Test ojetiny Volvo XC90: Má ještě tohle staré SUV smysl?

Volvo XC90 první generace je na trhu už od roku 2002 a teprve až v roce 2014 ho nahradila současná druhá generace. Obvyklý osmiletý životní cyklus tak tohle velké SUV přežilo o čtyři roky a dokonce se ještě v Číně do loňského roku prodávala verze Classic, což byla vlastně trochu ošizená první generace.

Ve své době svádělo na trhu Volvo XC90 boj s BMW X5, Mercedesem ML a Audi Q7. Proti svým německým soupeřům, pokud tedy zůstaneme jen na evropském trhu, dokázalo za menší ceny nabídnout více výbavy a z hlediska praktičnosti a vnitřního prostoru se rozhodně neztratilo. I servisní a provozní náklady byly vždycky o trochu nižší než u německé konkurence, která ráda ze zákazníků v servisech sedře kůži. „Máš prachy na SUV za dva miliony? Tak plať!“

Od roku 2002 se prodával zážehový pětiválec 2.5T (154 kW a 320 N.m) nebo šestiválec T6 2,9 l (200 kW a 380 N.m), případně naftový pětiválec 2,4 l ve verzi D5 (120 kW a 340 N.m). Ten byl zákonitě v Evropě nejvyhledávanější a platí to i na trhu ojetin. Postupem času přišly různé verze naftového pětiválce, výkon se zvyšoval na 136 a později až na 147 kW, zážehové 2.5T a T6 byly v květnu 2006 nahrazeny atmosférickým řadovým šestiválcem 3,2 l o výkonu 175 kW, který později posílil na 179 kW. Zajímavostí je osmiválec 4,4 l od Yamahy, který nabízí 232 kW a 440 N.m. Na našem trhu se jedná o okrajovou motorizaci, ale velice zajímavou, pokud neřešíte spotřebu. Ta se v reálném světě pohybuje okolo 14 litrů na 100 km.

Výběr mezi ojetinami není vůbec špatný a nejpoužívanější vyhledávač ojetých aut sauto.cz ukazuje v současné době více než stovku modelů XC90 z let 2002 až 2014 v cenách od zhruba 120 do 600 000 Kč. Celkem logicky je přebytek nabídky naftových verzí, jen asi 7 % nabízených aut má zážehovou motorizaci. Tři čtvrtiny ojetin mají automatickou převodovku a zhruba 40 % aut je v sedmimístném provedení, které je velice žádané a z praktického hlediska rozhodně stojí za úvahu. Pokud nutně sedm míst nepotřebujete, zvažte nákup takového vozu i díky jednoduššímu dalšímu prodeji.

Je ale nutné počítat s tím, že většina vozů starších ročníků a z nižšího cenového spektra má za sebou těžký život a na jejich stavu je to už mnohdy znát. Neříkáme, že nejde koupit udržovaná XC90 s velkým nájezdem za rozumné peníze, ale už takové auto nebude bez investic. Relativně bezproblémové kusy se pořád prodávají za více než 300 000 Kč, částečně i díky velké oblíbenosti sedmimístných verzí na trhu. Mezi ojetinami si tak XC90 konkuruje se svými německými soupeři velice podobnými cenami.

Volvo XC90 nebylo nikdy bráno jako sportovní auto a to je dobře. Jeho zaměření na komfort a praktičnost zaručuje, že dlouhá cesta nebude za jeho volantem únavná. Jen je potřeba počítat s tím, že na vymetání zatočené a úzké silnice tohle SUV prostě není. Nicméně na kvalitních pneumatikách bude fungovat obstojně. Vůle v podvozku a opotřebované brzdy jsou ale nejčastějším důvodem, proč tahle volva nejezdí tak dobře, jak by mohla. Řízení je sice pomalejší, ale musí být přesné a bez výrazné vůle kolem středové polohy. To, že se auto trochu naklání, je normální. Ale pokud ho musíte po silnici honit pohyby volantem sem a tam jako starou avii, je něco špatně.

Ohledně komfortu a prostoru si nemá posádka na co stěžovat, většina prodávaných aut má dvouzónovou automatickou klimatizaci (prověřte, jestli funguje). Kufr je obrovský a vnitřní prostor dobře využitelný. Tady vážně není nic, co by mělo soužití s tímto autem nějak omezovat. Snad jen myslete na to, že XC90 není teréňák. Polní cestu nebo mokrou louku opatrně zvládne, ale na brodění se bahnem a kamenitým říčním dnem stavěné není. Na to si kupte buď nějaký utilitární off-road jako třeba Defender, nebo opravdové terénní SUV, jakým je třeba Land Rover Discovery či poctivý velký Range Rover.

Smířit se musíte také s trochu lacinějším provedením interiéru a jen průměrnou kvalitou zpracování. Inu, uvnitř to jak v audi prostě nebude. Plasty sem tam drnčí a vržou, sedačky jsou často už prosezené a vyviklané, výdechy ventilace působí dojmem, že by měly každou chvíli upadnout. Nicméně z elektroniky krom občasných problémů s klimatizací (vnitřní čidlo teploty stojí asi šest stovek, ale práce je s tím za několik tisíc) a originální navigací (tady mnohdy pomůže jen výměna celého modulu) lze počítat snad jen s nefunkčním automatickým dojezdem elektrických oken. Elektroinstalace je u tohoto volva jinak solidní.

S nájezdy okolo 200 000 km a mnohdy i daleko většími nelze očekávat zázraky a absolutní spolehlivost. Každé auto potřebuje pravidelné investice do údržby, to se týká i Volva XC90. Kdo se o něj stará, tomu vydrží, ale některé verze mají ten potenciál do budoucna přeci jen větší. Jiné jsou zase rizikovější.

Než se dostaneme k naftovému pětiválci 2,4 l, na ten se určitě všichni ptáte, zbavíme se verzí, kterým je lepší se v inzerátech vyhnout. Ne snad, že bychom je přímo zakazovali, taková motorizace naštěstí u Volva XC90 není, ale spíše od nich nečekejte levný a zcela bezproblémový provoz. A hlavně ne snadný další prodej.

Logicky se hůře prodávají benzinové verze. Asi nejméně perspektivní je přeplňovaný šestiválec T6 prodávaný v EU od října 2002 do května 2006. Jakkoli samotný motor není zas takový strašák, jeho nejslabším článkem je poruchový čtyřstupňový automat od GM. Nejen, že krade motoru výkon, ale mnohdy se nedožije bez problémů 100 000 km. S reálnou spotřebou okolo 14 litrů na 100 km pak takové auto nedává moc nadějí na levný provoz bez starostí.

Přeplňovaný pětiválec 2.5T má hezký zvuk, ale ve velké a těžké XC90 není dynamicky tak výrazný jako ve Focusu ST. Navíc nemá rád, když se na jeho preventivní údržbu vykašlete, což se bohužel u XC90 provozované maminkami jako druhé či třetí auto v rodině stává. To není urážka, ale konstatování faktu. V motoru se po oddalovaných výměnách oleje hromadí karbonové usazeniny a kaly a ucpou úzké kanálky rozvodu oleje, při přetěžování pak zase mohou prasknout stěny mezi válci. V případě volva je to vzácnější jev než třeba u Focusu ST, ale stát se to může.

Atmosférický řadový šestiválec 3,2 l, který se do XC90 začal dávat v květnu 2006, je mechanicky spolehlivý. Při pravidelném servisu vydrží, ale nečekejte spotřebu pod 11 litrů na 100 km ani při opatrné jízdě. Snad jen při úzkostlivém dodržování rychlostních limitů a snaze o maximální plynulost se mimo město a dálnice dostanete pod deset litrů na sto. Nevýhodou motoru je jeho velice obtížná přístupnost kvůli zástavbě napříč, ale naštěstí se na něm nemusí provádět příliš úkonů krom běžných výměn oleje po 12 až 15 000 km nejpozději. Pokud někdo trvá na zážehové verzi, doporučujeme právě atmosférický šestiválec 3,2 l.

Osmiválec 4,4 l od Yamahy nemá rád hrubé zacházení za studena a hlavně potřebuje velice časté a pravidelné výměny oleje, nejpozději po 10 000 km. Pozor také na stav chlazení, právě na přehřívání je osmiválec náchylný. Všem benzinovým motorům, zejména přeplňovaným dělá dobře benzín s 98 oktany (u osmiválce je nutností), doporučujeme také dolévat čistící aditivum.

Na přestavbu na LPG zapomeňte u pětiválce 2.5 T, u kterého to odnesou ventilová sedla. Ani ostatní motory nesnášejí úpravy na LPG dobře, takže pokud chcete šetřit, hledejte raději turbodiesel v dobrém stavu.

Naftový pětiválec 2,4 l ve verzi bez filtru pevných částic homologovaný ještě podle normy Euro 3 asi jen tak nekoupíte, případně bude mít už nejlepší léta za sebou. U všech verzí tohoto mechanicky poměrně zdařilého motoru pamatujte na jednu důležitou věc a to jsou pravidelné kontroly uchycení napínáku řemene pomocných agregátů. Stává se, že se řemen utrhne, což ještě nemusí být fatální, ale bohužel často strhne i hlavní rozvodový řemen. A jak asi tušíte, v takovém případě zažijí písty a ventily velmi intimní chvilky.

Nechte uchycení zkontrolovat při každé servisní prohlídce po roce nebo 15 000 km a k výměně rozvodů přistupujte velmi pečlivě. Intervalem 120 000 km nic nezkazíte, i když 160 000 km by ještě snad měly vydržet. Vstřiky a EGR ventily drží, spíše se objeví problém s vířivými klapkami v sání. Jejich výměna se dá zvládnout za asi tři tisíce Kč. Ukazuje se, že problémy s EGR, vstřikováním a klapkami většinou pramení ze špatné nafty. Aditivovaná přeci jen motor nezanáší sazemi tolik jako pochybné palivo z podojeného autobusu. Částicové filtry se obvykle dožijí více než 300 000 km, ale drobnost jako nefunkční termostat (motor se neohřeje a řídící jednotka nespustí regenerace) se podepíše na rychlé popravě celého jinak spolehlivého DPF. I sebemenší drobnosti řešte okamžitě.

Motoru 2.4 D dělá dobře kvalitní aditivovaná nafta a pečlivé zahřívání. Pokud se ale na jeho servis úplně nevykašlete, měl by vydržet. To vás spíše dřív potká problém s jinak spolehlivým automatem od Aisinu, který je ve většině aut. Měňte v převodovce olej po třech letech nebo 60 000 km a měl by se dožít aspoň 300 000 km bez větších problémů. S manuálem a jeho dvouhmotovými setrvačníky bývají potíže, navíc řazení je po letech už zpravidla plné vůlí. Berte raději automat.

Při předváděcí jízdě ale pozor na chování automatu. Ono je sice normální, že je pocitově líný a více „prokluzuje“, ale musí poslouchat v manuálním režimu. Ideálně na nějaké táhlé rovince do kopce zařaďte třeba čtyřku a z nízkých otáček akcelerujte. Uvidíte, jestli „klouže“ už moc, nebo se to dá ještě vydržet. S diagnostikou automatu ale pomůže hlavně specialista na volva, který by měl vědět, jak se má převodovka přesně chovat a kdy je ten prokluz už za hranicí snesitelnosti. Menší generálka převodovky je záležitost zhruba 40 000 korun podle rozsahu práce.

Často zlobí mezinápravová spojka Haldex, respektive její olejové čerpadlo a ovládací modul. Záleží na tom, co se stane a náklady na opravu se dost různí podle potřebné práce. Každopádně správnou funkci haldexu poznáte jednoduše. Najeďte předními koly na kluzký povrch (led, štěrk nebo mokrou trávu) a zkuste se prudce rozjet. Pokud se zadek nepřipojí, je tu problém. Mnoho řidičů ale jezdí s Volvem XC90, aniž by jim fungoval. Problému si tak všimnou až s prvním sněhem, kdy budou potřebovat vyjet do kopce z parkoviště.

Volvo XC90 už má nejlepší léta za sebou, ale pokud budete vybírat mezi mladšími kusy a vyfiltrujete nejlevnější a očividně nejunavenější vozy z nabídky, pořád se dá najít exemplář s velmi perspektivní budoucností. Nezapomínejte na pravidelný servis, najděte si specialistu na volva a pak máte na několik let s provozem vystaráno. Udržované Volvo XC90, které za normálních okolností nerezne, bude vždycky žádané zboží a je celkem jedno, kolik má na tachometru najeto. Rozhodující je vždy celkový stav.