy ale neuhnul. I kvůli všem těm kilům je asi nepředstavitelné, že by tohle pohupující se superluxusní monstrum najednou putovalo někam, kam nemá. Rozkymácet se umí, to ano, hodně rozkymácet… ale jak píšu, je to o zvyku. Jako spoustu věcí zkrátka ani toto v jiném autě nezažijete.

V těchto „krizovkách“ vám nepomůže ani řízení, v němž necítíte vlastně vůbec nic. V nízkých rychlostech je až přeposilované, ani dál vás však nečeká nic, co by byť jen vzdáleně mělo naznačovat něco jako zpětnou vazbu. Toto bych však nepovažoval za nic, co by se mělo gentlemansky odpouštět nebo přehlížet. Stejně jako významné pohupování patří odtažité řízení k charakteru létajícího koberce. Možná to bude znovu znít jako klišé, respektive určitě bude, ale tohle je skutečně spíš plavba než jízda. Nebo ten několikrát zmíněný létající koberec.

Velký respekt jsem měl k parkování a vůbec pohybu ve stísněnějších prostorech. Neříkám, že vyloženě zbytečně, samonatáčecí zadní náprava však umí těch 5,7 metru opravdu efektivně zkrátit. Abyste mi ale rozuměli, těmi stísněnějšími prostorami jsem myslel třeba svůj lehce komplikovanější příjezd na pozemek a užší bránu, do dobrodružství v podobě podzemních parkovišť jsem se opravdu nepouštěl.

Dvanáctiválec byl vždy výjimečnou pohonnou jednotkou, vyhrazenou jenom těm největším automobilovým exkluzivitám, ale tu a tam jsem na něj během své automobilové kariéry narazil. Třeba v Audi A8, nezapomenutelná byla také fialová testovací sedmička, potom těch pár rolls-royců… V dnešní době je už však dvanáctiválec víc než motorový šafrán, ze světa postupně úplně mizí. A zmizí i z modelů Rolls-Royce, anglická značka chce od roku 2030 kompletně elektrifikovat. Svoji prvotinu na toto téma koneckonců už představila, model Spectre jsme viděli i v Praze.

Teď si však můžu užívat ještě dvanáctiválec, který je… no, ve Phantomu přece jen o něco umírněnější než v menších modelech značky Rolls-Royce. Ghost a Wraith se pod plným plynem rozjedou velmi svižně, ve Phantomu stačí 420 kW a 900 Nm na takovou důstojnou akceleraci. Asi jsem čekal o kousek víc, samozřejmě jsem nezapomněl na těch 2,6 tuny, ale i tak jsem s dvanáctiválcem pod kapotou počítal s důraznějším projevem. Ani s plynovým pedálem zabořeným do hlubokého koberečku se poklidná plavba nezmění na nic nepatřičně rozbouřeného.

Zvukový doprovod je nanejvýš decentní, určitě vás nepřekvapí, že při ustálené jízdě o dvanáctiválci nevíte ani z doslechu, s tím zabořeným plynem se připomene jen natolik, abyste věděli, že stále řídíte Rolls-Royce se spalovací jednotkou. A když už jsme u věcí, o nichž prakticky nevíte, do této sféry zájmu spadá rovněž automatická převodovka. Ta jako by skutečně nebyla, pracuje neznatelně, když o tom tak přemýšlím, já si automatu bez přehánění nevšiml. Jako by to byl Spectre.

Ten má ujet něco přes pět set kilometrů, Phantom je na tom vlastně velice podobně, s plnou mi palubní počítač ukazoval nějakých 550 kilometrů. Vyrovnaná jízda může přinést Rolls-Roycem slibované průměry kolem šestnácti litrů, cokoliv výš však není problém, stačí více zapojit město nebo plavbu častěji narušovat plným plynem.

Věřím, že je spousta zákazníků, kteří si Rolls-Royce koupí jenom kvůli tomu, že je to Rolls-Royce, síla a image značky jsou nezpochybnitelné. Já se však přiznám, že do svezení s Phantomem jsem nikdy úplně nezahořel. Ghost s Wraithem byla skvělá auta, ale nepřišlo mi, že jsou třeba proti luxusním německým limuzínám o tolik lepší. Jak jsem už napsal, třeba nejnovější sedmička je naprosto skvostná.

Ale Phantom, to je už absolutní automobilová exkluzivita. Mít ty neuvěřitelné peníze (testovaný kousek stál čtrnáct a půl milionu…), já bych si to auto vážně koupil. Ne kvůli tomu, že je to Rolls-Royce, a navíc ten úplně nejluxusnější, ale protože to skutečně je úžasné auto, které nesnese srovnání. Míra pohodlí je nedostižná, kombinace požitkářsky houpavého podvozku, co z každé silnice udělá měkoučký koberec, a jak jinak než mimořádně luxusního interiéru, je nejen v automobilové branži něco zcela neopakovatelného.

A musím dodat a zopakovat, že pro mě osobně bere Phantom spoustu bodů za svoje celkově klasické ovládání. V době složitých infotainmentů, přes něž se ovládá úplně všechno, a zrcadlení telefonů, které stále častěji slouží i jako digitální klíče, do toho všechny ty aplikace, aktualizace softwaru… Bylo nesmírně osvěžující vrátit se do světa, kde řidič nastartoval, nemusel vybírat z tisíce a jedné možnosti nastavení a prostě jenom jel. A jak jsem už napsal, jel naprosto výjimečně. Vypadá to jako protimluv, ale Rolls-Royce je opravdu výjimečné normální auto.

A těch pozitivních reakcí! Počítal jsem spíš s protaženými obličeji, přece jenom, Phantom je nepokrytá prezentace nadbytku, ale tolik lidí, co na mě mávalo, zdravilo, jelo vedle mě a zvedalo palce, jsem ještě v žádném jiném autě nepotkal. A na dálnici troubili na pozdrav kamioňáci!

Phantom mě zkrátka dostal. Jednoznačně. O jeho několikrát zmíněné výjimečnosti jsem se znovu přesvědčil, když jsem auto vracel. Zaparkoval jsem vedle Ghostu, který v 99 procentech případů vždy a všude vyniká. Ale vedle Phantomu se najednou krčil. Kolega to velmi trefně okomentoval, že to je věc, které se majitel Ghostu bojí nejvíc. Že vedle něj zaparkuje Phantom. Jak píšu, Phantom je skutečně něco extra. Podle toho také stojí, čtrnáct a půl milionu za konkrétní kousek jsem už zmínil, to je prý koneckonců takový vážený průměr za Phantom. Nějaká startovací suma nejspíš existuje, údajně by to mělo být něco pod třináct milionů. Ale takový Phantom skutečně nepotkáte, to spíš výrazně individualizované a dražší kousky.

Za mě je Phantom zcela výjimečný i bez jakékoliv dodatečné individualizace. Bohužel pro normálního smrtelníka je nedostupná byť jen kraťoučká testovací jízda, natož pak vlastnictví takového automobilového klenotu. I pár kilometrů je totiž neskutečný zážitek. Na Phantom určitě nikdy nezapomenu!