Setkání nových a starých Indianů

Začalo to, když se náš milovník auto-moto muzeí Honza Majurník vydal do Olomoucké Veteran Areny. Vedle úžasné sbírky aut, zahrnující třeba skvostnou Pragu Golden, a nadšeného majitele tady najdete taky pozoruhodnou sbírku starých motorek Indian. Slovo dalo slovo a už se začal rodit nápad s tím, jak postavit nové Indiany vedle těch bezmála sto let starých. Jak ukázat na to, jak se motocykly jedné ze dvou ikonických amerických značek od éry před druhou světovou válkou vyvinuly, ale i na to, jak nesmírně úžasné byly už v té době. A navíc mohu zcela neskrytě říci, že jsem si při této příležitosti jel splnit svůj klukovský sen – svézt se na americkém předválečném dvouválci s nožní spojkou a ručním řazením.

Zařídil jsem tedy vše potřebné a v úterý brzy ráno osedlal jednoho z těch nových Indianů. A ne jen tak ledajakého. Konkrétně jsem se z Prahy do Olomouce vydal na modelu Roadmaster, což je jedna z těch obřích a chromem pokrytých bestií, které si na silnici zjednají víc respektu než kdejaké auto. Přiznám se, že jsem nikdy neřídil motorku o hmotnosti přes 400 kilogramů. Manipulace na místě je sice docela oříšek, ale sotva se dá ona masa oceli do pohybu, pluje po silnici s nesmírnou důstojností a stabilitou, nemluvě o ohromné síle, jež má na starosti bezmála dvoulitrový vzduchem chlazený dvouválec.

Krom toho jsem si mohl pustit i rádio, a oblažovat tak sebe i své okolí hudbou linoucí se z reproduktorů. Mimochodem všimli jste si někdy toho, že když někde vidíte jet podobnou obří a vyhrávající motorku, téměř vždycky hraje AC/DC? Proč se nikdo z majitelů opravdu neodváže a nepustí si na světlech na plné koule něco opravdu tvrďáckého? Třeba Šmoulí super disko šou – neoddiskutovatelný to klenot českých devadesátek.

Ano, měl jsem v průběhu tříhodinové cesty docela dost času na vymýšlení blbostí, ale je pravda, že jsem po těch 250 kilometrech seskočil z obří motorky před muzeem celkem svěží a čistý, neboť téměř všechny mouchy pochytala mohutná kapotáž s plexi, tyčící se přede mnou. Na místě už byly další dva nové Indiany – Scout a Springfield, a tak jsme mohli spolu s fotografem, šéfem muzea a partou lidí kolem historických Indianů strávit kus dne přemítáním a porovnáváním starého s novým.

Nutno říci, že meziválečná produkce Indianu zahrnuje opravdu fascinující stroje, na svojí dobu nesmírně pokročilé, technicky zdařilé a oplývající tehdy ohromujícím výkonem, který se, jak jsem za pár hodin zjistil, neztratí ani dnes. A že jich tady v muzeu mají požehnaně. K vidění je tu od sedmsetpadesátky Scout série 101 a mezitypu Standard Scout, jenž měl menší motor zabudovaný v šasi z většího Chiefu, třeba i celá řada Indianů Four. Ty mají unikátní konstrukci s řadovým čtyřválcem uloženým v rámu podélně a vychází z původního modelu Ace Motor Corporation – společnosti, kterou Indian koupil v roce 1927.

A ano, i původní motocykl Ace, nesoucí prakticky stejný design s pozdějším čtyřválcovým Indianem, je součástí téhle rozsáhlé sbírky. Jako určitá třešnička na pomyslném dortu pak slouží originální závodní stroj Indian Daytona – plochodrážní speciál, nesoucí i na dnešní poměry nesmírně elegantní design.

Pravděpodobně vám neušlo, že všechny staré Indiany na fotkách vypadají skutečně staře ne jen svým designem, ale i stavem. Samozřejmě, že by šlo všechny motorky uvést odbornou renovací do perfektního stavu a pár takových Indianů tady taky najdete, ale pak se chtě nechtě vytratí jejich patina a ten příběh, který vypráví jejich zašlé chromy, zmizí spolu s původním lakováním a logy.

Jednoznačně největší rozdíl, patrný ze starých Indianů oproti těm novým, je utilitární pojetí jejich designu. Nějaká ta ozdoba se samozřejmě najde, ale s celkovou zdobností nových Indianů, spadajících do kategorie chopperů a cruiserů, se to nemůže rovnat. Při pohledu na starý stroj máte prostě pocit, že každý díl a každý kousek je v první řadě dílem své funkce. A přece je výsledek prostě nádherný. Asi hlavně pro milovníky strojařiny a obnažené mechaniky, ale nádherný. Od velkých mechanických rychloměrů Corbin na nádrži, přes masivní trubkové rámy bez zadního odpružení a motory s odhalenou technikou, až po stříbrné kryty s podobiznou indiána – obdivovat se dá všechno.

Má pocta klukům, kteří dva Indiany s nožní spojkou protáhli Olomouckou dopravou po cestě na odlehlou silnici, kde jsme se pustili do dalšího focení – tentokrát za jízdy. Tady taky po krátkém školení nastal můj moment. Usedám na sedmsetpadesátku Scout Police z roku 1931 a první dojem při přesednutí z obrovského Roadmasteru je podobný, jako kdybych přesednul na kolo. Nízká a protáhnutá stavba starého Indianu působí až překvapivě lehce a po usednutí pode mnou zapruží jednomístné kožené sedlo. Už zahřátý Indian vyžaduje pořádné přidání plynu a rázné šlápnutí na nakopávačku a karburátorem krmený dvouválec s postranními ventily se s radostným rachotem probírá k životu.

A teď ta horší část. Plyn se přidává na levé rukojeti – prý snad proto, aby měli američtí policisté, kteří na Indianech často jezdili, volnou pravačku. Na pravé rukojeti se potom hýbe s předstihem zapalování. To je sice nezvyk, ale ne tak strašný jako fakt, že se spojka ovládá kolébkou na levé noze. Řazení třírychlostní převodovky je pak na dlouhé páce vpravo u nádrže – zcela k sobě mám jedničku, za ní je neutrál a dál od sebe se řadí dvojka a trojka. Alespoň že ty brzdy jsou pořád stejně.

Takže tedy vyšlápnout spojku, pákou důsledně „kopnout“ jedničku a tradá. K mému úžasu se tahle anabáze vydařila na první pokus a já i Indian jsme v pohybu. Levačkou přidávám plyn, a jaké je moje překvapení, že dvouválec, navíc ten menší z nabídky, jede na svoje požehnané stáří jako z praku. S burácivým zahřměním vyrazí 90 let starý stroj vpřed a já musím zase lovit tu proklatou spojku, abych zařadil dvojku.

To už se směju do helmy jako blázen a řítím se na stařičkém, ale pozoruhodně vitálním Indianu krajinou. Motor burácí, občas střelí do výfuku, ale poměrně letí, čemuž poněkud neodpovídá „výkon“ ostatních komponent. Přední kluzákové odpružení s listovým perem za moc nestojí, ale alespoň tam je. Totéž se o napevno uloženém zadním kole říct nedá, takže trakce zadního kola stojí pouze na tom, co pobere velká zadní guma, a blaho mojí páteře zase na tom, co odpruží sedlo. A aby toho nebylo málo, moc to nebrzdí. Inovativní externí bubnové brzdy zavěšené na vidlici jsou sice to lepší, co se na přelomu dvacátých a třicátých let nabízelo, přesto je ale účinné zpomalení trochu boj.

Když se k tomu navíc přidá ona nožní spojka, která umí pořádně vytrestat, je boj i samotné zastavení. Samozřejmě, že se dá zastavit i se zařazeným kvaltem, ale je třeba mít na paměti, že se pak motorka nesmí převážit na levou stranu, protože spojka se při běžícím motoru sama vrací a není možné ji pustit. Na každé zastavení se tak připravuji jak na maturitu, dlouho předtím pečlivě vyřadím a přidáním plynu zkontroluji, zda je tam opravdu neutrál. Při otáčení potom ani nepřemýšlím nad tím, že bych si citlivou prací se spojkou popojel a otočil se jako na normální motorce. Pěkně nechat neutrál, odcupitat, nasměrovat motorku správným směrem a teprve pak se rozjet. Co naplat – vážně bych nechtěl řešit krizovou situaci, kdy bych musel na silnici neočekávaně zabrzdit až do zastavení.

Jenže i tahle zákeřnost k tomu prostě patří a Scout Police z jednatřicátého je absolutně boží peklostroj, ze kterého mám zážitek asi tak na dva životy dopředu. Je neuvěřitelná sranda ho řídit a ten duch a charakter staré motorky je ohromující. Přiznám se, že kdybych někdy měl nasypat větší obnos peněz do veterána, byl by to pravděpodobně předválečný americký v-twin, přesně jako tento.

A opět platí, že se na takovémhle stroji krásně ukazuje ten kontrast mezi starým a novým. Nové Indiany jsou výborné motorky, držící se pevně svých kořenů. A právě proto je občas dobré se ohlédnout zpátky a připomenout si, z čeho vzešly. Jak se za bezmála století změnily a hlavně, jak úžasné byly už před touhle dobou.